Na podzim 2013 se na pultech knihkupectví objevila další kniha z pera Emmanuela Carrèra, s názvem Limonov. Je to už třetí dílo tohoto francouzského spisovatele a scenáristy, které u nás vyšlo v nakladatelství Mladá fronta. Všechny tři jeho knihy mají dost výrazný přebal laděný do červeno-oranžova. Na obalu Limonova je portrét muže s drsným pohledem, přes který se rýsuje symbol srpu a kladiva. Opravdu, Limonov s podtitulem Deník ztroskotance je příběh o muži ze Sovětského svazu.

Řešení obálky je ale víc než nadsazené, protože Limonov nebyl ani zastánce komunistického režimu, ani jím nebyl nějak tvrdě perzekuován. Eduard Savenko, známější pod jménem Limonov, který je hlavní postavou této knihy, je reálná osoba: ruský spisovatel, o kterém Carrère hodně slyšel a s nímž se osobně setkal v Moskvě. Tehdy ho také napadlo, že sepíše jeho životopis. Ve Francii kniha vyšla v roce 2011.

Osud Eduarda Limonova je více než dobrodružný. Dá se říct, že už od mala směřoval na okraj společnosti. Vyrůstal v malém dělnickém městě na Ukrajině, kde se poflakoval s kamarády a snil o výjimečné kariéře. Vše, co dělal, chtěl totiž dělat nejlépe. Kdyby měl být zločincem, musí být prvotřídním zločincem. Už v raném věku se dal na psaní básní, ale kariéra básníka nebyla tak závratná, jak by si byl přál. V šedesátých letech si proto zařídil, aby mohl emigrovat do Spojených států, a doufal, že tam prorazí. Ale spíše narazil. Přesto se tento nepoddajný mladík nevzdal a probíjel se životem, až se mu nakonec podařilo vydat knihu. Záznam o svém životě na dně společnosti, o životě na ulici, souložení, krádežích a vraždách. Pro svůj velmi drsný a vlastně kontroverzní přístup k životu (i literatuře) se stal populárním ve Francii, kam se pak na určitou dobu přesunul. Po pádu železné opony toužil vrátit se zpět do Ruska a ukázat svým bývalým známým, čeho dosáhl. Ale ani po zrušení cenzury se situace tolik nezměnila a nestala se z něj spisovatelská všemi uznávaná hvězda. V 90. letech se přidal k bojům na Balkáně. Následně strávil několik let v ruském vězení, ale ani to ho nezlomilo. Čtyři roky nato se zase pouští do boje proti systému.

Tato kniha popisuje nejen životní události Eduarda Limonova, snaží se vystihnout i jeho osobnost. Carrère si vybral Limonova jako téma pro svou knihu, protože ho fascinoval pohnutý příběh tohoto krutého jedince a zřejmě mu připadalo, že mají cosi společného.

Je ale zvláštní, že při psaní své knihy vycházel z vlastní básníkovy autobiografie, a představuje tedy Limonova takového, jak se prezentoval on sám, jak chtěl, aby ho druzí viděli. V čem tedy spočívá přínos Emmanuela Carrèra? Proč nestačí přečíst si přímo Limonovovu knihu To jsem já, Edáček, která vyšla v českém překladu v roce 1994? Přidaná hodnota by měla tkvět v tom, co říká navíc, v četných komentářích. Proto je pro nás důležité ujasnit si, z jaké pozice Carrère Limonova popisuje. Emmanuel Carrère je známý francouzský spisovatel, dědic francouzských hommes de lettres, vzdělaných filozofů. Sám sebe si velice cení a považuje se za uznávaného spisovatele. Díky své matce má navíc blízko k ruské kultuře: známá historička a spisovatelka Helène Carrère d’Encausse, jež se donedávna angažovala i v politice, se specializuje na východní Evropu a zejména na Rusko. Ve společenských kruzích francouzských vzdělaných a majetných levičáků, tzv. „bobo“, z nichž Emmanuele Carrère pochází, je navíc populární zajímat se o Východ a obdivovat sovětské spisovatele.

Carrère nešetří četnými poznámkami o ruských reáliích, vysvětluje fungování komunistických prověrek i současnou politickou situaci v Rusku. Představuje tudíž Francouzům nejen nekonvenčního spisovatele a revolucionáře Limonova, ale přivádí je k němu blíž a porovnává jeho svět s tím západním.

Otázkou tedy zůstává, jestli má kniha co dát českému čtenáři. Jistě, ve Francii se výborně prodávala. Ale byla také přece jen určená pro francouzské publikum. Osloví Čechy pohled jednoho Francouze, který se stejně jako kdekterý jeho spoluobčan domnívá, že je středobodem světa? Navíc zde představuje autora, jehož knihy vyšly i přímo česky, a tedy jej mohou Češi znát z první ruky, podobně jako život v SSSR.

V jeho knize je ale kritizována stejně tak západní jako východní kultura. Obě jsou porovnávány, poměřovány a zdá se, že ve výsledku nemá z pohledu obyčejného člověka jedna vysloveně navrch. Kromě toho prezentuje Carrère své názory na jednotlivé politicko-historické události – na válku na Balkáně, Putinovu vládu a podobně. Propojení s Limonovem mu umožňuje vyjádřit se k ožehavým tématům, která i v současnosti působí na naši společnost.

To, jaký úspěch bude kniha mít, bude tedy nepochybně výrazně ovlivněno překladem. Především u knihy tohoto druhu hraje překlad významnou roli. Vždyť překlad je vždy výsledkem mj. i určité subjektivní interpretace a také volbou mezi možnými přístupy k textu a různými variantami přechodu do druhého jazyka. Carrèrovu knihu Limonov překládala Lucie Šavlíková, která má již více překladatelských zkušenosti. Její český text je sám o sobě velice čtivý a působí přirozeně. Pro překlad bylo zásadní, jak se dokáže vyrovnat se stylisticky výrazným přístupem autora k románové látce a zda text dokáže převést do češtiny tak, aby si udržel právě tuto osobitost vyznění a čtenáře oslovil. Originál připomíná svou bezprostředností a částečně i strohostí vyprávění styl Charlese Bukowského. Překladatelka využila hodně aktualizující přístup, který dává textu živost a napínavost publicistického stylu. Celkem věrně se jí tak podařilo zachovat autorův záměr.

Knihu určitě stojí za to si přečíst. Především pro mladou generaci, která komunismus nezažila a chce se na něj podívat s trochu větším odstupem, z pohledu západního intelektuála. Dále bude zajímavá pro všechny, kteří o Limonovovi zatím neslyšeli. Pro každého čtenáře spočívá ale hlavní přínos této biografie především v poznámkách autora, kterými komentuje moderní a současné politické dění ve světě.