Vyjadřovat se ke knize pět let po jejím vydání má samozřejmě různá úskalí a rizika, minimálně v tom, že recenze bude objevovat Ameriku. Přesto si myslím, že vzhledem k oblibě knih Julese Verna (1828–1905), která trvá po několik generací, je diskuse o jeho díle stále aktuální.

Verne za svůj život napsal mnoho knih nejrůznějších žánrů. Nechybějí temná dramata, romantické komedie, cestopisy, vědecko-technické romány, robinzonády ani vtipem sršící satiry. Děti kapitána Granta (1868) jsou jedním z nejskvělejších zástupců jeho naivně romantických spisů, oplývajících humorem, dobrodružstvím, zamilovaným mládím, obětavostí, hrdinstvím i spoustou neuvěřitelných, ale často kouzelných náhod. V zásadě jednoduchý nápad, dát hrdinům příběhu do ruky informaci o zeměpisné šířce bez označení délky, autorovi umožnil vzít hrdiny i čtenáře na napínavou, dobrodružnou a poučnou cestu kolem světa po 37. rovnoběžce jižní polokoule. Nepochybně právě zápletka, dynamický děj a možnost prozkoumat mnohá zajímavá místa udělaly z Dětí kapitána Granta jednu z vůbec nejoblíbenějších a nejčtenějších verneovek, bez ohledu na věk čtenářů. Nepostrádáme zde ani typické zeměpisné a přírodopisné pasáže, které krom zábavy poskytují pozoruhodné faktografické údaje. To jsou vlastnosti, které máme na verneovkách tak rádi; jde o skvělou kombinaci zábavy a poučení. Ostatně shrnutí veškerého zeměpisného i přírodovědného poznání bylo jedním z cílů celého cyklu Podivuhodné cesty.

Po stopách jedné záhady
Ondřeje Neffa znám i díky jeho vernovské monografii a vážím si ho jako milovníka a znalce Vernova díla. Před několika lety se jeho jméno začalo na knižních pultech objevovat spojené s Vernovým: šlo o předělávky nejslavnějších děl francouzského spisovatele, krom recenzovaného titulu kupříkladu knih Dvacet tisíc mil pod mořem, Nový hrabě Monte Christo či Pět neděl v balonu. Nedávné čtení překladu Dětí kapitána Granta od Miroslava Vlčka (Albatros, 1989) mi připadalo jako ideální příležitost podívat se jak na původní, tak přepracovanou verzi, abych zjistil, co si Ondřej Neff o Vernovi vlastně myslí, jak k jeho knihám coby znalec a fanoušek přistupuje a co ho vedlo k myšlence, že verneovky vůbec nějakou úpravu potřebují.

Sušený jazyk
U Neffovy adaptace mě zarazil už rozsah textu, který naznačoval výrazné krácení původního příběhu. Byl jsem zvědav, zda se podařilo román šikovně zkrátit, a přitom zachovat jeho kvality, jeho ducha. Hned od první stránky čtenáře navyklého na klasické překlady nejprodávanějších verneovek z Albatrosu (dříve SNDK) trochu překvapí styl. Nedokážu bohužel srovnávat s originálem, ale české překlady se obvykle vyznačovaly jistou poetičností, zvukomalebností a hrou se slovy. Neffova verze je oproti tomu poněkud strohá, chtělo by se říci jazykově sušší, jakkoli se to špatně definuje. Za to zřejmě do značné míry může snaha o modernizaci, navléknutí románu do módního hávu. To se Neff pokusil udělat jednak omezením příliš knižních výrazů a vyškrtáním některých květnatých vět, jednak tím, že do textu občas vkládá různé hovorovější výrazy, které však ve většině případů působí rušivě. Obávám se, že již nikdy z hlavy nedostanu například zcela nepatřičnou akční scénu, kdy právě odhalený padouch Ayrton pronáší: „Ještě krok a tahle křepelička přijde o hlavu.“ (s. 151) Popřípadě různé proslovy mladého Granta typu „Psali, že v Patagonii […]. Musí to být všivé hnízdo.“ (s. 22) či telegram lorda Granervana po jednání s admiralitou: „[…] JE TO BANDA SOBECKYCH TUPCU […].“ A tak by bylo možné pokračovat dál. Chápu, že Neff chtěl dílo zpřístupnit čtenáři nenavyklému na poetičnost starších vydání, trochu ho „vulgarizovat“, ale výsledek je místy směšný a minimálně v případě „křepeličky“ působí jako parodie na klasické mayovky.

Odklizený kivi
Velmi překvapivé bylo, že z knihy zmizely víceméně všechny zeměpisné, historické a přírodovědné pasáže, které jsou jedním nejcharakterističtějších aspektů Vernových románů. Troufám si tvrdit, že složka naučná je často stejně důležitá jako sám příběh. Tyto kapitoly navíc dokáží příjemně odlehčit děj a v některých případech okořenit i jinak průměrnou zápletku. Právě naučné pasáže dělají z mnoha Vernových knih tak výjimečná díla. Jsou přidanou hodnotou, která přetrvává. Námitkou by mohlo být, že věda či popis různých krajin by v dnešní době působily málo aktuálně, ale popravdě, jakým způsobem může zestárnout fantastická historie dobývání australského kontinentu, popis ostrovů Tristan da Cunha či zmínka o ptáku kivim, typickém zástupci ptactva Nového Zélandu? V Neffově verzi všechno rázem zmizí a zůstane holá kostra.

Z postavy panák
Bohužel Neffova tvořivost se nedotkla pouze děje, nýbrž také postav. Mladý Robert Grant, který je v původní verzi až na výjimky popisován coby ztělesnění šlechetnosti a v průběhu románu se z dítěte promění v muže, se v Neffově pojetí nejprve vyjeví jako nevychovaný sprostý fracek. To je nejvíce patrné hned v první části, kde děti hovoří s lady Glenarvanovou a následně s lordem Glenarvanem. Když se Robert například dozví, že bude vypravena mise na záchranu jeho otce a on se mezitím bude vzdělávat v jedné z nejlepších britských škol, reaguje následovně. „Tak to ne“, ohradil se Robert. „Jedeme za tatínkem s vámi. A ty Mary, opovaž se ceknout!“ (s. 27) Očekávali bychom, že když už Neff postavu takto proměnil, využije jejího nového charakteru v dalším ději, popřípadě zdůrazní její vývoj v průběhu cesty. Nic z toho se však nestalo. Frackovitost sice poněkud ustoupila, ale až na neustálé dotazy „co je to abor, co je to abor?“ zůstane Robert poněkud zbytečnou postavou, jejíž hlavní činností je utahovat si z jednotlivých hrdinů příběhu.

Co se týče Robertovy sestry, Mary Grantové, její role v původním románu nebyla nikterak velká a spočívala do značné míry v jemných náznacích na její rodící se lásku ke kapitánu Johnu Manglesovi. Tato linka však byla pro přílišnou romantičnost v nové verzi zcela vynechána, a Mary tak je na rozdíl od originálu alespoň přibrána na jinak ryze mužský pochod přes Patagonii. Změna však vyznívá trochu samoúčelně, jelikož se pouze dozvíme, že Mary s výpravou opravdu jde, její role je však zcela bezvýznamná. Neff bohužel nešel tak daleko, že by ji výrazněji zapojil do děje.

Fantastickou postavou je ve Vernově verzi francouzský zeměpisec Paganel: roztěkaný vědec, který se k výpravě připojí omylem, respektive v důsledku své typické roztržitosti, jeho význam je však zcela zásadní. Na jedné straně jde o neuvěřitelně komickou postavu, jejíž zmatenost navíc Vernovi umožnila vytvořit několik důležitých dějových zvratů a udržovat tak spád příběhu. Dále se původně jednalo o jednu z klasických postav, které se vyskytují ve většině verneovek: vzdělanec, znalec zeměpisu, historie i přírody, který své okolí poučuje o různých zajímavostech, s nimiž se v románu setkáme. Ale jelikož v Neffově verzi tyto pasáže zcela chybějí, stane se z Paganela jen málo důležitý panák. Jeho roztržitost při vystřižení kontextu nepůsobí příliš vtipně, spíš obtěžuje. A že je vlastně roztržitý, už nepoznáme z jeho chování, ale především proto, že to jednotlivé postavy dokola opakují.

Lord Glenarvan a jeho ušlechtilost také vzali za své. Neffovi zřejmě připadalo až příliš romantické a málo zajímavé, že by Glenarvan za záchranu nějakého kapitána obětoval život i jmění, proto pasáže, kde se toto zdůrazňuje, raději zcela vynechává. Ze šlechetného a neohroženého vlastence je rázem velmi naivní a důvěřivý hlupák (především v pasážích z Austrálie), který by se bez rad manželky a dalších nedostal snad ani za rovník.

Lady Glenarvanová představuje další zajímavý prvek. Zdá se mi, že ta jediná dostala v nové verzi o něco výraznější roli, předpokládám, že pouze proto, aby se učinilo zavděk čtenářkám, které tak budou mít v příběhu silnou zástupkyni. Jenže spíše než obdivuhodně se lady bohužel občas jeví především otravně, například když ustavičně opakuje, že se musí jet do Austrálie, nikoli do Patagonie (čímž opět ztratil na významu Paganel). Problém je i to, že lady Glenarvanová se jako důležitá a odvážná žena projevila již v závěru původní verze (a nejen tam), což Neff přepisem závěru, viz níže, poněkud potlačil.

V románu se vyskytuje také záporák jménem Ayrton. Osobně jej považuji za nejzajímavější postavu originálu. Jedná se o člena posádky ze ztroskotané lodi kapitána Granta. Ayrton ale nezůstane na lodi až do konce: je pro své chování vysazen v Austrálii, kde se později stane vůdcem zločinecké bandy. Své informace o Grantovi se však pokusí využít, aby získal důvěru Glenarvana a jeho souputníků a následně uskutečnil plán unést jejich loď. To se mu jen o fous nepodaří: je zadržen dočasným kapitánem a uvězněn v podpalubí. Na konci původního románu je konfrontován s hrdiny příběhu a místo jisté smrti v Anglii si zvolí vysazení na pustém ostrově. Je příjemné, že čtenář zůstává v nejistotě, chce-li se Ayrton životem poustevníka opravdu napravit, nebo jen volí život v osamění a malou naději na budoucí záchranu místo jisté oprátky v Anglii. Otázkou je i to, zda na něj neměla vliv lady Glenarvanová, která s ním odvážně jednala o samotě a snažila se zapůsobit na jeho lidskost. Ayrton tak jako jediná z postav v původním románu vykazuje složitější psychologii a jistou hloubku. To se však Neffovi zdálo moc nepravděpodobné, jak píše v doslovu (z něhož je spíše patrné, že tuto postavu v první řadě nepochopil), ve své verzi Ayrtona nechává zešílet a následně vysadit na ostrov, přičemž jediným impulsem k vysazení je zcela iracionálního prosba lady Glenarvanové. Postavu Ayrtona tak Neff dokonale zabíjí.

Role dalších postav, jako jsou Jonh Mangles, Tom Austin, Mulrady, Wilson Olbinett ad., jsou redukované již natolik, že k nim nelze mnoho říci. Značná potíž je ve výsledku v tom, že všechny postavy působí tak nějak uměle a nezajímavě. Jde pravděpodobně o následek vypuštění pasáží, v nichž se s nimi seznamujeme, poznáváme jejich motivace, emoce a pohnutky. Tyto pasáže nebyly ničím nehrazeny; čtenář se s postavami v zásadě ani nemůže ztotožnit a jejich osud mu neleží na srdci ani zdaleka tolik jako u Verna.

Převyprávění mačetou
Tím se dostáváme k samotnému převyprávění. Jedná se vlastně o převyprávění? Připadá mi trochu scestný podtitul „podle románu Julese Verna volně vypráví Ondřej Neff“. Pokud si dobře pamatuji, některé pasáže jsou zcela shodné, pouze ořezané o méně důležité věty (přímo kontrolováno jen v několika případech). Celé volné vyprávění se tak nese pořád a především v duchu škrtání, což často ústí v horší návaznost děje a některé vynechané motivy komplikují pochopení či docenění některých scén. Závěr působí příliš stroze – i když pravda, tak tomu je i v původním díle, byť ne v takové míře. Za přínosnou bych považoval též informaci, zda Neff vychází z francouzského originálu, či některého z českých překladů.

V ději Neff změnil několik detailů, ty však mnohdy působí jako „změny pro změny“ bez hlubšího smyslu. Například proč se Paganel nemohl učit jazyk z prozaického díla, ale musel mít učebnici? Stejně nepochopitelné je i to, že byla vynechána scéna, v níž Paganel omylem napíše Zéland místo Austrálie – v původním příběhu se dlouho trápí otázkou Zélandu, až jej nakonec omylem napíše i v dopisu; v nové verzi jen zaslechne Zéland, trochu se lekne a bum, je to tam. K výrazným, ale podle mě neopodstatněným změnám patří i již zmíněná část po Ayrtonově odhalení coby bídáka a onen závěr, v němž Ayrton zešílí.

Na Neffově verzi tak čtenáře zaujme především samotný příběh, ale ten byl již v původní knize. Dostáváme se tedy k tomu, zda Neff přinesl něco nového, zajímavého, inovativního. Rovnou tvrdím, že nikoli.

Proč?
Nabízí se tedy otázka, proč Ondřej Neff k adaptaci Dětí kapitána Granta vlastně přistoupil. Při zběžném hledání jsem narazil na jeho rozhovor o jedné z předělávaných verneovek, v němž říká, že Verne by neměl být nedotknutelný. Plně s ním souhlasím. Nemohu se však ztotožnit se způsobem, jakým se tohoto úkolu ujal. Vychází z premisy, že verneovky jsou často zastaralé, pro mladého čtenáře nečitelné. Podívejme se ale například na některé čtenářské weby, kde je Verne stále čten a obdivován, a to i mladými čtenáři. Nemůžeme ani opominout, že verneovky stále vycházejí v nových reedicích a jdou skvěle na odbyt (za což samozřejmě zčásti mohou i sběratelé a další milovníci jeho díla). Upřímně, názor, že verneovky jsou pro mladé čtenáře nečitelné, mi připadá poněkud neopodstatněný a obávám se, že Neff mladé lidi podceňuje. Koneckonců mohu s trochu sebestřednosti ukázat i na sebe jako na čtenáře, který se dostal k verneovkám v dětství, a to až v novém tisíciletí.

Neffovým cílem může také být, aby se Verne dostal i k těm, kdo by jej opravdu v klasické podobě nečetli. Nicméně jednak pochybuji, že adaptace na tom něco změní, za druhé, proč by se měl vlastně takový čtenář uchýlit právě k Vernovi, když na trhu má nepřeberné množství knih, jež mu budou vyhovovat mnohem víc? Myslím, že vymření zájmu o verneovky opravdu nehrozí, a tudíž se opět dostáváme k otázce, zda je nutné vytvářet přístupnější, leč autorův styl zkreslující předělávky. Jako možný problém se totiž jeví i to, že Neff deformuje pohled nových čtenářů na Verna. Ti vlastně až při čtení opravdových verneovek možná zjistí, že o samotného autora zájem nemají, protože v očekávání jednoduchých a přímočarých příběhů budou dalšími knihami zaskočeni a kvůli „nudě“ ve formě naučných pasáží a květnatějšího jazyka je opustí. Ale zase se ptám, proč by vlastně takoví čtenáři měli Verna číst?

Zde musím uvést na pravou míru, že jako nepotřebné mám na mysli právě adaptace neffovského typu. Naopak za zcela relevantní a přínosná považuji zpracování Vernových příběhů například ve formě komiksů. Stejně tak mohou existovat (a existují) různá pokračování či rozvíjení některých zápletek a postav. Neff ale ve svém textu nepřinesl ani jedno, pouze zkrátil pozoruhodné pasáže a z výborného románu se mu podařilo udělat dílo po všech stránkách průměrné a málo zajímavé. Popravdě, zcela nejpoutavější mi na celé knize připadal doslov, kde Neff rozebírá některé zajímavé aspekty původního románu a především kontext, v němž vznikl. Z doslovu sálá Neffova láska k Vernovi, o to víc je nepochopitelné, proč se do adaptace pustil.

Co dodat? Neff prokázal Vernovi medvědí službu a vyškrtáním objevitelských, zeměpisných a přírodopisných pasáží tak trochu pošlapal to, o co se Verne ve svých knihách snažil. Připadá mi, že Vernova kniha předělávkou ztratila část své duše.