Jméno vojenského historika Eduarda Stehlíka (nar. 1965) je zájemcům o moderní české dějiny dobře známé, ať už díky jeho bohaté publikační činnosti, účasti na mnoha vzpomínkových akcích týkajících se druhé světové války, působení ve funkci ředitele Památníku Lidice, nebo i díky jeho působení v dříve vysílaném pořadu České televize Historický magazín, kde jeho moderátorské výkony patřily k těm lepším, které bylo v pořadu možné vidět. Vojenskou historií se dlouhodobě zabývá i Martin Brabec (nar. 1983), autor mnoha popularizačních textů a scénářů dokumentárních sérií o historii a významných osobnostech pro internetovou televizi iDNES.tv. Není tedy překvapivé, že knižní rozhovor těchto dvou odborníků se točí takřka výlučně kolem československé vojenské historie, konkrétně od převzetí moci v Německu Adolfem Hitlerem po poválečné soudní procesy.

Jednotlivé kapitoly v zásadě sledují chronologický vývoj událostí tak, jak je součástí osnov školní výuky dějepisu, díky tomu není problém se případně k některým tématům vrátit či si znovu dohledat výstižné formulace (možná by ale přesto neuškodilo, kdyby kniha byla vybavena také rejstříkem). Na přetřes tak přijde zhoršování mezinárodněpolitické situace od poloviny 30. let, výstavba pohraničních opevnění, národnostní napětí v ČSR, mise lorda Runcimana (a rovněž mnohem méně známá mise Jaromíra Nečase do Paříže, kde Nečas na pokyn Edvarda Beneše tlumočil československou ochotu vzdát se části pohraničních území), Mnichovská dohoda, okupace a vznik Protektorátu, atentát na Reinharda Heydricha, Slovenské národní povstání, květnové boje v Praze i na jiných místech a již zmíněné poválečné procesy. Jak je tomu u Stehlíka obvyklé, předkládá čtenářům celou paletu polozapomenutých i zcela zapomenutých lidských osudů, hrdinů čelících tlaku velkých dějin s nasazením vlastního života (v knize nechybí ani oblíbený Stehlíkův výrok o tom, že toto období v sobě ukrývá tolik hrdinských osudů, že by Hollywood podle nich mohl točit filmy dalších sto let a zdaleka by všechny dostupné náměty nevyčerpal). Ne všechny informace o těchto méně známých osobnostech je možné zahrnout do formátu rozhovoru, text knihy je proto doplněn graficky odlišenými informačními okénky, kde je možné se o lidech, jejichž jména Stehlík zmiňuje, dočíst více. Stehlík rovněž koriguje některé zažité stereotypy a nepravdy, ať už vůbec nejznámější o Češích jako zbabělcích vyhýbajících se přímé vojenské konfrontaci, o průběhu atentátu na Heydricha (měl nejprve Jozef Gabčík střílet a až pak Jan Kubiš hodit bombu nebo opačně?), či třeba o skutečném rozsahu vojenské spolupráce s Francií v letech před vypuknutím druhé světové války.

Snad až překvapivě málo se v knize dozvíme o Eduardu Stehlíkovi jako člověku, pouze část poslední kapitoly je věnovaná jeho vlastnímu životu, nadto velmi obecně a v podstatě jen ve vztahu k armádě. V této závěrečné kapitole se Brabec se Stehlíkem zároveň zamýšlejí nad problematikou zneužívání historických témat v politice, kdy řeč přijde i na loňskou debatu o účasti vlasovců na pražském povstání, a také nad otázkou, co může historie dát dnešnímu člověku. Na paralely s dnešním světem, v němž se řada z historie známých situací a dilemat opakuje, Stehlík ale upozorňuje v průběhu celého rozhovoru a dokládá tak platnost známého rčení o historii jakožto učitelce života. Navzdory neveselému tématu a věcnému zaměření celého rozhovoru dokáže Stehlík své odpovědi odlehčit a zabrousit k obecně známým kulturním symbolům – do přípravy atentátu na Heydricha (v knize kupodivu nezazní Stehlíkem často užívaná poučka o tom, že atentát nebyl „spáchán“, nýbrž „vykonán“) byl ve Velké Británii zapojen i muž, který se patrně stal předobrazem postavy Q ve filmech o Jamesi Bondovi, píseň 1938 v podání Daniela Landy hodnotí jako velmi výstižně zachycující tehdejší atmosféru a za nejzdařilejší če(skosloven)ský film pojednávající o druhé světové válce pokládá Vyšší princip z roku 1960.

Kvalita rozhovoru se pochopitelně neodvíjí pouze od erudice zpovídaného člověka, roli hraje také připravenost moderátora a jeho orientace v dané problematice. V tomto ohledu Martin Brabec nijak neselhává, při čtení otázek lze vycítit, že jde o téma, které je i jemu blízké, – to ovšem místy vyznívá poněkud kontraproduktivně, některé otázky působí téměř dojmem, jako by si Brabec chtěl pouze nechat od Stehlíka potvrdit svůj názor. Ne vždy bude čtenář s Brabcovými a/nebo Stehlíkovými postoji souhlasit (např. hodnotit chování Heydrichova řidiče a zároveň osobního strážce v osudné libeňské zatáčce podle standardů dnešního výcviku pro profesionální bodyguardy působí přeci jen poněkud anachronicky), vážní zájemci o tuto problematiku jistě postřehnou rozpory mezi Stehlíkovými názory a názory jiných badatelů – na rozdíl od Stehlíka třeba Detlef Brandes pochybuje o vině prvního říšského protektora Konstantina von Neuratha na popravě devíti českých studentských předáků na podzim 1939. Některé formulace pak bezpochyby měl zachytit odpovědný redaktor (proč by Winston Churchill hovořil o vládě Jejího Veličenstva, jestliže hlavou státu byl v té době král Jiří VI.?).

Na druhou stranu – pokud se oběma autorům podaří čtenáře přimět k zamyšlení a k formulaci argumentů na podporu vlastního odlišného stanoviska, plní kniha svůj účel lépe než leckterá výpravná encyklopedie vojenské historie. Zvolený formát rozhovoru pak autorům umožnil vybalancovat snahu čtenáře poučit a zároveň jej nezahltit množstvím faktografických informací. A třebaže zdaleka ne všichni, koho Stehlík ve svých odpovědích zmiňuje, sehráli kladnou roli, je vhodné zdůraznit, že v kritickou chvíli se v českém národě objevila řada hrdinů, kteří si dodnes zaslouží naši úctu.