Velké knižní čtvrtky již od roku 2011 chrlí nálož více či méně očekávaných knih, přičemž mezi největší lákadla druhého z těch letošních patří jednoznačně Kniha zvláštních nových věcí, jejímž autorem je Michel Faber, anglicky píšící autor původem z Nizozemska. Českému čtenáři rozhodně není neznámý – kromě několika kladně přijatých titulů u nás vyšel i jeho kolosální román z viktoriánské Anglie Kvítek karmínový a bílý, jehož české verzi zasvětil Faberův tuzemský dvorní překladatel Viktor Janiš přes deset let života. Kniha zvláštních nových věcí je co do rozsahu zhruba poloviční, i tak je to ale úctyhodný svazek. Žánrově se v ní Faber obrací o sto osmdesát stupňů (možná pět set čtyřicet, takový je to veletoč), neboť po Londýnu 19. století se ocitáme v nedaleké budoucnosti a posléze i v jiné, lidmi kolonizované galaxii. Z tohoto popisu by mohl kdekdo očekávat horkokrevné sci-fi plné konfliktů a soubojů s mimozemšťany, jeho předpoklad by však byl planý. Kniha zvláštních nových věcí je totiž především jemně rozvíjené podobenství o ztrátě – domova, vztahu, víry i příčetnosti.

Cesta do neznáma
Příběh začíná loučením manželského páru Petera a Bey Leighových. Peter byl po zdlouhavých pohovorech vybrán poněkud tajemnou společností USIC jako křesťanský misionář pro nově osídlovanou planetu s (lidským) názvem Oáza. Přestože není zcela jasné, proč chce korporace zabývající se meziplanetárními lety a budováním nového světa pro funkci duchovního právě jeho, Peter se pro šíření Kristova evangelia mezi mimozemšťany upřímně nadchne. Bea Petera v jeho poslání ze všech sil podporuje, obavy z odloučení skrývá však jen těžko. Cesty obou se rozejdou v truchlivém duchu a Peter nastupuje do intergalaktické lodi, s jejíž pomocí absolvuje „Skok“ a ocitne se na základně USICu ve společnosti nových kolegů, převážně techniků a inženýrů.

Už při popisu vesmírného cestování dává Faber jasně najevo, že se ve svém flirtování se sci-fi nehodlá dopodrobna zabývat oním „sci“. Jen pramálo se zabývá teoretickými vědeckými aspekty a nejde mu o uvěřitelnost v technickém slova smyslu; nám dosud neznámé technologie mu slouží pouze jako nutný prostředek, který vrhne protagonistu do nové psychicky náročné situace. Nabízející se srovnání s „mimozemskou kolonizační literaturou“ jako Marťanská kronika Raye Bradburyho či Vrabec M. D. Russellové není tak úplně na místě, neboť Faber k novému světu přistupuje velmi odlišně, se sobě vlastní podivností, jež vyhlíží ze záhybů věcí povědomých. Jako logičtější se jeví například srovnání s Conradovým Srdcem temnoty. Nejenže se Peterův předchůdce ve funkci oázského kazatele jmenoval Kurtzberg, ale Kniha zvláštních nových věcí se zabývá i podobnými motivy jako slavná novela: spodními temnými proudy lidské povahy či schopností pochopit a přijmout odlišné kulturní zvyky.

Komunikační šumy
Řadou odlišností od Petera se vyznačují ovšem i pracovníci USICu – neboli také první z nově se přistěhovavších obyvatel. Ačkoli jsou jejich charaktery zručně rozvedeny často minimalistickými prostředky, většina z nich působí roboticky, neboť se soustředí hlavně na svoje úkoly a zpřetrhali všechny vazby s lidmi na planetě Zemi. Peter je oproti nim – nebo se o to alespoň snaží – daleko ohleduplnější a soucitnější, zkrátka křesťan v nejčistším slova smyslu. I on však pochází z neutěšených rodinných poměrů jako ostatní, což je ostatně téma, které Faber dlouhodobě ve své tvorbě reflektuje.

Nejzvláštnější jsou v románu logicky pasáže, v nichž se Peter setkává a následně i žije s rodilými Oázany. Příslušníci neznámé rasy, o nichž ví prakticky jen to, že si od personálu USICu berou léky a touží slyšet biblické příběhy o Ježíšových skutcích (sami nazývají Bibli právě Knihou zvláštních nových věcí), mají s tou lidskou pramálo podobného. Oázané s člověkem sice sdílejí bipedii a počet končetin, ale v jejich obličeji není nic, podle čeho by šlo s jistotou vystopovat hnutí mysli. Od začátku se v psychedelické atmosféře nové planety zdá, že mají mimozemšťané jakési tajemství, což se ostatně později i potvrzuje a naštěstí to není tajemství z druhu prvoplánových a šokujících. V Peterově periodickém soužití s Oázany Faber ukazuje na problémy ve vzájemném porozumění dvou rozdílných druhů, přičemž někdy tak činí s vypjatou emocionalitou, jindy se suchou popisností, takřka evokující antropologické texty. Mentalitu a strachy Oázanů (kteří by v tomto konkrétním případě klidně mohli být lidmi) pak ukazuje jejich doslovné chápání Bible a slibu života věčného.

O něco prozaičtější jsou Peterovy starosti s úpravou Bible. „Žádné ryby. Uvažoval, zdali to ztíží porozumění, až dojde na jisté klíčové příběhy z Bible spojené s rybami. (…) Kolik z Bible mu spadne pod stůl jako nepřeložitelné?“ Oázanům dělá potíže také vyslovování souhlásek s a t, takže pro ně Peter přepisuje problematické pasáže. Vyvstávají otázky, do jaké míry může přetvářet a proškrtávat, aniž by mu původní význam protekl mezi prsty. A má jako exeget vůbec právo na takové zásahy? Je jasné, kdo se pravděpodobně natrápil ještě více než Peter: překladatel Viktor Janiš, jehož práci na Faberově záludném a precizně vybroušeném textu nelze nevyzdvihnout.

Poslední sbohem
Jako poslední a zcela zásadní je třeba zmínit Peterovu komunikaci s manželkou, jejíž planeta se postupně rozkládá pod vlivem přírodních i ekonomických katastrof. Z počátku jsou jejich zprávy laskavé a plné stesku, avšak brzy se vynořují limity zprostředkování zcela odlišné zkušenosti. Zdá se, že Peter nemá pochopení pro těžkosti, s nimiž musí Bea bojovat, stejně jako Bea nemá trpělivost s Peterovými zážitky, které jí nepřipadají ani z poloviny tak fascinující jako jemu. Není překvapující, že její víra prochází těžkými zkouškami, zatímco Peterova dostává zcela nové stimuly. Oba žijí (doslova) v jiném světě, a byť stále cítí k druhému vroucí lásku, ukazuje se, jak nevyhnutelné odcizení v takové situaci zákonitě vyvstane. Lze jen spekulovat, nakolik se do textu promítla skutečnost, že Faberova manželka v době vzniku knihy vážně onemocněla rakovinou, které následně podlehla. Je však jisté, že text je svého druhu rozloučení, dojemné a mrazivé zároveň.

Kniha zvláštních nových věcí je opravdu plná zvláštních nových věcí. Faberovi se povedlo stvořit mírně halucinační svět, v němž se člověk konfrontuje se sebou samým a je nucen nahlížet na vývoj svůj i celého lidstva. Čtenáře toužící po akci a konfliktu pravděpodobně nezaujme, ale to ani neslibuje. Ten, kdo se jím nechá unášet, nalezne detailně zpracovnou studii křehkosti vztahů a pochyb ohledně smyslu lidského konání.