Maris je děvčátko, které patří k upoutaným. Lidem, kteří mohou jen vzhlížet k okřídleným, odvážným letcům a letkyním, zajišťujících na křídlech vyrobených z pozůstatků kosmické lodi spojení mezi jednotlivými ostrůvky bouřemi zmítané planety. Okřídlení jsou rovni vladykům a řídí se svéráznými tradicemi – jednou z nich je i skutečnost, že jejich křídla se dědí. Jeden z okřídlených Maris adoptuje a začne ji cvičit jako svého nástupce. Jenže pak se mu narodí syn a dívce hrozí, že se bude muset svého celoživotního snu o létání i dosavadních přátel vzdát…

To je výchozí situace prvního ze tří příběhů, které tvoří dohromady Větrný přístav. George R. R. Martin a Lisa Tuttleová v nich zachytili postupnou proměnu společnosti větrné planety pod vlivem odvážného – a notně tvrdohlavého – Marisina rozhodnutí v různých etapách jejího života. Nejde přitom o nijak akční povídky a vlastně nejsou ani nijak hluboce propracované. Jejich zápletky a především řešení bývají dost naivní – hned v prvním případě Maris hraje do karet i to, že její nevlastní bratr se létání bojí a touží se stát pěvcem. Výjimku tvoří prostřední příběh, nazvaný Jednokřídlý. Ten je nejtemnější a nejrealističtější v celém souboru a také zdaleka nejkvalitnější, protože jeho hrdinové (a hrdinky) nejsou jen dobří či zlí a dostávají se do morálně nejednoznačných situací.

Jinak je ovšem na celé knize vlastně nejzajímavější skutečnost, že přes účast George R. R. Martina, který přispěl i výchozím popisem historie planety, kde se příběhy odehrávají, jde o projekt ukončený – bylo by sice možné kdykoliv do stejného prostředí zasadit další povídku či román, ale Maris svůj příběh i život se ctí uzavřela. Sám Martin o sobě přitom prohlašuje, že je mistrem v rozehrávání cyklů, s jejich dotažením do konce je to však horší – a zdaleka se to netýká jen románové ságy Píseň ledu a ohně, ale i do stejného světa zasazených příběhů sera Dunka a jeho panoše Vajíčka (kniha Rytíř Sedmi království) nebo série vesmírných zookomedií Tuffova dobrodružství. Z dnešního pohledu zaujme i to, že sepisování všech příběhů probíhalo korespondenčně, protože Martin a Tuttleová žili každý v jiné části Spojených států (a Tuttleová se navíc roku 1981 přestěhovala do Británie); nebo skutečnost, že Tuttleová, která do té doby psala spíše povídky z žánru fantasy, trvala na tom, aby byl jejich společný projekt sci-fi.

Což je nakonec diskutabilní. Ani v jedné povídce nehraje důležitou roli technika a existence křídel je prostě fakt, který se nikdo nesnaží jakkoliv odůvodnit. Všechny příběhy se pak odehrávají v ryze feudálním prostředí, kde jednotlivým ostrůvkům vládnou vladykové a vedle okřídlenců je nejzajímavějším povoláním být bardem. Přesto byla hned první z povídek, Bouře, nominována na cenu Hugo a na obálce knihy se skví oslavný citát Rogera Zelazného.

Je to především díky tomu, že Martin ani Tuttleová se nikdy ve své tvorbě nenechávali spoutat žánrovými okovy a plynule přecházeli od sci-fi k hororu či fantasy a zase zpátky. Vždy se soustředili především na postavy a jejich emoce. Ve Větrném přístavu pak maximálně vytěžili fakt, že sen o létání je starý jako lidstvo samo a nijak ho neumenšil ani vynález letadel a dalších nástrojů na pokoření vzdušného prostoru. Pilotovat a mít křídla je stále velký rozdíl. Autoři ovšem ukazují i odvrácenou stránku snu o létání, kdy se touha po křídlech může stát posedlostí a vést až ke smrti – vlastní i druhých.

Povídky jsou tak nejsilnější v popisech létání, stejně jako ve scénách, kdy se postavy stávají oběťmi mocných větrů. Svár lidské vůle a přírodních sil umějí autoři podat napínavě i poeticky. Převládajícím pocitem tak při čtení není zděšení z toho, kam až lidé mohou zajít, ani napětí z probíhajících společenských změn, případně zvědavost, jak to, že i po staletích jsou lidé navzdory skvělým znalostem povětří odkázáni pouze na kovová křídla, ale prostě melancholie z pomíjivosti lidského života a touhy, úžas a opojení z překonání zemské tíže.

V tomto ohledu Větrný přístav nijak nezestárl, a přestože nemá moc smysl rozebírat hlouběji společnost a pravidla jejího světa, je Maris stále postava, která vzbuzuje sympatie, soucit i lehkou závist. Druhé vydání a kvalitní překlad Jitky Cardové si kniha rozhodně zasloužila a v době, kdy jméno George R. R. Martina stále prodává, snad přispěje i k tomu, aby se u nás vydala i další díla Lisy Tuttleové.