Když v září roku 2010 vyšla Bonita Avenue, první a zatím poslední román Petera Buwaldy, upoutala pozornost literární kritiky svým rozsahem, záběrem a vyzrálostí. Román zkrátka nejevil žádné známky debutu. Nebylo to nejisté osahávání si terénu, zkouška pera na omezeném počtu stran, žádná osobní zpověď z životního traumatu, známá ich-forma začínajících autorů, kteří se od ní postupně po druhém třetím románu odpoutávají. Čtenáři měli v rukou rozsáhlou rodinnou ságu napsanou jistou rukou ostříleného literáta, jenž disponuje pestrým rejstříkem literárních stylů, mění vypravěčské perspektivy, rozvětvující se dějové linky třímá pevně v rukou a vede je ke katarzi antických rozměrů.

Peter Buwalda (1971) také nebyl v době vydání svého debutu již žádný mladíček. Jako vystudovaný nederlandista měl za sebou kariéru novináře a literárního redaktora. Léta přispíval eseji a povídkami do renomovaných literárních časopisů jako De Gids a Hollands Maandblad, ale i do kulturně politického týdeníku Vrij Nederland. Spoluzaložil literárně popový časopis Wah Wah, jehož 12 čísel vycházelo v letech 2006–2008 a jehož ambicí bylo spojení literatury s populární hudbou. Svému prvnímu románu věnoval náležitou péči a po čtyři dlouhé roky mu obětoval prakticky vše. Žil pouze ze zálohy od nakladatelství a svých úspor a v naprosté izolaci od okolí se zabýval pouze psaním.

Bonita Avenue se nestala bestsellerem okamžitě, nebyla katapultována na nejvyšší příčky žebříčků, nýbrž se na ně postupně vyšplhala a vše nasvědčuje tomu, že největší podíl na tom měla reklama takříkajíc od úst k ústům, totiž že si o ní čtenáři navzájem řekli. Potom také byla kniha nominována do užšího výběru snad na všechny literární ceny v Nizozemsku, ty nejvýznamnější z nich (AKO a Libris) však nezískala. Nicméně i tři různá ocenění za nejlepší prvotinu (cena Academica, Selexyz a cena Antona Wachtera) jistě přispěly k rostoucímu zájmu o tento román. Ten se v roce 2011 konečně dostal mezi nejprodávanější knihy v Nizozemsku, přičemž si udržel deváté místo, v následujícím roce si dokonce podržel šestou pozici mezi bestsellery dle statistiky, kam CPNB (Nadace pro kolektivní propagaci nizozemské knihy) jako sestavovatel oficiálních žebříčků zahrnuje veškeré v Nizozemsku publikované knihy.

Buwalda, který se sice narodil v Bruselu, ale vyrůstal v jihonizozemském městečku Blerick, původně po spisovatelské kariéře nepošilhával. Na střední škole vynikal především v exaktních předmětech jako fyzika a matematika, po přečtení Temné komory Damoklovy (česky Host 2010) nizozemského klasika 20. století Willema Frederika Hermanse však podle svých slov dospěl k přesvědčení, že jeho budoucností je literatura. Hermans coby jeden z nejvýznačnějších moderních nizozemských spisovatelů podobně zvrátil životní dráhu Buwaldova vlámského kolegy Petera Terrina, který původně obchodoval s mramorem, než si na služební cestě v hotelovém pokoji přečetl právě Hermansův román a vydal se na – doposud velice úspěšnou – literární dráhu.

Svým stylem Buwalda ovšem připomíná jiného velikána nizozemské literatury, totiž Harryho Mulische a jeho Objevení nebe (česky Odeon 2010). Oba romány charakterizuje široké rozkročení v čase, od druhé světové války až do 20., respektive 21. století, střídání vypravěčských perspektiv, výrazné silné mužské postavy a naopak nedokreslenost ženských postav. Zatímco Mulisch nechal jedinou významnější ženskou postavu ve svém bezmála tisícistránkovém románu již v první třetině upadnout do kómatu, v němž po zbytek děje setrvá, má Buwaldova ženská hrdinka Joni navzdory svému půvabu značně maskulinní chování. Podobně jako Mulisch si i Buwalda pohrává s otázkou náhody a osudovosti, zatímco první pracuje s deterministickým obrazem světa, druhý naznačuje, že absurdní nahodilosti nejsou zdaleka tak nepředvídatelné, nýbrž jsou spíše logickým vyústěním souběhu okolností.

Stejně jako Mulisch má i Buwalda zálibu v dlouhých, složitě konstruovaných souvětích a náročné terminologii, a přesto oba umějí ve vyprávění udržet spád a napětí s až thrillerovými prvky. Osudy ústředních mužských hrdinů, Mulischova Ono Quista (luštitele rébusů a zapomenutých písem) i Buwaldova Siema Sigeria (řešitele teorie uzlů) vyznačuje hvězdný vzestup a strmý pád. U Mulische se jeví rodina jako nefunkční koncept, dokonce nahraditelný zjevně libovolnou sestavou lidí, kteří zaujmou tradiční rodinné pozice. Buwalda nechává na pozadí skutečné katastrofy, výbuchu enschedské továrny na pyrotechniku, explodovat zdánlivě šťastnou rodinu, rozbíjí konstrukt rodiny jako vražedné hadí klubko lži, zmaru, nekontrolovaného chtíče, bezuzdné touhy po moci a latentního šílenství. U obou autorů je v rodinné souvislosti velmi silný motiv zrady. Ta se vrací jako bumerang k tomu, kdo se jí dopustí. U Mulische matka zradí muže a syna tím, že opustí rodinu. Muž pak cíleně přispěje k její likvidaci. Zrada se opakuje v milostném poměru i přátelství synově. Buwaldův Siem Sigerius nejprve zradí svého otce, protože provozuje jím nenáviděný a zakázaný sport, a navíc v něm exceluje. Nevěrou zradí svou první ženu, a co hůř, i svého syna, kterého nejprve zanechá v sociálně bezvýchodné situaci a později přivede do vězení. Sám je pak zrazen nevlastní dcerou, což vede k jeho neodvratné zkáze.

V neposlední řadě je zde jemná ironie, která je pro oba autory charakteristická. U Buwaldy se projeví již na samém začátku knihy, když ji uvádí motty šampiona v judu a pornohvězdy. Následně je jí protkán celý román formou úsměvné typologie osob, míst a sociálního zařazení.

Avšak zatímco Objevení nebe bylo vyvrcholením Mulischovy literární kariéry, autorův magnum opus, je Bonita Avenue teprve Buwaldovým začátkem. Na další dílo z jeho pera si nejspíš chvíli počkáme, Buwalda rozhodně nepatří ke knižním chrličům typu Arnona Grunberga, kteří píší co rok to román. Stejně jako jeho krajan Thomas Rosenboom si dává na čas, jeho psaní si žádá dlouhodobou přípravu, bádání a soustředění. Jak sám o sobě říká, je perfekcionista, píše, škrtá, přepisuje a přepisuje tak dlouho, dokud nemá pocit dokonalosti. Do Bonity Avenue jako by Buwalda dal vše, lásku, nenávist, vášeň, pomstu i smrt, jako by vše mělo být zkoncentrováno právě v tomto prvním románu, své čtenáře však ujišťuje, že má v sobě látku nejméně na dalších pět knih. Uvěříme-li příslibu této první, máme se určitě na co těšit.