„Když jsem v roce 1971 navštívil Peking, abych zde po dvaceti letech nepřátelství navázal mezistátní kontakty, zmínil jsem se při řeči o tom, že pro americkou delegaci Čína představuje ‚tajuplnou zemi‘. Předseda vlády Čou En-laj odpověděl: ‚Nebude pro vás tajuplná. Až se s ní seznámíte, nebude vám připadat tak tajuplná jako dřív.‘ Číňanů je devět set milionů, dodal, a Čína jim připadá dokonale normální. Naše současné hledání globálního řádu bude vyžadovat schopnost sdílet pohled společností, jejichž reálný vývoj probíhal do značné míry odtrženě. Tajemství, které tu je nutno překonat, mají všechny národy společné: tkví v tom, jak lze z různorodých historických zkušeností a hodnot zformovat společný řád.“ Toto jsou možná centrální slova Henryho A. Kissingera (*1923) z jeho nové knihy Uspořádání světa. Státní zájmy, konflikty a mocenská rovnováha.

Zkušený a vlivný americký diplomat a politik německo-židovského původu, ke kterému se jako ke svému rádci hlásí i Hillary Clintonová, laureát Nobelovy ceny míru z roku 1973, se v publikaci představuje jako muž, který v pozici ministra zahraničních věcí spoluvytvářel světovou politiku a který v pokročilém věku chce komentovat i krize dneška. Hned ovšem dodejme, že kromě kritiky příliš rychlého stahování amerických vojáků z Iráku nebo výzvám, aby USA posílily Evropskou unii a „zabránily jejímu sklouznutí do geopolitického vaku“, žádné konkrétní návody na řešení aktuálních politických problémů nedává. Místo toho spíše neurčitě volá po nalézání dlouhodobě udržitelného přístupu, obsahujícího „směs realismu a idealismu“, a po potřebě sebekázně. A dále v obsáhlých exkurzech líčí mnohasetleté civilizační dějiny Indie, Číny, Japonska či Íránu (naopak velmi málo Ruska). Ukazuje, že každý z těchto států má svůj vlastní osobitý vývoj, na který je hrdý, což vede i k projevům z hlediska Západu nemálo kuriózním. Například ještě roku 1850 se perský šáh cítil být nositelem božského majestátu starověkého krále Xerxa: „Jeho Výsost, vznešená jako planeta Saturn, suverén, jemuž Slunce slouží za standartu a jehož lesk se vyrovnají nebesům“, stálo tehdy v mezistátní smlouvě se Spojenými státy. Proto autor varuje před tím, aby západní státy automaticky promítaly vlastní demokratickou a liberální zkušenost navenek jakožto cosi nevyhnutelného, univerzálně platného i pro zbytek světa. Současně ale vyzvedává Spojené státy americké jako „nejzřetelnější manifestaci lidského úsilí o svobodu v moderním světě“ a paradoxně chválí samotného George W. Bushe za svržení Saddáma Husajna. Nikoli nesouhlasně přitom zmiňuje (neblaze) proslulý spis Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu jako „průkopnickou práci k vyhlídkám světa uspořádaného na této bázi“, i když na rozdíl od Huntingtona Kissinger naštěstí nevyznává přesvědčení o nevyhnutelnosti konfliktů mezi jednotlivými civilizacemi. Nechce ale ani podléhat „exotismu“ a ony kulturní odlišnosti odmítá uměle zveličovat. Naopak hledá cesty, jak při respektování legitimních zájmů a odlišností jednotlivých geopolitických mocností zajistit dlouhodobě udržitelný mír. Ideálem jsou pro něj v tomto směru státníci, kteří dokázali vyjednat a do budoucna zajistit stabilní světový řád, jako kníže Metternich, nebo alespoň usmířili dvě dlouhodobě znesvářené země, jako Anvar as-Sádát a Jicchak Rabin. Kissinger sice připomíná, že oba státníci zahynuli při atentátech, ale „jejich činy a jejich inspirativní duch jsou nezdolné“.

Ve svém výkladu mezinárodního systému ovšem začíná téměř před čtyřmi staletími na mírové konferenci v německém Vestfálsku: „Mír po třicetileté válce tehdy odrážel pragmatické vyrovnání s realitou a byl založen na společenství suverénních států, které kontrolují své vzájemné ambice prostřednictvím všeobecné mocenské rovnováhy. Vestfálský systém se postupně rozšířil po celé zeměkouli a pojal do sebe řadu odlišných civilizací a regionů.“ Z toho hlediska hledí na vývoj světa ve 20. století až překvapivě optimisticky: konstatuje narůstající množství nezávislých suverénních států, jež ovládají většinu území zeměkoule. Šíření demokracie a participativní vlády se podle něj „stalo ne-li univerzální skutečností, tedy alespoň sdílenou ambicí, globální komunikační a finanční sítě fungují v reálném čase, takže umožňují mezilidskou interakci v míře, jež by se zcela vymykala představivosti dřívějších generací, existuje společná snaha řešit problémy životního prostředí anebo alespoň jistá motivace k jejímu přijetí a mezinárodní vědecká, lékařská a filantropická komunita věnuje soustředěnou pozornost chorobám a zdravotním problémům, jež byly dříve považovány za rány nevyhnutelného osudu“. Sám úspěch celého podniku si však nakonec vynutil protitlak. Projekt Evropské unie je sice podle Kissingera v jistém smyslu „završením vestfálského míru“, ale zároveň Evropa dopustila pokles svých vojenských schopností, takže víceméně „nemá prostor k reakci, pokud dojde k porušení univerzálních norem“. Na Blízkém východě zase džihádisté na obou stranách schizmatu mezi sunnity a šíity ničí společenskou tkáň a rozbíjejí státy ve snaze naplnit vizi globální revoluce, založenou na fundamentalistické verzi jejich náboženství: „V ohrožení tu je stát jako takový i regionální systém, který na státech spočíval; je atakován ideologiemi, které jeho meze zavrhují jakožto nelegitimní, a teroristickými milicemi, které jsou v některých zemích silnější než vládní ozbrojené síly.“ Jak už poznamenal jiný český recenzent: islamističtí teroristé si nikdy k „vestfálskému“ rokovacímu stolu nesednou. A států – byť nepřátelských – s jasně definovanými zájmy, s nimiž by se západní politikové nejspíš bez problémů dohodli, je v dnešním světě čím dál méně.

Možná ještě větší strach než z rozpadu států ve zmíněném regionu pak má Kissinger z politiky a diplomacie odehrávající se v prostředí internetu. Osobnosti typu Churchilla, de Gaulla nebo Adenauera by se v něm prosadily jen stěží, autor konzervativně soudí. Nástup youtuberů, a to i některých politicky aktivistických, nereflektuje. Předvolebním kampaním podle Kissingera hrozí, že se zvrhnou v mediální soutěž manipulátorů: „Vůdčí osobnosti i široká veřejnost jsou ve věku internetu pod tlakem chronické nejistoty spojené s neustálým sebeprosazováním. Političtí reprezentanti jsou ve stále menší míře původci vlastních programů, a proto se snaží zajistit si vliv silou vůle či osobním charismatem. K nehmatatelným součástem veřejné diskuse má široká veřejnost stále omezenější přístup. Důležité právní normy ve Spojených státech, Evropě i jinde často obsahují tisíce stran textu, jejichž přesný smysl uniká dokonce i zákonodárcům, kteří pro ně hlasovali… Souběžně s neomezeným polem možností, jež před námi otevírají nové technologie, do sebe musí úvaha o mezinárodním uspořádání zahrnout také vnitřní rizika společností hnaných vpřed hromadným konsenzem a zbavených potřebného kontextu a předvídavosti v souladu se svým historickým charakterem. Právě toto bylo ve všech ostatních dobách považováno za podstatu státnictví. Dnes naopak hrozí, že bude vůdčí role zredukována na sérii hesel vymyšlených tak, aby si zajistily okamžitý a krátkodobý souhlas. Zahraniční politika se z aktivity, jež má za cíl utváření budoucnosti, může proměnit v pododdělení domácí politiky. Jestliže budou významné země tímto způsobem provozovat své vnitřní záležitosti, nutně tím utrpí a pokřiví se i jejich vztahy na mezinárodní scéně. Hledání vhodné perspektivy může snadno vystřídat zbytnění rozdílů a politické pózování. S proměnou diplomacie v gesta usilující o emocionální odezvu též hrozí, že namísto hledání ekvilibria nastoupí testování limitů.“ V souvislosti s hrozbou kyberútoků autor varuje, že pokud nebudou zformulována pravidla mezinárodního chování v tomto prostředí, hrozí našemu světu vážné krize. Příliš přitom nereflektuje, že i kdyby bylo na mezinárodní úrovni cosi podobného schváleno, těžko zabránit tomu, aby například individuální hackeři nadále nepůsobili na vlastní pěst.

Celkově tedy Kissinger podává poutavý pohled na aktuální geopolitický stav naší planety v kontextu složitého předchozího historického a kulturního vývoje. Jeho kritika ale působí trochu starosvětsky. A jeho představy o suverénních státech, které se navzájem vyvažují a moudrou diplomacií spoluvytvářejí celosvětovou harmonii či alespoň rovnováhu, se dají na současný svět uplatnit jen ve velmi omezené míře.