Uznávaný historik fotografie Pavel Scheufler ve své nejnovější publikaci Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918 přehledně zpracoval rané dějiny fotografie na našem území od jejích počátků po vznik samostatné republiky. Unikátní kniha fotografa, vědce a odborného pedagoga na katedře FAMU na první pohled zaujme humornou fotografií na titulu, pak rozsahem a rozmanitostí obrazové přílohy a v neposlední řadě výběrem osobností a svou systematičností, s jakou předkládá osmdesát let vývoje fotografie v českých zemích.

Pavel Scheufler, který napsal 43 knih o fotografii a fotografech, mezi nimi rozsáhlé Fotografické album Čech 1839–1914, a uspořádal na 60 výstav nejen u nás, ale i v zahraničí, zúročil své dlouholeté bádání a vytvořil čtivou učebnici (je možné ji charakterizovat i jako lexikon, vizuální atlas, příručku), která v souvislostech mapuje málo prozkoumanou či téměř neprozkoumanou oblast rodícího se fotografického řemesla a umění na našem území. Kniha je bohatá na odkazy a zdroje, rejstříky a podrobné přehledy, ohraničené rokem 1918; zahrnuje například přehled souborných výstav nebo souborné literatury k dějinám fotografie střední Evropy či přehled odborných fotografických publikací vydaných ve zkoumaném období.

„Fotografie 19. století v mnohem větší míře než moderní fotografie pracovala s iluzí prostoru.“ Autor uvádí, že například ve fotografii z ateliérů byl vždy prostor konstruován a používaly se malované rekvizity. „Konstruován byl také děj na snímcích, uměle byl navozován i zobrazený pohyb. Iluze, divadelnost a inscenovanost patří mezi určující znaky fotografie 19. století.“ Pavel Scheufler v úvodu stručně srovnává zásadní odlišnosti rodícího se fotografického řemesla s počátkem 20. století, v němž již fotografie začala sledovat cíle komplexnější a měla k dispozici i jiné, rozmanitější technické prostředky. „Vedle charakteristik, uplatňovaných bezprostředně při tvorbě snímků, jsou významné i jejich vnější znaky, které rovněž vycházejí ze stavu používaných technických prostředků. Základní tonální škála fotografie 19. století je hnědobílá, nikoli černobílá jako u většiny fotografií 20. století.“

Základem knihy je 143 abecedně řazených medailonů, které doprovází 625 snímků, vybraných z mnoha českých i zahraničních institucí, ale i z rodinné sbírky autora, založené ve 20. letech minulého století. Autor se však nesoustředí jen na výčet životopisných dat a holá, encyklopedická fakta, ale naopak život osobnosti výstižně přibližuje ve společensko-kulturním kontextu i s ohledem na místo jejího působení a sumarizuje její přínos v oboru fotografie. Pavel Scheufler pojmenovává a zdůrazňuje podstatné a výrazné rysy tvorby, žánr a používanou techniku a zařazuje osobnost i do vztahu s předchůdci či pokračovateli. Každý portrét je dokreslen reprezentativními ukázkami z díla. U některých jmen však badatel přiznává nedostatek informací a doslova vybízí k dalšímu pátrání. A zatímco u méně známých fotografů Scheufler inspiruje k pokračování ve výzkumu, u osobností, jež se dodnes těší velké pozornosti a vyšlo o nich mnoho monografií, jako je například František Drtikol či Jan Langhans, se soustředí na zásadní mezníky v jejich životě a tvorbě a připomíná jejich význam.

Historik vybíral ze stovek osobností. Nakonec se zaměřil na nejvýraznější představitele a průkopníky různých žánrů a technologií v oblasti fotografie z řad živnostníků a amatérů a přehled obohatil i o vědce, podnikatele, cestovatele, umělce a další odborníky ve svém oboru, kteří se fotografování věnovali ať už z nadšení, či pro účely své práce a přinášeli tak například zajímavé pohledy na vzdálená místa zeměkoule (např. Alberto Vojtěch Frič, Emanuel von Friedrichsthal, Johann Nepomuk Palffy, Enrique Stanko Vráz ad.) či na vědecké objevy (např. Jan a Josef Fričovi, Jakub Husník, Jan Evangelista Purkyně ad.) anebo byli prvními teoretiky v dějinách fotografie (např. Jaroslav Petrák, Žeň světla a stínu z roku 1910, Antonín Markl, Jan Posselt ad.). Autor zároveň dodává: „V 19. století bylo úlohou fotografie v zásadě zobrazovat, co kamera vidí, a ne jak vidí.“ Nezanedbatelným přínosem fotografie té doby jsou i její dokumentační možnosti. Scheufler připomíná například cyklus pražských bran před jejich zbouráním Karla Ptáka, slezského krajináře Roberta Halma, etnografické motivy u Erwina Rauppa či šumavského fotokronikáře Josefa Seidela. V přehledu jsou uvedeni neznámí i slavní, všichni ale zapálení fotografové a inovátoři, vedle mnoha zmiňuje například Alfreda Baštýře, jenž byl u nás zřejmě prvním, který fotografoval z balonu a vedle Jana Kříženeckého patřil k prvním našim filmařům, a také nechybí příběh naší nejvýraznější osobnosti v reportážní fotografii za doby monarchie Rudolfa Bruner-Dvořáka (muž na titulní fotografii), kterému bylo dokonce dovoleno používat titul Momentní fotograf…Ferdinanda d’Este.

Pavel Scheufler do výboru zařadil i nemálo ženských jmen. Historik připomněl, že první živnostenskou fotografkou v Čechách byla patrně Theresie Dela, která si živnost zapsala roku 1852 v Praze na Starém Městě. Za první českou uměleckou fotografku je označována Julie Jirečková a fotografii se věnovala i její sestra Noemi. Z dalších badatel uvádí Antonii Smetanovou, jež byla oceněna v roce 1897 na výstavě KFA (Klub fotografů amatérů v Praze, zal. 19. 8.1889), Růženu Fričovou, Mílu Salingerovou, Boženu Bláhovou ad. „Fotografovaly také některé aristokratky, vedle Žofie Chotkové například Franziska Clary-Aldringenová.“ Z německých klubů pak uvádí Terezu Zuckerkandlovou a Pauline Kletzerovou. Přehled zahrnuje i portréty žen, které fotografickou živnost převzaly po manželovi (např. Anna Fiedlerová) anebo se nebály samostatného podnikání a otevřely vlastní atelier (např. Bohumila Bloudilová, Jenovéfa Kolínská – Vefa Lindauerová).

Scheuflerova publikace nabízí pestrobarevnou paletu lidských osudů, provázaných česko-německo-židovským prostředím, a různorodost pracovních postupů úzce spjatých s počátky a vývojem fotografie. Po důkladném přečtení se před čtenářem rozkryje pozoruhodná společnost, čítající talentované a všestranné jedince, jejichž fotografické stopy zanechaly ve „středoevropském prostoru“ znatelný otisk. A i když v knize nejsou zahrnuty například medailonky zakladatele balistické fotografie Ernsta Macha či astronoma Ladislause Weineka a dalších neméně významných osobností, neboť se jim věnuje řada jiných publikací, podařilo se Scheuflerovi vytvořit plastický obraz doby rodící se fotografie a svědčí o odhodlání, houževnatosti i nadání průkopníků. Kniha tak není jen „suchá“ příručka raných dějin fotografie, ale studnice zajímavých informací a znaleckých komentářů, z níž mohou čerpat nejen studenti, ale může dobře posloužit všem zájemcům o obor a jeho historii včetně odborné veřejnosti.