Básník a malíř Lo Ch’ing (v české transkripci Luo Čching) se narodil roku 1948 v přístavu Čching-tao na čínské pevnině, od útlého dětství však žije na Tchaj-wanu. V roce 1970 dokončil studium anglistiky na tchajpejské Katolické univerzitě Fu-žen, o čtyři roky později absolvoval studium literární komparatistiky na Washingtonské universitě v americkém Seattlu. Dlouhá léta se věnuje akademické dráze. V letech 1981–2003 působil jako profesor angličtiny a umění na Národní tchajwanské pedagogické univerzitě a jako ředitel Centra čínského jazyka a kulturních studií. Dlouhodobě pracuje i jako šéfredaktor časopisu o umění a estetice Tsang Hai-Series. V letech 2000–2006 byl hostujícím profesorem na mnoha zahraničních univerzitách (Velká Británie, USA, ČLR), hostoval i na pražské Univerzitě Karlově. V současnosti je profesorem angličtiny a čínštiny na univerzitě Ming Tao (Ming Dao). Lo Ch’ing se kromě svého akademického působení a psaní poezie věnuje literární a výtvarné kritice i výtvarné tvorbě. Své malby vystavoval nejen na Tchaj-wanu, ale též v Koreji a ČLR, ve Velké Británii, Francii, Itálii, Německu či USA.

Do povědomí tchajwanských čtenářů se Lo dostal již v sedmdesátých letech 20. století, kdy vyšla jeho básnická prvotina nazvaná Šest způsobů, jak jíst meloun (Čch’ si-kua te fang-fa, 1972). Ve svém literárním i výtvarném díle se neustále pohybuje na hranici mezi čínskou literární tradicí a evropským (post)moderním přístupem k tvorbě, a to jak v rovině stylové, tak i obsahové, a dochází tak k zajímavé syntéze obou směrů. Mezi jeho zásadní témata patří krajina a její proměny v různých ročních obdobích. Velmi důležitá je pro něho i ekologie.

V českém výboru z Lo Ch’ingova díla, nazvaném Báseň je kočka, který připravil překladatel Dušan Andrš, nalezneme autorovu poezii z let 1969 až 2001, doplněnou také jedním esejem. Výbor tedy reflektuje více než třicet let jeho literární tvorby, již si můžeme vychutnat i v originále ve formě zrcadlového vydání. Čtenář-nesinolog se může potěšit vizuální krásnou čínských znaků. Loova básnická tvorba zahrnuje velkou škálu námětů a inspiračních zdrojů: rád užívá kontrast, inspiruje se motivy z klasické poezie (příroda, odloučení, putování), pracuje s literárními narážkami: „Z temné zeleně hlubiny / ladný verš jako červená rybka / tiše tichounce / vyplouvá // náhle se obrací // a neslyšně se opět noří / do tišiny mého srdce“ (s. 27). Často se věnuje i tématu kreativity a imaginace v kontrastu s životem v konzumní společnosti, pro niž je typická pasivita: „Na místě cizím i ptákům / hledím na strom, obklíčený betonem / stojí jako generál... / štíhlý a vzpřímený / pás ovinutý několika lesklými proužky / prsa dekorovaná spoustou směrovek / přísně, neklidně a bezradně / sleduje pohledem auto míjející ho rychlostí, až šplíchá bláto“ (s. 129). Sám ve svých básních dává velký prostor slovním hříčkám, nonsensu a hře s jazykem jako takové. Zasvěcený rozbor Lo Ch’ingovy poetiky podává v doslovu překladatel. Zajímavé je i to, že značný prostor je věnován básním inspirovaným Loovým pobytem v Praze (např. básně Pražští boháči, Pražská igelitka či Skutečná Praha), díky nimž můžeme pohlédnout na naše hlavní město, opěvované mnohými básníky, zcela jinýma očima: „v Praze / kdykoli otevřeme domovní dveře / nahlížíme do útlé příručky dějin architektury / kdykoli otevřeme dvoukřídlé okno / rozkládáme rozměrný nákres interiéru“ (s. 133).

V eseji Báseň a dítě se Lo zamýšlí se nad vývojem moderní čínské poezie po roce 1918, kdy začala tzv. „nová poezie“ vycházet v časopise Nové mládí. Konstatuje, že ve srovnání s klasickým čínským básnictvím nijak nezaostává, dobré básně stále přibývají. Posteskne si jen, že stejnou měrou nepřibývají i čtenáři poezie. Velkou pozornost věnuje dětské poezii, jejím postupům i fantazii. Připomíná Lao-c’ovu snahu o návrat do stavu dítěte či Wordsworthovo úsilí o znovuoživení vlastních zkušeností z dětství a na základě toho vyjadřuje přání, „aby se dětské básně staly mostem mezi moderní poezií a čtenáři a napomohly tak tomu, že poezii se naučí číst víc lidí“ (str. 179).

Pro Lo Ch’ingovy obrazy, jejichž reprodukce tvoří výtvarný doprovod a obrazovou přílohu českého výboru jeho textů, je typická výrazná barevnost, jíž se výrazně odlišuje od tradiční čínské tušové malby, která je mnohem tlumenější. V jednom loňském rozhovoru, poskytnutém v souvislosti s výstavou nazvanou Lo Ch´ing: The Poetry of Postmodern Landscape (Poezie postmoderní krajiny), autor uvedl, že od svých dvanácti let se učil technice malby od mandžuského prince Pu Xinyuho (Pchu Sin-jü), mistra tzv. severní školy. Díky tomu se mohl učit malovat klasickým způsobem a poznat i tradiční způsob nazírání přírody a světa z pohledu zemědělské společnosti, tedy projevování úcty přírodě a snahu být s ní v jednotě. Lo si však zároveň palčivě uvědomuje, že on sám žije na pomezí zemědělské a průmyslové společnosti, což s sebou nutně přináší mnohé problémy a kompromisy.

Překladatel a univerzitní pedagog Dušan Andrš ve výboru Báseň je kočka představil českému čtenáři, doposud obeznámenému spíše jen s moderní čínskou poezií let dvacátých až čtyřicátých, případně s poezií současných autorů původem z ČLR, kteří odešli do emigrace (Bei Dao/Pej Tao či Duo Duo/Tuo Tuo), hned dva nové světy: svět současné tchajwanské poezie a svět tamního výtvarného umění. Nakladatelství Mi:Lù Publishing věnovalo velkou péči grafické podobě knihy, především velmi kvalitním reprodukcím Lo Ch’ingových maleb. Je na čtenáři, aby sám objevil, jak zajímavým způsobem se v Lo Ch’ingově díle literárním i výtvarném prolínají a vzájemně inspirují vlivy čínské i evropské tradice, jež autor bezpochyby uznává, respektuje a zřejmě má i osobně rád, s jeho moderní životní zkušeností, přístupem k tvorbě a jemným smyslem pro humor.