Vzpomínky na kreslíře Jiřího Wintera (1924–2011), známějšího pod pseudonymem Neprakta, pomalu blednou, jakkoliv údajně za svůj život nakreslil neuvěřitelných 35 000 kreslených vtipů. Dílem je to vinou toho, že většina vtipů, které tvořil v neodmyslitelné dvojici se spisovatelem Miloslavem Švandrlíkem (jemuž také ilustroval většinu, ne-li úplně všechny knihy), byla poplatná době, kdy vznikla; nebyly zdaleka tak nadčasové jako ty od Miroslava Bartáka nebo Jiřího Slívy, kteří s nimi sdíleli prostor v populárním časopise Dikobraz. Dodejme k tomu navíc i to, že ačkoliv dvojice Neprakta-Švandrlík nikdy nepatřila k těm karikaturistům, kteří na politickou objednávku pravidelně kreslili špatné vtipy na západní imperialismus nebo domácí disidenty, nemálo vtipů, které podléhaly normalizační estetice a ideologii, také stvořili, jak to smutně dokumentuje obrazovo-textová koláž Terezie Pokorné Háro (2010). Zároveň ale Neprakta platil za bravurního kreslíře v tradici Ondřeje Sekory, který svou robustní jednoduchou linkou a sytou barevností dokázal nakreslit vlastně všechno – a vždy s jistým stupněm poťouchlosti. Na rozdíl od mnoha jiných si navíc při oné neuvěřitelné potenci dokázal udržet stabilní, neklesající úroveň po dlouhá léta.

Druhým důvodem, proč se na Nepraktu zapomíná, je skutečnost, že naprostá většina jeho tvorby se koncentrovala v časopisech a není jisté, zda se hodí ke knižnímu vydání. Ve dvou dílech už před lety vyšly parodické komiksy z pravěku Sek a Zula, Nepraktovo nejucelenější a největší komiksové dílo, nyní vychází podstatně kratší seriál, publikovaný původně v roce 1974 v tehdejším sportovním časopise Stadión – Kouzelný míč. Celkem čítá třicet stránek po šesti oknech, tedy nic velkolepého a samo o sobě by to na knihu nevystačilo. Nakladatel Filip Konečný, komiksový nadšenec a specialista na rekonstruování starších českých komiksů (nejvíce od Káji Saudka), proto zvolil neobvyklou formu, kterou nazval „kreativní komiks“. Ve zkratce jde o to, že týž komiks je v knize otištěn hned třikrát. Jednou v kompletní podobě, podruhé jen černobíle a nakonec jako skica, respektive kresba přetažená světle šedým odstínem tak, aby obrysy byly sotva patrné. Konečný si od toho slibuje zapojit do procesu tvorby komiksu zejména děti: v jednom případě si mohou všechny stránky samy vybarvit, v druhém si vyzkoušet Nepraktovu linku. Je to rozhodně zajímavý a neobvyklý pokus, jakkoliv by možná pro tyto účely byl vhodnější nějaký jiný, dětem jednoznačněji určený komiks.

Humorná historka Kouzelný míč totiž byla určena fotbalovým fanouškům spíše staršího věku, kteří trochu tuší, jak to funguje ve velkém fotbalovém světě i v klubech hrajících pověstné pralesní ligy. Děj je poměrně prostý a inspiruje se Klapzubovou jedenáctkou: družstvo Rapid Mrckov, které hraje tu nejhorší možnou třídu, je plné lehkovážných fracků a násosků, kteří se při trenérově zmínce o tréninku jen rozesmějí. Když však jednou v zápase předvedou další tragický výkon, neutišitelně rozpláčou i trenérova býka Arnošta. A začíná bizarně pohádkový děj: zvěrolékař musí býka se záhadnou chorobou utratit, Arnoštův duch se však trenérovi zjeví a přikáže mu, ať z jeho kůže nechá ušít fotbalový balon. Ten pak fotbalovým zoufalcům zajistí nečekaná vítězství i nad prvoligovými týmy. Konkurenční funkcionáři se rozčilují, posílají antidopingové kontroly, ale marně, Mrckov dál vítězí, dokud se hraje kouzelným míčem. Navěky to samozřejmě nevydrží, protože místní borce to k trénování nepřiměje a býk-anděl Arnošt se na to nakonec nevydrží dívat.

Poněkud dětinskou zápletku oživuje vedle suverénní Nepraktovy kresby především Švandrlíkův slovní humor: vyžívá se ve vymýšlení komických názvů vesnic a týmů (Slavoj Horní Šlajsna, Meteor Dolní Ploutev), které mu občas slouží k dalším hříčkám („SK Nudličky jsou v troubě!“). Fotbalové prostředí vesele ironizuje, od prvoligových manažerů po náhle zpychlé vesnické hvězdy v čele s „Mrckovským Pelém“. Některé odkazy už současným čtenářům mnoho neřeknou (ti starší si ještě budou pamatovat slavnou sestavu Dukly Praha nebo německého střelce Gerda Müllera, ale na trenéra Helenia Herreru si asi vzpomene už jen málokdo), ale jinak na komiksu doba vzniku není nijak výrazně znát, autorům se podařilo rekvizity reálného socialismu docela dobře odfiltrovat.

Škoda, že rok 1974 komiksu nepřál a autoři jej museli ve Stadiónu předčasně ukončit. Výsledkem je sice milá, ale spíše drobná hříčka, která sice v době probíhajícího fotbalového mistrovství Evropy přichází vhod, ale větší stopu asi nezanechá. Snad kdyby se podařilo naplnit ten edukativní účel učit děti kreslit: pak by mohl být Kouzelný míč začátkem zajímavé série, na níž by si adepti (nejen) komiksové kresby mohli vyzkoušet různá autorská pojetí a styly.