Být trafikantem, to byl v době, kdy lidé ještě četli tištěné noviny a v ústech si ze strany na stranu přehazovali kubánské doutníky, pořádný kumšt. Na konci 30. let minulého století se o tom přesvědčuje i sedmnáctiletý prosťáček ze Solné komory Franc Huchel, který se roku 1937 dostává do učení k vídeňskému trafikantovi Ottu Trsnjekovi, nesmlouvavému invalidovi z první světové války. Román Trafikant Roberta Seethalera však nechce být fiktivní rekonstrukcí historických událostí v rakouské metropoli, nýbrž především příběhem naivního chlapce, který tváří v tvář politickému útlaku dospívá v citlivého mladého muže.

A právě tento příběh Seethaler v Trafikantovi vypráví. Po Francově boku čtenář objevuje nejen úskalí práce trafikanta, který je každý den v denním tisku konfrontován s nejrůznějšími verzemi téže pravdy, ale hlavně poznává úskalí první lásky. Objektem Francovy neutuchající touhy se stává boubelatá Češka Anežka, děvče s tou nejhezčí škvírkou mezi zuby. Jenže nezkušený Franc neví, jak to se sebevědomou Anežkou zaonačit, a tak o pomoc požádá jednoho z pravidelných zákazníků Trsnjekovy trafiky, věhlasného profesora Sigmunda Freuda.

Jen zhruba čtveřice postav – Franc, Anežka, trafikant Trsnjek a právě Freud – stačí rakouskému romanopisci k tomu, aby v kulisách meziválečné Vídně rozpohyboval načrtnuté vyprávěcí soukolí. Jeho hnací silou je prostoduchý, ale vnímavý mladík Franc, který si záhy získává čtenářovy sympatie. Zbývající protagonisté včetně Francovy matky, která v románu vystupuje zejména formou dopisů, se naopak smrskávají na pouhé typy či karikatury: nevrlého, ale upřímného trafikanta, podivínského, ale dobrosrdečného doktora a macatou femme fatale.

To však autorovi nelze mít vyloženě za zlé. Seethaler se nesnažil vypotit nejvýznamnější román desetiletí, nýbrž lehkonohou, vtipnou literární jednohubku. A to se mu minimálně v první polovině knihy daří. Nápadité dialogy střídají úsměvné situace, které čerpají komiku zejména z Francovy nevědomosti, případně ze střetu ostýchavého mládí a cynického či rezignovaného stáří. Když se však v druhé části románu nacistické stíny stále výrazněji derou do popředí, úsměv čtenáři na rtech zamrzá. Na vtípky rázem není ani pomyšlení a původně humorný bildungsroman se láme v hořkosladkou vídeňskou melange.

Trafikant je povedená ukázka zábavné literatury bez – autor promine – výraznějších literárních ambicí, kterou si čtenář může vzít v létě k vodě či v zimě ke krbu, aby se od srdce zasmál a taky trochu dojal. Zevrubnou analýzu politických poměrů během anšlusu od něj očekávat nelze a stejně tak to není ani sonda do života Sigmunda Freuda, jak může naznačovat český přebal knihy. Jako příběh o přerodu jednoho naivního chlapce v muže však funguje dobře a na překážku mu není ani určitá jednoduchost. Navíc se vyhýbá zavedeným klišé, a to je každé knize třeba připsat k dobru.