Ruská invaze na Ukrajinu v únoru 2022 vyvolala vedle vlny solidarity rovněž zájem o bližší poznání ukrajinské kultury, historie i řeči, což vše byla témata, která, přiznejme si otevřeně, do té doby stála dosti na okraji pozornosti širší veřejnosti. Knihy od ukrajinských autorů či tematicky související s Ukrajinou se dostaly do edičních plánů mnoha nakladatelství a na nejviditelnější poličky v knihkupectvích se ze zastrčených koutů a skladišť vrátily i knihy vydané již dříve. Nakolik tato změněná společenská poptávka ovlivnila, urychlila a usnadnila vydání prvního románu česko-ukrajinského autora Alexeje Sevruka (nar. 1983) s prostým názvem Evropanka, se můžeme jen domýšlet. Už od prvních stran knihy ale nezůstane čtenář na pochybách, že drží v ruce dílo, které si zaslouží pozornost samo o sobě a aktuální vlnu čtenářského zájmu o ukrajinskou tematiku pro své přijetí vlastně ani nepotřebuje.

Jméno Alexej Sevruk není v českém literárním provozu neznámé. Rodák z Kyjeva, absolvent ukrajinistiky a slavistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, působil několik let jako šéfredaktor časopisu Plav, v roce 2016 debutoval povídkovou sbírkou Divadlo tančících loutek a je též činný jako překladatel. 

Svůj románový debut autor vystavěl jako monolog babičky Marie hovořící ke svému vnukovi. V nepřerušovaném sledu historek se na vnuka i na čtenáře valí osudy těžce zkoušené Ukrajiny, přes kterou se několikrát přehnalo to nejhorší z událostí, kterými 20. století vstoupilo do historie. Na příkladu konkrétních lidských osudů vypravěčka ilustruje nejen tragédie a pohromy sužující tento kout Evropy, ale i strategie, s jejichž pomocí protagonisté Mariiných vyprávění i ukrajinský národ jako celek dokázali všechny tyto rány přežít. V jednotlivých příbězích, příhodách a událostech není sice snadné se vždy zorientovat a chronologickou návazností se vypravěčka také nenechává sešněrovat, ale díky jejímu srozumitelnému jazyku se čtenář v textu neztrácí a vše, co vypravěčka líčí, si dokáže jasně představit v živých obrazech, které se postupně skládají ve výslednou, nikoli právě radostnou mozaiku.

Autor si přitom se čtenářem očividně pohrává a nechává jej celou dobu v nejistotě, zda se jedná o skutečné příběhy tradované v jeho vlastní rodině či o fikci. V textu porůznu rozmístěné drobné zmínky udržují čtenáře v ostražitosti a nutí ho identifikovat další případné formulace, které by mu otázku skutečnosti či fiktivnosti příběhů dále objasnily. Jednoznačné odpovědi se čtenář ovšem pochopitelně nedočká.

Pestrou směs dějinných epoch, zdánlivě splývajících, a přesto jasně, byť nikoli explicitně rozdělených, doplňuje i směsice národnostní. Vypravěčka vzpomíná na Rusy, Ukrajince, Poláky, Židy, Němce, dokonce Italy a další národy, které na Ukrajině zanechaly svou stopu a mísily se mezi sebou, přičemž její vyprávění jasně ukazuje, že lidé se mohou svou povahou nacházet na škále mezi absolutním dobrem a absolutním zlem v podstatě kdekoliv s výjimkou obou extrémních poloh, ale s jejich národností nemá toto hodnocení nic společného. 

Podobně pomíchané jako národnosti vystupujících postav jsou i ideologie, k nimž se místní obyvatelé i nově příchozí exponenti různých režimů hlásí. Marie ve svém monologu propojuje bez větších obtíží lidové léčitelky a zaříkávačky s katolickou, protestantskou, pravoslavnou i židovskou vírou, jakož i s antisemitismem a komunismem, přičemž posledně jmenované směry obvykle (s výjimkou úředníků dosazených shora, bez hlubšího zakotvení v místním kraji) v podání místních lidí představovaly syntézu abstraktních myšlenek a praktického využití možnosti, jak například společenskou nebo i fyzickou likvidací bohatších sousedů zlepšit vlastní dosavadní životní podmínky. Že prosazování těchto ideologií nabralo tragický směr a semlelo i přívržence z řad místního obyvatelstva, není jistě potřeba zdůrazňovat. 

Sbližování Ukrajiny se zbytkem Evropy po rozpadu Sovětského svazu autor ilustruje na Mariině přesunu do Česka, kde Marie navzdory svému částečně českému původu čelí přezíravému a odmítavému přístupu zdejší společnosti. Zároveň přitom jasně cítí, jak začíná ztrácet kontakt s Ukrajinou, kam se sice každý rok vrací a opečovává zahrádku kolem svého domku i manželův hrob, avšak propast mezi ní a přáteli, kteří na Ukrajině zůstali, se stále zvětšuje. Výraz „Evropanka“, kterým ji častují, tak ve čtenáři s odkazem na samotný název románu vyvolává otázku, zda má Marii pokládat za Evropanku v integračním smyslu, tedy jako ženu, která díky svému původu i provázanosti svých osudů s osudy příslušníků mnoha jiných národů do Evropy patří, nebo ve smyslu segregačním, kdy stát se Evropankou znamená rezignovat na svou sounáležitost s Ukrajinou. Což je otázka, kterou si lze v širším měřítku klást o celé Ukrajině – ale vlastně i o kterékoliv jiné evropské zemi.