Zpracovat v knížce pro děti a mládež období husitských válek, k němuž česká historiografie zaujímala v průběhu dějin různé postoje, je úkol velmi obtížný. V minulých letech se s ním pokusila vypořádat řada autorů. Autorka se nevydala podbízivou cestou humoristického zjednodušení jako Roman Ferstl v knize Vzpurní husité (edice Děsivé dějiny, 2002) či Lucie Seifertová v „pohádce“ O husitech (2013). Neusilovala ani o zábavnou encyklopedičnost, s níž husitské reálie dětem přiblížili Klára a Jan Smolíkovi v publikaci Husité (2012), či o prvoplánovou dobrodružnost jako Veronika Válková v knize Husité. Ve znamení kalicha (2012). Fučíková zůstala věrná své autorské koncepci ediční řady, v níž k českým dějinám a historickým osobnostem přistupuje s respektem podloženým studiem zpracovávané látky (její publikace mají vždy odborného lektora), s citovým zaujetím pro zvolené téma a v neposlední řadě s porozuměním pro potřeby dětských vnímatelů. K jejím zbraním patří silný epický a emoční náboj ilustrací, neotřelá kompozice a kultivovaný, ne však knižní jazyk. Jejím cílem je přivést adresáta k pochopení dobového myšlení, nikoliv k povrchní registraci historických dat a reálií; v knize Renáty Fučíkové tedy nehledejme detailní popisy husitské výzbroje.

Důležitý je pro nasměrování čtenáře prolog, v němž Fučíková připomíná dnešní vzdálenost středověkému křesťanskému uvažování, soustředěnému na otázky správného směřování k Bohu s cílem zajistit nesmrtelnost duši. Výtvarný motiv duše se v různých tvarových a barevných obměnách vrací a je nosičem srozumitelné symboliky. Duše spravedlivých se objevují ve stylizované podobě vlaštovčí siluety, jejíž rozpjatá křídla asociují anděla i symbol kříže. Převrácený obraz vlaštovky nabývá podoby plamene rozněcujícího násilí a odkazuje k duším zatracenců propadajících peklu. Modré vlaštovky coby mírumilovné a bohabojné myšlenky se propojují s ideou návratu, obnovy, zmrtvýchvstání.

Fučíková začíná své vyprávění narozením Jana Husa v roce 1371 a zakončuje ho obdobím vlády Jiřího z Poděbrad. Nezahlcuje čtenáře letopočty – nezbytná data vyčleňuje pro orientaci do názvů kapitol, které nesou informaci o místě a době zachycených dějů. Kniha je přehledně strukturována do dvoustran s textem a protilehlou ilustrací, v nichž se chronologicky odvíjejí události od diskusí nad Viklefovými spisy na univerzitní půdě až k prvnímu násilnému aktu a postupujícímu válečnému běsnění mezi znesvářenými stranami a posléze i mezi husity samotnými. Ilustrace vystupují z temného podkladu a při jejich nejčastějším rozvržení do čtyř polí vytváří tmavý předěl mezi nimi obraz kříže. S eskalací násilí přibývá v ilustracích rudá barva. Komiksové prostředky jako rozfázování ilustrací a úsečné výroky či zvolání aktérů posilují dynamičnost obrazové části.

Druhou rovinu vypravěčské promluvy představují dvoustrany s plošnou celostránkovou ilustrací, do níž je zakomponován text sestávající z citátů z Bible a komentáře objasňující křesťanskou věrouku, bohoslužebné obřady a strukturu středověké společnosti. Sem je zasazena postava zemana Petra Chelčického. O jeho životě scházejí přesná data, Fučíková ho tedy nechává promlouvat ponejvíce prostřednictvím jeho myšlenek zachycených v traktátech. Chelčický není poučeným glosátorem dějin, sám se snaží pochopit, čeho je svědkem a co vlastně prožívá. V této vypravěčské poloze se nemění pouze uspořádání textu a ilustrací, které navzájem prorůstají, ale i barevnost. Uklidňující zemitý podklad, královská modř a křehké tóny bílé a šedé barvy představují kontrapunkt ke krvavé barvě válek.

Na celkovém vyznění se tedy značnou měrou podílí grafická úprava publikace, o kterou se postaral Filip Heyduk. Nápadité využití archaizujícího písma dodává knize dobovou atmosféru a slouží i ke zřetelné strukturaci textu, kde jsou na první pohled odlišeny pasáže s citacemi a parafrázemi od autorské vypravěčské promluvy.

Společným jmenovatelem všech knížek Renáty Fučíkové z edice Největší Češi je umění objevit ve starých příbězích paralelu s dneškem. Fučíková při líčení neklidného 15. století odvrhuje zažitá učebnicová schémata a nestranně přibližuje názorová východiska zúčastněných stran konfliktu. Sama nikoho nesoudí, ale svůj autorský přístup jasně stvrzuje důrazem na postavu Petra Chelčického. Připomenutím inspirativnosti jeho odkazu pro další myslitele, spisovatele, bojovníky za lidská práva a disidenty propojila Fučíková zdánlivě odlehlou historickou zkušenost se současností. Knížka bude pro náročnost svého poselství přístupná až dětem na druhém stupni základní školy a mládeži, ale může být zajímavým objevem i pro dospělého čtenáře, jenž je přesycen jak školskou interpretací, tak povrchní ironizací českých dějin.