Politika. Sex. Zločin. Bulvární tisk. Kino. Literatura. Sport a letadla. Eugenika. Předzvěsti hospodářské krize. Averze k přistěhovalcům. Všechna tato témata se zvláštním způsobem mísí v nové knize Billa Brysona Amerika 1927. Lindbergh: Letci a hrdinové transatlantiku. Země, v níž se autor narodil, podle něj tehdy prožívala zvláštní období: „Měla prezidenta, který pracoval jen čtyři hodiny denně, legendárního baseballistu, první televizi, ale hlavně Charlese Lindbergha. Tento stydlivý mladý muž jako první přeletěl Atlantik a stal se hrdinou.“

V Brysonově podání přitom vše výše jmenované navzájem úzce souvisí: i vrcholní politici včetně prezidentů mají svoje milenky, takže jedna z nich pak může vydat paměti, v nichž byl detailně popisován interiér Bílého domu, „zejména při pohledu z podlahy“. Titíž politici využívají vlastní pozice k vlastnímu nelegálnímu obohacení, čímž je hranice mezi zákonem a zločinem silně narušena. Slavná vražda, bohatě propíraná v bulvárním tisku, se posléze stává i námětem seriózních her a filmů. Přes prohibici se autor dostává k tématům dobových protiněmeckých nálad (kyselému zelí se prý tehdy přestávalo říkat po německu a prosazoval se název „liberty cabbage“). A v osudech letce Lindbergha jako by se výše vyjmenovaná témata protínala: kupříkladu Lindbergh podle autora vzdáleně a nepřímo souvisí s pozdějším vypuknutím hospodářské krize, protože jeho otec, bankéř, na ní možná nesl jistou vinu. A přímo pak byl Lindbergh svázán se sférou politiky: později vystupoval jako zastánce eugeniky, velký příznivec nacistického Německa, a je též původcem rozhlasového projevu, jenž byl označen za „nejneameričtější řeč“, kterou kdy pronesla veřejně známá americká osobnost.

Z obecnějšího hlediska kniha líčí období, kdy se kladly důležité základy k postupnému propojování světa (či přímo globalizaci), ať už v podobě letecké dopravy, či rozhlasu a televize. Díky tomu spolu zdánlivě odlehlé oblasti či události mohly souviset stále více. Některé aspekty tohoto propojování přitom dnes působí velmi komicky. Například líčení toho, jak na základě rozhlasového přenosu herci názorně předváděli před shromážděnými davy, co se právě odehrává na vzdáleném sportovišti.

V autorově pohledu převažuje tragikomický aspekt a podiv nad četnými paradoxy, které vládnou lidskými osudy. Lindberghův let z USA do Evropy byl podle Brysona na svoji dobu obdivuhodný, po něm následovala série jeho menších cest po Americe, která chtěla vidět svého hrdinu. Během nich musel prý řešit mnohem více nebezpečných situací než při samotném letu přes oceán. Horlivý zastánce bezbolestného usmrcení méněcenných lidí a zvláště epileptiků – v duchu dobových eugenických snah – je sám tajným epileptikem. A tehdejší vydavatelství se zdráhají tisknout texty obsahující vulgarismy, avšak nerozpakují se vydávat knihy zarputile rasistické. A podobně je pointováno i autorovo shrnutí života Charlese Lindbergha, které ovšem není nijak překvapivé a při podrobnějším studiu by se dalo použít i na mnoho dalších novodobých slavných postav (u těch starších je hlavní překážkou jeho aplikovatelnosti nedostatek či absence pramenů): „Největší hrdina dvacátého století byl daleko větší záhadou a daleko menším hrdinou, než se předpokládalo.“ Autor opakovaně poukazuje na vysoký podíl nevědomosti, s níž byla činěna významná rozhodnutí. Například po schválení zákona o prohibici byli prý mnozí američtí zákonodárci překvapeni, co to vlastně přijali. A nedlouho před vypuknutím hospodářské krize tehdejší americký prezident tvrdil: „Země může být spokojena se současností a do budoucnosti hledět s optimismem.“

V samotném závěru autor stručně shrnuje, jak se vyvíjely životy hlavních postav po roce 1927 – stejně jako například Volker Weidermann v knize Ostende. 1936 – Léto jednoho přátelství. Brysonova kniha však bohužel nemá sevřenost Weidermannova opusu ani dalších, obdobně koncipovaných knih 1913 – léto jednoho století či 1909: Aeroplány nad Bresciou. Možná chtěl autor sledovat příliš mnoho osudů a motivů najednou. Anebo měl v úmyslu dát čtenářům možnost, aby si ve spleti velkého množství někdy až chaotických dějů sami vybrali motiv, který je pro ně nejdůležitější, a vytvořili si vlastní pointu. Publikaci zakončuje informace o vdově po Lindberghovi, jež zemřela až roku 2001 jako „poslední postava z této knihy, která zažila ono dlouhé, mimořádné léto roku 1927“. Skeptik namítne, že každé léto je něčím mimořádné, a oč bylo výrazně mimořádnější právě toto konkrétní, zůstává možná trochu nejasné. Naopak vlídně naladěný čtenář se do této poutavě a živě napsané knihy začte a možná bude v závěru litovat, že už se s hrdiny, jejichž životní osudy nyní dobře zná a o kterých podrobně ví, jak skončily, musí rozloučit...