Prozaický debut slavisty a překladatele, šéfredaktora časopisu Plav (a někdejšího redaktora iLiteratury) Alexeje Sevruka (1983) je povídkový soubor, nabízející něco přes dvacet krátkých textů. Jsou tematicky rozrůzněné, avšak spojují je některé formální rysy i materiálová východiska. Soustřeďují se kolem jedné postavy, zpravidla mužské, věkem zhruba někde v letech studentských, na prahu středostavovské „dospělosti“, výjimečně dětských. Jsou to na první pohled drobné příběhy, fragmenty z každodenního života, který je velmi zdařile líčen (snad citován?), omezené zpravidla na jedno místo a krátký časový úsek. To umožňuje a zároveň předpokládá zacílení „dovnitř“, na pečlivý výběr stavebních kamenů povídky a jejich promyšlené seskládání dohromady, a Alexej Sevruk si vede velmi dobře. Ovládá umění zachycení podstaty okamžiku, ať už to je prožitek venkovské idyly, atmosféra umaštěného venkovského autobusu, nebo třeba večírky a vernisáže navštěvované těmi, kdo se rádi pokládají za velkoměstskou bohému. Kulisy a atributy života mladé generace na počátku jednadvacátého století, řeklo by se z odstupu: hospody, kluby, cesty, výlety, studentské pobyty, pronajaté byty s odpojeným plynovým kotlem, technoparty, navazování náhodných známostí. Omezený rejstřík postav: kamarádi, spolubydlící, spolužáci, povrchní známí, holky (hlavně holky). Specifikum autorského stylu pramení z příjemného napětí mezi lakonicky každodenní mluvou a vnitřními monology hlavních postav, které zachycují zejména jejich emoce – v tomto smyslu jsou to povídky silně lyrizované –, přičemž se nezřídka rozběhnou do poetické, až pábitelské hravosti.

Velké rozdíly mezi jednotlivými povídkami představuje míra jejich pointovanosti. Některé z nich jako by k žádné pointě nesměřovaly, mají otevřený konec a dle pravidel žánru vybízejí čtenáře k vlastní intelektuální námaze, anebo dokonce jen k tomu, aby na sebe nechal působit ovzduší, které autor buduje líčením nebo zachycením nějakého paradoxu či neobvyklosti (úvodní Bezčasí, které spočívá v pouhém přesmyknutí mezi přírodním líčením a náhlým pohledem do minulosti skrze jednu z postav). Některé pointy jsou absurdní, jako závěrečné abruptní převrácení úlohy dvou mužských vrcholů milostného trojúhelníku v povídce Anatomie snů – z deníku cestovatele. Na druhou stranu dokonale pointovaná je povídka Genus, pojednávající o dilematu rodičů a bezdětných, typickém pro věk začínající dospělosti. U jiných povídek autor překračuje hranice k absurditě či grotesknosti zcela záměrně, jako by po způsobu povídkářů temného romantismu zkoušel, co čtenář vydrží. Nabízí mu kriminální zápletky jako vystřižené z mafiánských románů, alkoholické vize (i pouhé opilecké moudrosti, kterým se tak daří v hodině mezi psem a vlkem) nebo i zcela surrealistické výtrysky osvobozené mysli, jakož i útvary nacházející se na pomezí. Velmi významným motivem je sen, jehož hranice Sevruk umanutě ohledává, ať už zachycováním, popisováním a reflektováním snů svých postav, nebo výše popsaným soustavným rozkolísáváním způsobu existence zdánlivě známého a s realitou konformního světa, který v povídkách buduje.

Další ozvláštnění představuje autorovo rozkročení mezi prostředím českým a východním. Alexej Sevruk se narodil a žil v Kyjevě, jako slavista se bez obtíží pohybuje v kultuře vyjadřující se rusky a polsky. Na povídkách se to projevuje v první řadě na úrovni motivické, kdy zapojuje všelijaké – zřejmě autobiografické – okamžiky z dětství, rodinné historie (v prostředí bývalého SSSR se takřka samozřejmě jedná o historii tragickou), simulakra sovětské reality na barevných, ale dávno vybledlých fotografiích, popkulturní aluze, jazykové zvláštnosti, východoevropské reálie, postavy. Funguje však i na úrovni textové, či spíše intertextuální, kde se inteligentním a neprvoplánovým způsobem spojuje inspirace punkovým a beatnickým bouřliváctvím s poučeností ruskou, ukrajinskou a polskou literaturou: je znát, že Sevrukovými mistry jsou spisovatelé jako Limonov, Andruchovyč, Žadan, Gombrowicz, Stasiuk – autoři tematizující specificky východoevropským způsobem vždy nějakou mezní pozici, ať už vlastní outsiderství ve vztahu ke společnosti, nebo proměňující se identitu středovýchodního Evropana v soudobé situaci prvních desetiletí po rozpadu velkých říší, kdy kulturní a mentální hranice ztratily svou fyzickou podobu a procházejí jedním městem, jedním klubem, jednou hlavou.

Sevrukova sbírka povídek se dá přečíst za jedno odpoledne, ale vybízí k různým způsobům čtení, od poklidné konzumace přes dobrovolné naladění na jejich tóninu až k překonávání odporu vůči autorské svévoli. V každém případě jde o cenné zachycení melancholického, různými paradoxy navrtávaného světa, tak či onak typicky odpovídajícího našemu časoprostoru. Zapadnout by nemělo.