Podle nedávné studie prý roste počet vztahů, v nichž se dvojice už nedokáže společně sprchovat či jen pobývat v jednu chvíli v koupelně. Z těch, kteří rádi sdílejí s partnerem koupelnu, se jen třetina cítí sebevědomě nahá, a každá desátá žena se dokonce v koupelně zamyká, než ze sebe sundá oblečení, aby nemohl partner za nimi vstoupit. Podle jiného výzkumu prováděného v Anglii dnes považují lidé za největší tabu být nahý před ostatními lidmi na veřejnosti. Podle německé konzervativní psychoterapeutky Ch. Mevesové dnes mnozí nudisté musí s úžasem konstatovat, že se u jejich ratolestí dostavuje s přibývajícím věkem pro ně nepochopitelná „pruderie“, která jejich děti vede k zahalování svých genitálií. „Jsem šokován, že lidé hodnotí nahotu na veřejnosti jako nejnepříjemnější situaci, dokonce mnohem víc než chlastání či prdění,“ divil se uvedenému výzkumu Nick Atkinson, předseda společnosti Britští naturisté. A nediví se tomu jen on, vždyť někteří autoři dnešní dobu charakterizují jako dobu „konce studu“, v níž měla všechna „prudérnost“ vymizet v důsledku úspěšné sexuální revoluce, ve které nakonec zvítězili stoupenci erotické svobody. Lidstvo se tak prý má vrátit do jakéhosi bájného stavu, v němž „po celá tisíciletí platilo, že nahota je přirozená věc“ (V. Vondruška). Nejen ze zmiňovaných výzkumů je ovšem zřejmé, že věc je složitější.

Tématem (nejen sexuálního) studu se zabývají nejrůznější vědní disciplíny, a samozřejmě už samotná perspektiva daného oboru určuje velmi odlišné způsoby, jak toto téma pojmout (jinak o něm budou vypovídat sexuolog, etnolog a teolog). Otázkou také je, do čí kompetence toto téma ještě spadá – je například stud tématem také pro etology? Podobně jako někteří odvážnější badatelé opatrně naznačují, že u zvířat můžeme nalézt náznaky jakýchsi paranáboženských rituálů, ani v případě studu není stoprocentně jisté, že schopnost stydět se je „výlučná vlastnost člověka“. Podle některých etologů například fena na počátku období hárání vypadá, jako by se před dotírajícími samečky styděla, i když může stačit i prosté vysvětlení, že chce preventivně předcházet jejich nevhodnýmu zájmu, protože ještě není plodná. Mnozí také znají tu situaci, kdy pes udělal něco, o čem ví, že to bylo špatně (klasická situace je loužička na koberci.). Pak se krčí, jedná zmatečně, zalézá si do pelíšku, odkud vykukuje. Spousta psů  takto reaguje při příchodu majitele domů ještě před tím, než tu loužičku objevil (popř. sežranou slepici). Opět: toto chování může vypadat jako stud, ale stejně tak se dá interpretovat jako uklidňující chování vůči majiteli jako nadřízenému členovi smečky. Jiný příklad: ve srovnávacím pokusu dětí a orangutanů se měl splnit určitý úkol a po několika úspěších byly podmínky nastaveny záměrně tak, aby nebylo možné úkol splnit. Dítě i orangutaní mládě při zjištění chyby udělaly podobnou věc – zakryly si obličej rukama, což dospělému pozorovateli nejvíce připomnělo gesto vyjadřující: „stydím se“. I starší autoři ostatně zvířatům jistou míru studu přiznávali: už britský sexuální psycholog Havelock Ellis na přelomu 19. a 20. století tvrdil, že ženský stud je v nejprimitivnějších formách u zvířat založen na pohlavní periodicitě, je to projev pohlavního odmítnutí u zvířecí samice, která ještě není schopná zabřeznutí. Filozofové Schopenhauer a Max Scheler (O studu, Mladá fronta, 1993) upozorňovali na to, že zatímco rostlina staví své pohlavní orgány otevřeně na odiv jako vyvrcholení své existence, zvířata je vcelku spíše schovávají a svoji pohlavnost podřizují celku života. U člověka se pak podle Schelera zvláštním a temným způsobem ve studu stýkají „duch“ a „maso“, protože člověk pro něj představuje přechod mezi dvěma řády bytí, v nichž obou je stejně zakotven. Z toho plyne, že stud je pro něj univerzální všelidská kategorie, která se ovšem odlišně projevuje v různých kulturách.

Pokud je přítomnost studu u zvířat navýsost sporná, na její všelidské univerzálnosti se shoduje většina autorů, ovšem jeho vysvětlení byla v historii velmi odlišná. Charles Montesquieu soudil, že přírodě odpovídá v oblasti erotiky střídmost a zdrženlivost: příroda nám podle něj dala stud jako pocit hanby nad tím, že jsme nedokonalí. Darwin se v souvislosti se studem zabýval vznikem růměnce, který vyvolává pomyšlení nato, co si o nás ostatní myslí (zvláště příslušníci opačného pohlaví), a jeho existenci konstatuje i u „barbarů“ – z podobného pojetí později vycházel i J.P. Sartre, podle kterého se člověk stydí za sebe takového, jak se jeví druhému. Také podle zmiňovaného H. Ellise je stud mocnou pohnutkou i u nejnižších divochů, ačkoli formy, které na sebe bere, jsou velice proměnlivé. Pro českého psychoanalytika B. Brouka je pohlaví dokladem lidské smrtelnosti, stud je naopak projevem lidské averze k sexualitě, tato averze se zakládá na touze po věčnosti a bezpohlavnosti. Zatímco u žen, které jsou podle Brouka cosi mezi dítětem a mužem, který jediný je (v pravém slova smyslu) člověkem, je potlačování pohlavního života dáno přirozeně jeho nepříjemností, právě u mužů se výrazně projevuje stud: bez tohoto projevu strachu ze sexulního života by nevznikla kultura ani civilizace.

Zde se ostatně Brouk částečně shoduje se Schelerem. Nejvyšší míru studu nachází Scheler u muže panského rasového typu: na rozdíl od ženy se totiž muž cítí být spíše nad přírodou než v ní a mezi mužem a ženou je podle něj tedy analogický vztah jako mezi zvířetem a rostlinou; a je to právě „dolnoněmecký, vysoký, světlovlasý, modrooký a úzkolebý typ“, který se vyznačuje „nejjemnějším a živě reagujícím pocitem studu“. I další horliví zastánci přirozeného studu svůj boj v různé míře diskreditují: konzervativní katolička Meves vidí současný svět ještě katastrofičtěji než kdysi Scheler, ovšem ne z důvodu všudypřítomného ohrožení rasovou degenerací, ale kvůli upadající morálce. Jestliže stud by skutečně byl příčinou sexuálních poruch, jeho odstranění by znamenalo jejich vymýcení. Podle ní ale naopak ještě nikdy nebylo tolik sexuálních poruch jeho v dnešní době. Patří k nim také perverzní strach mladých mužů před ženami, který je podle ní zřejmě jedinou příčinou (jinou na základě svého konzervativního pojetí víry ani nemůže připustit) toho, že do „gigantických rozměrů“ narůstá „neurotická homosexualita“.

Ovšem základní rozdíly v pojímán studu jdou napříč jednotlivými vědními obory: jestliže například v nedávné minulosti několikrát vydaný Hartlův Psychologický slovník stud definuje jednoduše a zřejmě i zjednodušeně coby specificky lidskou, výchovou získanou emoci jako reakci na provinění či porušení normy, v nedávné americké publikaci Body shame (Body shame. Conceptualisation, research, and treatment, edited by Paul Gilbert and Jeremy Miles, Brunner-Routledge, 2002) se o studu skromněji praví, že o jeho neurofyziologii toho víme málo a že patří k emocím vyššího řádu, souvisejícím se sebeuvědomováním, tyto emoce „jen v menší míře (pokud vůbec) sdílíme s ostatními zvířaty a jsou evolučně relativně mladé“. Ovšem i u nás třeba M. Nakonečný pojímá problematiku studu komplexněji: také on ho spojuje s emocemi jako vina a pokora; sexuální stud je podle něj stejně tak signálem zdrženlivosti jako činitelem vydražďování, je to však podle něj „komplexnější, kulturou formovaný jev: neboť existují kultury, kde zcela chybí“.

V posledním tvrzení se Nakonečný shoduje s citovaným českým historikem a spisovatekem historických romámů V. Vondruškou. Podle něj teprve „pokrytecká morálka novověku udělala z nahoty tabu“. Samotné slovo „stud“ ale Vondruška, jak se zdá, jakoby neznal: existuje pro něj jen „prudérnost“, kterou ovšem může zcela poprávu a bez větších námitek odsoudit. Představuje tak zkarikovanou podobu „civilizační teorie“ Norberta Eliase, který ovšem nezapírá, že se v novověku opakoval proces popsaný v Bibli („a viděli, že jsou nazí, a styděli se“) – tedy že nešlo o zcela nové tabu, ale posunutí hranic studu. Pohled na nahé tělo byl podle Eliase ve středověku nesrovnatelně samozřejmější než v první fázi novověku, ale připustil, že to platilo jen pro vymezená místa a čas. S Eliasovou teorií a zvláště s jeho názory o vzniku studu, i když jsou mnohem mírnější než ty Vondruškovy, obsáhle polemizoval německý etnolog a kulturní historik Hans Peter Duerr, který celý civilizační proces prohlásil za „mýtus“. V uzavřených přírodních společnostech podle něj panovala mnohem silnější sociální kontrola a život lidí v nich byl svázán mnohem větším množstvím nejrůznějších tabu než v novověku. Na více než pěti stech stranách prvního svazku trojdílného cyklu Der Mythos vom Zivilisationsprozess Duerr dokládá, že sexuální stud skutečně je univerzálně rozšířený a že líčení cizích kultur nebo kultury středověku jako zcela prostých studu je především typickým výplodem západního exotismu 19. století, ve kterém se mísí iluze vlastní nadřazenosti i touha po tom, co právě v této době vlastní, skutečně „prudérní“ společnost vytěsňuje. Autor se podrobně věnuje všem příkladům, které by jeho tvrzení o univerzálnosti studu mohly vyvrátit. Duerr ukazuje, že například při společném koupání nebo pobytech v sauně byly pohledy mužů přísně regulovány, že nahota mohla být spatřena, ale ne pozorována, a pokud u jednoho z přírodních kmenů, v němž ženy chodily nahé, se mladík odvážil zadívat se na genitálie nebo prsa nějaké dívky o sekundu déle, než bylo povolené letmé „klouzání pohledem“, považovalo se to za pokus o přiblížení a následovala pomsta jejích příbuzných.. Dodejme ještě, že podle Michaela Hinze, autora knihy rekapitulující spor mezi Eliasem a Duerrem (Der Zivilisationsprozess. Mythos oder Realität? Wissenschaftssoziologische Untersuchungen zur Elias-Duerr-Kontroverse, Leske a Budrich Verlag, 2002), však ani Elias ani jiní vědci tezi o univerzálnosti studu vlastně nikdy vážně nepopírali, což je ovšem sporné tvrzení.

Pro postižení odlišné role, kterou stud hraje v životě různých konkrétních společností se někteří autoři pokoušeli zavést protiklad „kultura studu“ a „kultura viny“. Klasický filolog a historik Eric Robertson Dodds rozlišil homérskou kulturu studu a kulturu viny klasického Řecka; antropoložka Ruth Benedict(ová) popsala kulturu Japonska jako kulturu studu, v níž je základním principem neztratit vlastní tvář před ostatními, na rozdíl od západní kultury viny. Tento koncept je užitečné chápat jako pomůcku pro postižení různé míry akcentů, které daná kultura klade na určité hodnoty – v Evropě lidé skutečně nepáchali sebevraždy tak často a kvůli takovým (z našeho hlediska) drobnostem jako japonští samurajové. To ovšem samozřejmě neznamená, že by Evropané pocit studu neznali ani že by Japonci neznali nic podobného pocitu viny. Podle Anje Lietzmann, autorky nedávné knihy o studu (Theorie der Scham. Eine anthropologische Perspektive auf ein menschliches Charakteristikum, Verlag Dr. Kovač, 2007), která navazuje na M. Schelera a H.P. Duerra, se koncept Benedictové shoduje s pojetím Eliase, ale zatímco pro Benedictovou je výsledkem internalizace vnějších společenských tlaků vina, pro Eliase je jím právě stud. Existují i další možné klasifikace, které tyto pojmové opozice činí ještě méně přehlednými: sémiotik Jurij Lotman rozlišoval oblasti kultury regulované studem („my“ je kolektiv, ve kterém platí normy studu a cti) a strachem (strach a donucení určují náš poměr k ostatním), Philipp Steger rozlišil vnější stud a vnitřní stud (tedy vinu). Ostatně i sám Dodds přiznal, že „protikladnost obou kultur je méně absolutní, než někteří badatelé předpokládají“.

Právem píše francouzský historik Jean-Claude Bologne ve svých Dějinách studu o dynamickém „systému stydlivosti“, v němž oslabení určitého typu studu je vždy kompenzováno posílením jiného. Ani naše doba podle něj žádnou výjimkou: téměř naprostá svoboda od studu v oblasti umění je vyvažována přímo honem na nestoudnost v každodenním životě; souběžně s tím, jak posílil emocionální stud (takže se lidé stydí projevovat na veřejnosti své emoce), se naopak oslabil stud sexuální – samozřejmě však nevymizel, a při vší jeho proměnlivosti není ani příliš pravděpodobné, že by se měl v budoucnosti přesunout k jiným částem těla, jak to předpovídal sci-fi seriál Návštěvníci.