Svoje výročí mají stromy, domy, lidé i instituce. V letošním roce se v případě nakladatelství Academia dvě z nich sešla a zkřížila. Svoje kulaté životní jubileum slaví jeho ředitel Jiří Padevět (*1966) a současně si letos připomínáme, že v roce jeho narození začalo tehdejší Nakladatelství ČSAV, založené roku 1953, užívat název Academia. Při té příležitosti byla vydána kniha Academia 1966–2016: výroční sborník s kompletní bibliografií. Významní autoři, kteří v Academii publikují nebo s ní spolupracují, do ní přispěli svými úvahami, vyznáními, vzpomínkami či glosami, což doplňuje kompletní bibliografie nakladatelství od roku 1966 do současnosti.

Některé z textů se blíží čtenářské biografii, v dalších se pisatelé soustředí na svoje téma, se kterým díky knihám v Academii vydávaným mohou seznamovat širokou veřejnost. V nemálo kapitolách se však autoři nadto pokoušejí i o obecnější uchopení významu, který toto nakladatelství má pro českou kulturu a vzdělanost. Martin C. Putna vyzdvihl, že zde jsou často v prvních českých překladech publikovány zásadní texty utvářející Evropu, které u nás do vydání v Academii byly známy spíše jen podle názvu a několika frází, jako například Spenglerův Zánik Západu. Stanislav Komárek Academii obdobně chválil za to, že v době obrovské kulturní diskontinuity pečuje o rozvoj tradiční vzdělanosti a svou prací se staví proti trendu, aby zdegenerovala do podoby naučných komiksů. (Při této příležitosti autor odkládá svůj pesimistický tón, s nímž poslední dobou hodnotí takřka vše, co se v současné Evropě odehrává. Vzhledem k tomu, kolik knih mu v Academii vychází, také těžko může ze svého hlediska mluvit o absolutním úpadku všech českých nakladatelství, ač v jiných oblastech takto paušalizuje běžně.) Bronislav Ostřanský právem vyzvedává význam edice Orient, vydávající překlady základních textů vztahujících se k islámu, díky čemuž si o tomto náboženství každý může vytvořit svůj vlastní obrázek.

Nejkomplexněji shrnul význam současné Academie historik Jaroslav Pánek. Podle něj zůstává „věrná svému základnímu poslání jakožto nakladatelství největší vědecké instituce v České republice, […] prokazuje úsilí předvést literární formou to nejlepší, k čemu současná česká věda dospěla, a zároveň dokořán otvírá okna do světa zahraniční vědy. Komplexnost Akademie věd i její Academie se odráží v přiměřeném zastoupení všech vědních oborů.“

Mnozí autoři současně hodnotí i činnost současného ředitele, a to veskrze kladně. Chválí jej za odvahu, s níž dokáže podpořit projekty na první pohled bláznivé, ba dokonce s těmi nejbláznivějšími sám přichází; velebí jej coby muže, který je spíše orientovaným vzdělancem než manažerem; vidí v něm „bezpředsudečného systematika“, který sice musí respektovat ekonomické zákonitosti, aby nakladatelství prosperovalo, musí hlídat výběr textů, ale i při respektování toho všeho „mu zůstává velký prostor k uplatnění vlastního kursu“.

Jen málo je naopak vzpomínán Padevětův předchůdce Alexander Tomský. Na jeho adresu říká zmíněný historik Pánek, že „až se jednou najde badatel, který se pustí do zpracování historie českých nakladatelství na přelomu tisíciletí, dost možná shledá v éře Alexandra Tomského jednu z nejpotemnělejších slepých uliček naší nakladatelské politiky“. Tomského ředitelování se jistě dají vytknout leckteré chyby. Po jeho odchodu z čela nakladatelství konstatoval 7. 2. 2005 v Respektu Petr Třešňák, že Tomský byl nakladatel, který se prostě „nevešel do tabulek“, byl zvyklý pracovat ve stylu one man show, Academii řídil jako soukromý podnik, ne jako státní organizaci. V následné polemice navíc například zaznělo, že po deseti letech Tomského „v pozici Caesara“ byla situace taková, že v nakladatelství vycházely i knihy, které neprošly redakční úpravou. Nicméně i Tomského kritik Antonín Kočí uznal, že bývalý ředitel se zasloužil o přežití nakladatelství Academia jako téměř jediného „kamenného nakladatelství“ z dob před listopadem. Snad by tedy onen hypotetický budoucí badatel mohl najít i některé kladné stránky Tomského působení. Přinejmenším tu, že jistým způsobem dopomohl k funkci řediteli současnému. Jiří Padevět v devadesátých letech vystřídal vedení několika knihkupectví, načež zakotvil v Academii – nejprve jako vedoucí jedné prodejny – právě na výzvu jejího tehdejšího ředitele.

Jak už tomu bývá v pamětních spisech podobného typu, i tento v některých aspektech snad drobně přehání, třeba když velebí stálou preciznost při úpravě rukopisů. Celkově ale zevrubně mapuje a z vybraných úhlů pohledu detailně nasvěcuje činnost nakladatelství, které si chválu nesporně zaslouží. Academii tak v závěru nezbývá než popřát minimálně dalších padesát let úspěšné nakladatelské činnosti, štěstí při výběru dalších ředitelů (aniž bychom chtěli J. Padevěta předčasně posílat do důchodu) a hlavně mnoho nových podnětných a kvalitních titulů hodných recenzování.