Kazuo Ishiguro (1954) patří ke stejné generaci britských romanopisců jako Ian McEwan, Martin Amis, Graham Swift či Peter Ackroyd. Tento rodák z japonského Nagasaki, který již od útlého dětství žije v Anglii, se v britské próze prosadil v osmdesátých letech, stejně jako Salman Rushdie (narozený v Bombaji) či Hanif Kureishi (narozený v Kentu v rodině pákistánského původu). V českém překladu je dostupná řada jeho děl, například Malíř pomíjivého světa (přel. Jiří Hanuš, Argo, 1999), Když jsme byli sirotci (přel. Renata Kamenická, Barrister & Principal, 2006) či sbírka povídek Nokturna: pět příběhů o hudbě a soumraku (přel. Ladislav Nagy, Plus, 2010). Ishiguro je držitelem mnoha prestižních literárních cen, včetně Man Bookerovy ceny, již získal za svůj třetí román Soumrak dne (1989). Ten zůstává jeho nejslavnějším počinem, mimo jiné i díky úspěšnému a zdařilému filmovému zpracování z r. 1993 v režii Jamese Ivoryho v hlavních rolích s Anthonym Hopkinsem a Emmou Thomson. V České republice vyšel Soumrak dne poprvé v nakladatelství Volvox Globator v překladu Zdeny Pošvicové a s doslovem Jiřího Hanuše (1997). Tentýž překlad přejalo nakladatelství Leda (2010) a v letošním roce se rozhodlo pro reedici, což svědčí o přetrvávajícím čtenářském zájmu o Ishigurovo mistrovské dílo.

Stejně jako Ishigurovy první dva romány, Nejasný pohled na hory (1982) a Malíř pomíjivého světa (1986), se Soumrak dne vyznačuje vycizelovaným jazykem a tematizuje střet starého a nového, tradičních hodnot a moderních tendencí, a také vliv „velkých“ dějin na „malé“ lidské životy. Román tvoří monolog zasloužilého majordoma pana Stevense, jenž strávil většinu života službou na Darlingtonském panství. Po smrti lorda Darlingtona, jemuž byl Stevens nesmírně oddán, se majitelem stal zámožný Američan pan Faraday, který s autentickým anglickým venkovským sídlem zakoupil i nefalšovaného anglického majordoma. Na základě návrhu svého nového pána se Stevens, který už není nejmladší a pozoruje na sobě známky únavy, vydává na několikadenní dovolenou do Západní Anglie, kde hodlá navštívit bývalou hospodyni Darlingtonského panství slečnu Kentonovou, nyní provdanou paní Bennovou. Tato cesta, při níž Stevens poprvé po mnoha letech opouští panství, stejně jako její cíl mu dávají podnět a příležitost ke vzpomínkám a úvahám. V průběhu monologu přerušovaného cestovními zážitky Stevens čtenářům postupně odhaluje své životní osudy, svoji filozofii i minulost Darlingtonského panství a jeho obyvatel. Román tak osciluje mezi dvěma časovými rovinami: sleduje Stevensovu cestu do Západní Anglie a formou útržků postupně skládá příběh jeho vztahu ke slečně Kentonové od jejího nástupu až po rozhodnutí službu opustit a provdat se.

Soumrak dne se zpočátku jeví jako mírně nostalgický a humorný příběh postaršího sluhy, který si neumí zvyknout na nové časy (považte, jeho volnomyšlenkářský americký zaměstnavatel s ním chce žertovat!). Postupně však Stevensovo vyprávění prostupuje pocit nenápadné, avšak hluboké tragédie vypravěče samotného, jeho starého otce, slečny Kentonové, lorda Darlingtona a skrze analogii i nespočtu dalších životů, z nichž rigidní třídní systém a jeho požadavky vysály veškerou bezprostřednost a přiměly je potlačit laskavost a soucit coby nebezpečné narušení profesionální důstojnosti.

Právě pojem důstojnosti představuje jednou z hlavních otázek románu. Stevens formou obsáhlých monologů seznamuje čtenáře se svým pojetím důstojnosti, jíž se vyznačují „velcí majordomové“. Podstatou této důstojnosti je podle Stevense neobnažovat na veřejnosti svou lidskost a za všech okolností udržet profesionální fasádu. Tento ideál, jak Stevens sám nevědomky odhaluje, má za následek, že nikdy neprojevil své city ke slečně Kentonové ani jakékoliv další lidské pohnutky, které by jeho důstojnost mohly ohrozit. Skličující důsledky této snahy pak vycházejí plně najevo, když za vrchol svého snažení považuje večer, během nějž se místo svému umírajícímu starému otci věnoval péči o vznešené hosty a nikdo na něm nic nepoznal. Ishiguro pak majordomovu tragédii ještě umocňuje tím, že tu a tam odkrývá Stevensův nevyužitý lidský potenciál – čestného a vcelku vlídného člověka skrytého za škrobenou maskou.

Ishiguro mistrovsky využívá upjatého a pedantského Stevense jakožto nespolehlivého vypravěče, který nevědomky usvědčuje sám sebe – zpočátku uvádí, že slečna Kentonová mu v dopise naznačila přání se na panství vrátit, ale postupně vyjde najevo, že hlavním důvodem cesty je jeho vlastní přání ji opět vidět a ujistit se, že v manželství nestrádá. Čas od času jeho vyprávěním prosáknou i potlačované existenciální obavy z toho, zda náhodou nezasvětil život službě člověku, který jeho oddanosti nebyl hoden. Pokud by si Stevens připustil, že jeho lordstvo jednalo pomýleně a nevědomky přispělo k rozpoutání druhé světové války, veškeré jeho úsilí a osobní oběti, které ideálu dokonalé služby přinesl, by přišly vniveč.

Pokojské, komorníci, hospodyně a zejména majordomové k anglické literatuře neodlučně patří a je zajímavé číst Soumrak dne v širším kontextu britské prózy tematizující problematiku společenských tříd a zejména vztah mezi panstvem a služebnictvem. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byla služba v domácnosti nejčastějším zaměstnáním v Británii, služebnictvo bylo všudypřítomné, úzce svázané s životy jednotlivých rodin, ale zároveň neviditelné – tichá armáda cizinců, kteří své pány znali mnohdy důvěrněji než jejich vlastní rodina, ale zároveň jako by patřili k jinému živočišnému druhu. V devatenáctém století toto téma radikálně zpracoval například Wilkie Collins – jeho román Měsíční kámen (1868; česky např. v překladu Jarmily Emmerové, Odeon, 1973) který je znám zejména jako první detektivní román v anglickém jazyce, je rovněž pozoruhodný svým syrovým vylíčením destruktivního vlivu anglického třídního systému na životy těch, kteří v něm stojí nejníže, a u nichž je pouhé pomyšlení na to, že by je někdo z panské třídy mohl považovat za rovnocenné lidské bytosti, vnímáno jako nebezpečný rozmar.

V posledních letech se objevilo několik románů, které se soustředí právě na tyto „neviditelné“ životy, jež klasická literatura 19. a 20. století často opomíjí, a kritizují destruktivní vliv rigidního společenského uspořádání na mezilidské vztahy a emocionální vývoj jedince. Například román Longbourn Jo Bakerové (česky v překladu Věry Kláskové, Paseka, 2014) navazuje na Pýchu a předsudek Jane Austenové, ale namísto společenské komedie o vdavkách sester Bennetových se soustředí na osudy služebnictva, které se v románu prakticky nevyskytuje, ale na němž jsou ovšem hrdinové a hrdinky zcela závislí. Elizabeth a Jane si totiž mohou pohodlně zoufat nad hrozící „chudobou“ a komplikovanými milostnými vztahy i díky tomu, že si nejspíš nikdy v životě nemusely vyprat špinavé prostěradlo. V oblasti filmové se stejnému tématu věnuje snímek Roberta Altmana Gosford Park (2001).

I Soumrak dne je svým způsobem součástí této snahy připomenout zapomenuté životy služebnictva. Jak poznamenala Lucy Lethbridgeová ve svém žebříčku deseti nejlepších knih o služebnictvu pro deník The Guardian, „pro moderní čtenáře se Ishigurův vypravěč, majordomus Stevens, stal ztělesněním staromódního kariérního sluhy: loajální, uctivý a bezvýhradně oddaný, jehož emocionalitu a představivost vypálila houževnatá snaha stát se dokonalým sluhou. Stevens je děsivě jímavou postavou a Ishiguro výtečně zachycuje truchlivou ‚majordomštinu‘, kterou se vyznačuje jeho řeč, i atmosféru melancholické pedanterie, již se majordomové sami (pokud se dá věřit jejich memoárům) naučili předstírat, aby vytvořili ten správný obraz“. Ishiguro v Soumraku dne nenápadně, avšak o to přesvědčivěji poukazuje na nebezpečí plynoucí ze situací, kdy služba abstraktním ideálům nahradí lidskost, a na komplikovaný vztah jednotlivce a mechanismu dějin. Působivá elegičnost románu pak vychází i z toho, že Ishiguro žádnou z postav neodsuzuje a i pedantskému a pomýlenému panu Stevensovi dopřává určitou míru důstojnosti, o niž celý život tak urputně usiloval, ale s velmi tragickým nádechem.