Těžko by se na německojazyčném trhu letos hledala novinka, která by byla tak bytostně rakouská. Fremde Seele, dunkler Wald (Cizí duše, temný hvozd), v pořadí šestý román rakouského prozaika Reinharda Kaiser-Mühleckera (*1982), totiž v dobrém i zlém oživuje skomírající tradici tzv. antiheimatromanu (česky antivlasteneckého, někdy též kritického vlasteneckého románu). Podžánr či směr, který se zásluhou autorů jako Hans Lebert, Thomas Bernhard a Franz Innerhofer v rakouské literatuře prosazoval zejména v 60. a 70. letech minulého století, se snaží kriticky zúčtovat s představou harmonického života na vesnici. Kaiser-Mühlecker, který sám vyrůstal na statku, taktéž škrábe pozlátko z obrazů venkovské idyly, původní koncept však ničím novým neobohacuje.

Jako v kleci
Reinhard Kaiser-Mühlecker je mladý spisovatel, ověnčený doporučeními a pochvalnými slovy ze strany kritiků i zkušenějších kolegů. Dá-li se věřit citátům otištěným na obálce jeho nejnovější knihy, byl Siegfried Lenz jeho ranou tvorbou nadšen a Peter Handke se jej nezdráhal přirovnat k Adalbertu Stifterovi a Knutu Hamsunovi. To jsou velmi silná slova, která jen dokládají, že Kaiser-Mühleckera provází pověst spisovatelského génia. Už méně se mluví o tom, že ji autor dosud nepotvrdil. Roku 2008 sice úspěšně debutoval románem Der lange Gang über die Stationen (Dlouhá cesta po stanicích) a od té doby minimálně každý druhý rok publikoval nový prozaický titul, žádný z nich však nevzbudil vyložený poprask.

Až doteď. Na domácí scéně sice román Fremde Seele, dunkler Wald uvízl už v širší nominaci na nově ustanovenou Rakouskou knižní cenu, porota Německé knižní ceny však k autorovi byla vstřícnější a v konkurenci všech německojazyčných děl jej zařadila dokonce do užšího výběru. A Kaiser-Mühlecker je rázem žádaným autorem, o němž referují tištěná i internetová periodika napříč německy hovořícím prostorem. Jenže zaslouží si jeho novinka opravdu tolik pozornosti?

Ano i ne. Kaiser-Mühlecker se zcela vědomě hlásí k tradici rakouského venkovského románu, který od druhé poloviny 20. století nese výše zmíněné silně kritické rysy. Nedaří se mu však vtisknout tomuto podžánru novou tvář, dát mu nějaký nový impulz. Místo toho se raději spokojuje s poněkud zjednodušenou a tematicky vyčpělou představou, že venkovu nelze uniknout a jeho obyvatelé žijí životy ptáků v kleci.

Milenka, manželka, dítě
Jednotlivé kapitoly románu, jehož zpočátku pozvolna plynoucí děj se rozpíná na úseku několika let, střídavě naslouchají těžkopádným životním krokům dvojice bratrů. Starší Alexander kdysi toužil stát se knězem, jenže z duchovní cesty jej svedlo dostaveníčko s naivní svolnou dívkou. Přesto v něm nadále klíčila potřeba ukázat rodnému statku záda, která jej nakonec zahnala až do vojenských kasáren a následně k modrým baretům OSN. Na prahu třicítky už jej ale hlídání kosovských hranic a jednotvárný život na základně neuspokojují a rozhodne se vrátit domů do Rakouska. Tam na něj čeká nejen horká náruč nové milenky, ženy jeho přímého nadřízeného, ale též stíny vlastní minulosti.

Výrazně mladší, na počátku knihy teprve patnáctiletý Jakob se potýká s problémy jiného rázu. Stará se o statek, který mu neúspěšný otec rozprodává pod rukama, udržuje vztah s dívkou, kterou nemiluje, a k tomu, aby se mohl postavit na vlastní nohy, nutně potřebuje zdědit alespoň část rozsáhlého majetku svého stárnoucího a stále náladovějšího dědy. Země pod nohama se zručnému, ale k okolí zdrženlivému Jakobovi propadne, když mu přítelkyně Nina oznámí, že je těhotná.

Šablony místo postav
Rakouská literatura by snad ani neměla ten správný šmrnc, kdyby se v ní alespoň některá z postav nepohupovala nad propastí smrti. Oběšenci a sebevrahy se to hemží obzvláště na rakouském venkově a ani Kaiser-Mühleckerův temně konturovaný román není výjimkou. Ostatně jako motto knize posloužil citát z díla Ivana Sergejeviče Turgeněva, který se zrcadlí i v jejím názvu: „Přece víš, že cizí duše je jako temný hvozd.“

Jenže vědět, že „cizí duše je jako temný hvozd“, samo o sobě nestačí. Achillovou patou románu je nedostatečné vykreslení jednotlivých charakterů a jejich motivací, což vede k pocitu bezcílnosti a nahodilosti děje. Hlavní i vedlejší postavy zůstávají uvězněny v hrubé šabloně vlastních já: dědeček s nacistickou minulostí, babička, která nevytáhne paty z domu, ale přesto ví, kde se co šustne, starostlivá a duchapřítomná matka, jež však z nějakého důvodu jen nečinně přihlíží riskantním obchodům svého muže a postupnému rozpadu domácnosti, novodobý schnitzlerovský Anatol, co se odmítá vázat, dokud nenarazí na ženu, jež je už zavázaná jinému, a v neposlední řadě zamlklý teenager, který má očividně problémy nejen s komunikací, ale s vyjádřením a uchopením pocitů obecně. Ti všichni by si zasloužili ještě o chlup víc rozpracovat.

Přitom psát Kaiser-Mühlecker skutečně umí, jeho román čtenáře po vlažném úvodu vtáhne. Rytmicky úhledně vystavěné věty se příjemně čtou, ze stránek dýchá správně tíživá atmosféra a nejistota i osamělost obou hrdinů zážitek z četby ještě prohlubují. V mlze pochybností se navíc jako chrám tyčí obrys tajemné náboženské sekty, jež je řadě starousedlíků trnem v oku, takže není divu, že zhruba od poloviny má text místy až kriminální náboj. Jenže témata a motivy, s nimiž Kaiser-Mühlecker přichází, se už okoukaly. Jeho slibný výlet do temných koutů rakouské duše tak zůstává jen jedním z mnoha a vzpomínky na něj až příliš rychle blednou.