Elegantní román. U toho by se dalo skončit, ale bylo by to příliš snadné. Spisovatel a kulturní novinář Christophe Ono-­dit-­Biot (*1975) měl patrně vyšší ambici, než čtenáře okouzlit svými eliptickými obraty, odkazy na klasickou antickou literaturu – a popisem svých reportážních dobrodružných cest: tu v džungli Mali, tu na vernisáži v Benátkách. Je to přece jen na prvním místě milostný příběh. A to si zasluhuje pozornost.

Za svůj román Plonger (Ponořit) Ono-dit-Biot navíc získal loni ve Francii literární ocenění přímo od Francouzské akademie. Dá se tedy předpokládat, že plytkost, s níž se místy potýkáme při četbě, akademikům patrně až tak nevadila. Román by sice možná byl soustředěnější, kdyby se autor přece jen rozhodl krátit, dnes je ale bohužel v módě nezastavit se toliko u dvousté strany. Ono-­dit­-Biot, vedoucí kulturní rubriky prestižního politického týdeníku Le Point, za sebou mnoho knih nemá, koneckonců je tahle ale už pátá a to zas tak málo není. Jeden z jeho románů dokonce vyšel i v češtině (knihu Šamanka v překladu Miluše Krejčové vydalo r. 2009 nakl. Víkend). Při vytížení, kterému je spisovatel vystaven ve své práci, totiž v honbě za uzávěrkami a na cestách – o čemž se dozvídáme v románu hned několikrát –, nezbývá, než pochválit jeho úsilí, s nímž se pustil do něčeho méně efemérního.

Testament lásky
Na počátku příběhu, který se rozhodl autor napsat (a který uvádí věnováním svému synovi, čímž naznačuje, že na něm bude snad i něco pravdy), je utonutí. Voda vyplavila z hlubin nahé dívčí tělo a to bylo nalezeno s „drobnými krystaly na kůži“. Ta informace by působila romanticky, snad až trochu dekadentně, kdyby to nebyla zpráva pro otce malého syna.

Napětí mezi tragédií a z ní plynoucí melancholií tvoří osnovu románu, jehož leitmotivem je téměř detektivní hledání příčin smrti nešťastnice. To je pátrání hlavní.

Hlavní postava, César, pracuje (podobně jako autor) jako kulturní novinář (v nejmenovaném časopisu, vypravěč své práci s nadsázkou říká prostě: Podnik) a vydává se do „Aladinovy země“, do Perského zálivu, hledat pravdu. Aby ji mohl jednoho dne s čistým svědomím předat Hectorovi, svému synovi. Jeho žena jménem Paz, profesí umělecká fotografka, se tam vydala, aby unikla z kontinentu zasaženého únavou a všudypřítomnou krizí. Její „osmiměsíční výlet“ ale skončil utopením. Zemřela přirozenou smrtí?

Co se stalo před tím? Román tvoří nastavovaný dlouhý dopis, jejž vypravěč píše svému synovi v očekávání, že jednoho dne... pochopí. A že se dozví pravdu. V podobném očekávání je i čtenář, jemuž je tento testament nakonec určen. A čtenář se dozvídá všechno, ba trochu více než syn Hector, který sotva mluví a číst dosud nemůže. Spisovatel je totiž tak pečlivý, že v kurzívě dodává, co synovi určeno není. Několikrát i zalže: to aby nepokazil odkaz a obraz matky, již bude Hector jistě milovat navždy.

„Všechno začalo tvým narozením. Pro tebe. Všechno skončilo tvým narozením. Pro nás. Pro mne, tvého otce. Pro ni, tvou matku. Tvůj život byla naše smrt. Smrt naše, té entity těla a duše, jež vládla tvému narození: muži a ženě, co se měli rádi,“ píše autor úvodem, v němž se pokouší nastolit obtížné téma.

Po stopách Paz
A vzápětí se dozvídáme téměř vše: krok za krokem. Nebo spíše: skok za skokem. Jde to rychle, i když ne vždy zcela po másle. Ono­-dit­-Biot dokáže nabídnout dobře vykreslenou atmosféru, živé dialogy i výklady různých politických procesů ve světě. Postava je až nápadně podobná autorovi – je snad až příliš sugestivní, snad se tím chtěl autor odreagovat od sebe samého. Je přesně tím, čemu se v popularizované sociologii říká „bobo“ – buržoazní bohém; ale berme to jako sebeironickou snahu nastavit zrcadlo vlastní povrchnosti, jež je tím v zásadě poněkud omilostněna.

Román není ale vyčerpán jen jedním pátráním. Novinář César a dívka Paz se seznámili náhodou, říká se tomu „coup ­de ­foudre“ (blesk z čistého nebe, česky prozaičtěji: láska na první pohled), a stalo se tak jednoho dne v jednom obchodě s dortíky. Ani se jí nestačil zeptat na jméno – při její povaze by se je stejně nedozvěděl. Zde začíná pátrání první, ve sledu románu druhé, bez něhož by to hlavní vlastně ani nebylo.

Najít ji mu nedělá problém. Náš redaktor má totiž k ruce přítele obrazového redaktora, jenž za něj všechno vypátrá, nemusí se ani obtěžovat a sednout si k počítači a surfovat na Googlu, neboť dostane na stříbrném podnosu vše – celou složku i s fotografiemi. Právě jistá míra pohodlnosti, jež spisovatele přemáhá, když se snaží ve čtyřech částech (Příběh lásky, Pláže, Dítě, Aladinova země) popsat, co se událo, je průvodním znamením románu, a tedy i jakýmsi varovným znamením, jež prolíná celým textem.

Odkvétající třicátník prostě podlehne půvabu mladé nezkrotné španělské dívky, jež v Paříži studuje. Ta hned svou první výstavou – díky jeho krátké glose v magazínu – získává na věhlasu. Nebýt ale jejího talentu a nebýt chyby interpretace v reflexi výstavy, kterou César napsal, bylo by to možná méně snadné. Ale takový je život, život podle Ono-­dit­-Biota.

Následně jsme svědky toho, jak Paz závratně stoupá vzhůru. Zatímco César vášnivě (no, vášnivě: dá-­li se to říct o věčných descartovských vysvětlovacích vsuvkách, jimiž nás autor zahrnuje) miluje Paz, ona miluje jeho, ale především umění – a pláže. Tato místa, ať už liduprázdná, nebo lidmi zaplněná, jsou i v umělecké tvorbě jejím hlavním tématem. Pod vlivem Césarovy záliby v muzeích a  jeho obdivu ke starým věcem se ale nakonec Paz vydává novým směrem, a uspořádá dokonce výstavu rovnou v Louvru, muzeu všech muzeí, s tématem jeho exponátů). Paz je život: nespoutaný a plný emocí, toužící po dobrodružství a nových objevech, nikoliv však pouze v Evropě, ale doslova za „hranicí evropského dne“.

Ústředním motivem, oním „ponořením“, je především samotná povaha mladé dívky, jež se nespokojuje s povrchem. Schopnost „ponoření“ není ale jen její vlastností, je také její zálibou – a Paz se noří skutečně velmi, velmi hluboko, do hlubin největších. Přímo do hlubin oceánu.

Závazky (téměř) bez závad
Vztah mezi snobským Césarem a divokou Paz vyvrcholí těhotenstvím, z její strany nechtěným. César touží po rodině, mluví o sobě téměř jako o veteránu, zatímco mladá dívka chce prostě – žít, jen žít! A tvořit! V jejích očích se César proměňuje v konzervativního páprdu, který ničemu nerozumí a vůbec nic nechápe. César zato zná spoustu lidí, některým i tyká, a místy si připadáme jak na přehlídce jeho konexí – zvláště v uměleckém světě.

Postava hlavního hrdiny není tak úplně k pláči, jeden rys je na ní sympatický zejména: je prototypem milujicího otce. Vztah v jeho pojetí by mohl být bez závad, k tomu by si ale musel pořídit jinou dívkou než právě Paz: méně prchlivou a méně žádoucí. Pozvolna dozrává konflikt, úměrně tomu, jak Paz stoupá vzhůru...

Zlom nastane ve chvíli, kdy si dívka adoptuje žraloka. Její záliba v plážích se tím pádem přesune do skutečné hloubky, její „ponoření“ získává zcela novou dimenzi. Hodiny a hodiny tráví jednak v ateliéru, kde tvoří, a pokud ne, sleduje svého žraloka na internetu. Ve vaně ho logicky chovat nelze, to ani ve Francii není možné.

Jak to všechno dopadne, víme od první stránky, neznáme ale všechny podrobnosti. Odhalení se ale příliš nekoná, byť je místy čtenář napnutý jako struna. Zato se ale dozvídá téměř vše o geopolitické situaci, o válce v Sýrii, o terorismu, jenž ohrožuje Evropu... Ale i tom, jak se baví u jídla vybraná umělecká smetánka: třeba právě o vztahu mezi žraloky a lidmi. Tyto vztahy nejsou příliš závazné, věrně vykreslují jistý typ blazeovanosti střední vrstvy, problém nastává pouze tehdy, když přijde řeč na to, že žraloci občas žerou lidi.

Utekla Paz před Césarem? Nebo sama před sebou? Skrývá snad nějaké tajemství? A jak to vlastně bylo s tím žralokem? Ne, já se ho adoptovat rozhodně nechystám, abych odpověděl na otázku v titulku. Rozhodně ne kvůli Christophu Ono­-dit-­Biotovi. Ani kvůli Paz... jež se v závěru proměňuje v Dolores. Slabší povahy možná uroní slzu.

Kniha je značně povrchní, tedy umělecky zůstává na půli cesty – přesně tam, kam Paz nechtěla nikdy dospět.