Autorka obou knih, Alexandra Salmela, odkrývá, jak projekt vydání obou knih vznikal, a zamýšlí se nad hranicemi původní literární tvorby a překladu.

iLiteratura: Tvoje pohádková knížka začíná a končí příběhem žirafí a sloní mámy. Máte doma nějaké zvíře?
Alexandra Salmela: Abych řekla pravdu, tak nevím. Když jsme z jednoho pole dostali svůj díl asi osmi biobrambor o průměru 1,5 cm, přišla s nimi i housenka. Nechali jsme si ji doma na listech a troše hlíny. Když jsme se pak asi po deseti dnech vrátili z dovolené, našli jsme ji zakuklenou. Teď čekáme, co z ní bude. Je na balkoně, možná mrtvá, možná z ní bude motýl.

iLiteratura: Vystudovala jsi finštinu a dramaturgii. Jak se ti s takovým vzděláním píšou pohádky?
Alexandra Salmela: Někdy bych ráda napsala delší věc, ale teď jsem spokojená s minimalistickými příběhy. Jistě, že z marketingového hlediska by bylo výhodné stvořit nějakou velkou postavu, charakter, po jehož dobrodružstvích by všichni bažili a domáhali by se pokračování. Ale to nechci. Vytvářela bych sama sobě pavučinu a proti své vůli se do ní zamotávala. Nechci si na sebe vědomě šít bič.

iLiteratura: Byly impulsem k napsání pohádek tvoje vlastní děti?
Alexandra Salmela: Ne. Ale částečná inspirace mými vlastními dětmi v celé knize je. Možná mě k napsání pohádek inspiroval určitý způsob myšlení, jistá kompozice, rychlé střihy, přechody bez většího vysvětlování. Děti se nezamýšlejí nad psychologii, děj ubíhá kupředu a není třeba vysvětlovat. Ale jakmile samy vymýšlejí příběhy, rády se zastavují a ptají, vždycky se zajímají o různé technické detaily a tak podobně.

S psaním pohádek jsem začala na objednávku slovenského deníku Sme. Jednou měsíčně v něm vycházela dětská příloha, která už v té formě bohužel neexistuje. Poté, co se o tomto pohádkovém projektu začalo mluvit ve Finsku, kde žiju, dostala jsem otázku, zda si ty pohádky zkouším na svých vlastních dětech. Rezolutně jsem odpověděla, že ne! Nikdy by mě nenapadlo jim ty příběhy vyprávět nebo si je na nich nějak zkoušet. Mám pocit, že až teprve teď, když je knížka na světě, svázaná a opatřená krásnými ilustracemi, jsou moje děti ochotny se do pohádek zaposlouchat. Už to pro ně nejsou jenom takové nějaké moje povídačky...

iLiteratura: Nicméně v knížce děkuješ za poznámky, komentáře a dobrodružství právě svým dětem. Co se od nich učíš a jak jsou staré?
Alexandra Salmela: Dvě obludy, Vitrok a Softar, na konci knížky moje děti velmi překvapily. Viktorovi je 6 a Sofii 4. Chvíli jim oběma trvalo, než uvěřily, že v knížce jsou. Pak je samozřejmě začala o to víc bavit.

Patřím k rodičům, kteří svoje děti pozorují, naslouchají jim, ale rozhodně si všechno nezapisuju. Nejsem moc organizační typ, což mě trochu mrzí. Od dětí se dá naučit mnoho. Ale také je pravda, že děti až strašidelně rychle přebírají od dospělých různé vzorce chování a konvence. Možná je to jenom iluze, že je to dítě, od kterého by se měl dospělák učit. Jak dlouho trvá nějaké stadium originálního způsobu myšlení a pohledu na svět? Respektive jak rychle si dítě stihne osvojit různé kulturní a pakulturní návyky, které by u něj dospělí možná ani vidět nechtěli? Samozřejmě všechny děti nejsou stejné, už odmala záleží na každém. Někdo je originálnější, zvláštnější, nebojí se být sám sebou, neuvažuje nad tím. Pak jsou děti, které se nechají možná více ovlivnit: tím, co se nosí, jaké hry se hrají, jaké hračky frčí...

iLiteratura: Je pro tebe psaní pro děti v něčem jiné?
Alexandra Salmela: Příběhy jsem nenapsala pouze pro děti, poselství v nich najdou i dospělí. Ilustrace jsou orientované spíše na dítě, ale Martina Matlovičová záměrně pracovala tak, aby kniha zaujala jak dospělé, tak děti a aby ilustrace dětem „nepodsouvala“. Koláž nemusí být pro dítě vždy úplně nejvhodnější, ale v tomhle případě je výsledek obzvlášť jemný, silně umělecký a zároveň dítě neruší.

iLiteratura: Knížka představuje velmi harmonický celek, je promyšlenou koláží textů a obrazů. Jak dlouho se s ilustrátorkou znáte, jak a kde jste se setkaly?
Alexandra Salmela: Ilustrace Martiny Matlovičové jsem znala, ale osobně jsme se setkaly až při práci na knížce. Když jsme začali s finským nakladatelem přemýšlet, kdo by mohl pohádky ilustrovat, právě z jeho podnětu vzešel nápad, že bude nové a svěží, když najdeme někoho mimo Finsko. Přemýšleli jsme nad několika mladými výtvarníky a nakonec jsme se rozhodli pro Martinu, za což jsem velmi ráda. Je to výtvarnice, která má čistý pohled na věc. To ona prosadila obal, který knížka ve výsledku má, a zasadila se i o koncepční změnu. Moje původní představa byla taková, že se jedna pohádka vejde na dvojstranu. Chtěla jsem, aby se v rámci příběhu nelistovalo, aby byl příběh zachovaný po celou dobu svého trvání. Formát jsem navrhovala netradiční, takový, který by se vešel dítěti do náruče. Formát se podařilo zachovat, ale na jednu dvojstranu jsme se nevešly. Martina knihu velmi ovlivnila. Ve slovenské verzi se zasadila dokonce o změnu názvu, který zní Žirafia mama a iné príšery, což zase neprošlo ve Finsku. Přesný ekvivalent finských „potrhlých dospěláků“ („hölmöt aikuiset“) je ve slovenštině bez nevhodných asociací nemožný...

iLiteratura: Jak spolupráce s ilustrátorkou probíhala? Koláže jsou plné dokumentů, které obvykle najdeme pouze ve speciálních sbírkách, často v soukromých archivech. Ilustrace se skládají také z materiálů, jejichž původ je nejasný a které si člověk lehce představí na smetišti.
Alexandra Salmela: Obrázky vznikaly průběžně a já jsem je komentovala. Martina používá ke kolážím všechno, včetně podivných tiskovin a negativně zabarvených dokumentů z velmi zvláštních nalezišť. Materiálu měla dost, ale výsledek z něj by byl velmi „slovanský“. Proto jsem jí poslala velký balík finských novin, asi od 30. let. Šlo o jakýsi průřez desetiletími. Chtěla všelijaké noviny i časopisy, dokonce i plesnivé, zajímaly ji různé obaly od cukrovinek, lesklé stanioly a pozlátka, obaly od cukrů a tak dále. Použila kde co, dokonce se do knížky dostala i část dopisu, který jsem jí adresovala.

iLiteratura: Text pohádek tedy ilustracím předcházel...
Alexandra Salmela: Ano, všechno jsem měla už hotové. Psaní knížky pro mě bylo zvláštní, jednalo se především o práci s jazykem, který se během celého procesu vyvíjel. První verze pohádek vznikly pro slovenské noviny, následoval překlad textů do finštiny. V tomto jazyce jsem je začala rozšiřovat. Několik příběhů jsem psala paralelně finsky i slovensky, např. Leijasynttärit / Šarkanie narodeniny. Najednou mi v rámci příběhů začal vznikat jasný dramatický oblouk, do kterého se některé pohádky tematicky nehodily. Nahradila jsem je jinými a pomalu se začala vylupovat struktura knihy, devatenáct pohádek ohraničených rámcovým příběhem dvou kamarádek, sloní a žirafí mámy.

iLiteratura: Vytvoření hlavního hrdiny ses záměrně vyhnula. Můžeš jednotlivé postavy přiblížit?
Alexandra Salmela: Pohádky začínají popisem velmi pozitivního vztahu mezi dospělým a dítětem. Ten dospělák je velmi sympatický, lehce potrhlý a v jistých situacích se chová netradičně. Jenže má nějakou chybu, za kterou musí pykat. Jinými slovy se jedná se o rámec řeckého dramatu. Do toho vstupuje dítě, které je nucené nést za dospělého zodpovědnost, tahat ho ze šlamastyky a napravovat jeho chyby. Proto se vztah dospělého a dítěte začne proměňovat a v chování staršího z nich se objeví hrozba a nátlak. Zpočátku si to ten dospělý ještě uvědomí, např. v pohádce Lohikäärmetorni / Dračia veža, a vztah s dítětem napraví. Ale v pozdějších příbězích se to už nestane. Dítě se začne vzdalovat a v rámci mantinelů, které mu dospělý nastavil, si žije svým vlastním životem. Jenže postupně už ani to nestačí. Dospělák je vůči dítěti natolik lhostejný nebo ho svým chováním do té míry ohrožuje, že dítě odchází (do světa, protože v pohádce je to možné) a prožívá svoje vlastní dobrodružství. Na této cestě si najde různé spojence, přátele, setká se s jinými dospěláky, jejichž chování je zase plné všelijakých výhrůžek. Proto se dítě promění v jiného tvora, v něco, co není z tohoto světa, ale z pohádky, a dostane se až do vesmíru. Tam se začne bát. Tím se oblouk uzavírá a vracíme se na zem, do reality, zpátky k rodičům, kteří jsou sice potrhlí a tlačí dítě do věcí, které nechce, ale na druhou stranou jsou s ním a poskytují mu základnu pro bezpečný vývoj a jakýsi pevný bod, z něhož se dá vyrážet za dalšími dobrodružstvími.

iLiteratura: Zmínila jsi, že psaní pohádek pro tebe znamenalo především práci s jazykem. Jak jsi postupovala?
Alexandra Salmela: Odrazila jsem se od slovenských příběhů a rozvinula je. Původní rozsah 1500 znaků vyhovoval novinám, ale pro knižní formát byl svazující. Přesto pohádky zůstaly i v rozšířené verzi velmi stručné, sevřené a krátké. Měla jsem možnost je vyšperkovat a rozšířit, ale uvědomila jsem si, že ta originalita je nepřenosná; pohádky, které jsem původně napsala finsky, „fungují“ lépe ve finštině, slovenské originály zase ve slovenštině. Projevilo se to při překládání, kdy jsem měla problém vměstnat příběh do rozšířeného formátu 1800 znaků. Velkou výzvou pro mě bylo také hledání vhodných výrazů a správných syntaktických struktur.

iLiteratura: Taková literární tvorba posouvá hranice původního psaní a překladu. Můžeš vůbec oddělit práci spisovatele a překladatele? Jsi zodpovědná za obojí. Co je originál a co překlad?
Alexandra Salmela: Původní verze knížky je finská. To celé jsem opět přeložila zpátky do slovenštiny. Během tohoto procesu jsem všechno nadbytečné vyškrtala a řadu nejasných pasáží naopak vysvětlila. Slovenskou verzi, která takto vznikla, jsem opět „překlopila“ do finštiny. Metoda, která by se dala nazvat jazykovým filtrem, textům velmi pomohla. Pohádky začaly být krystalicky čisté. V jisté fázi jsem byla téměř posedlá již zmíněnou hranicí 1800 znaků, třeba v poslední pohádce Avaruusseilaajat / Vesmírnici, která je ovlivněná Davidem Bowiem a jeho skladbou Space oddity a mojí zvláštní slabostí pro Gagarina. Při psaní jsem měla problém s výrazem „ulkoavaruus“, což není pouhý vesmír, ale jakýsi „vesmírnější vesmír“, v mém podání „otevřený vesmír“. Text asi o dva nebo tři znaky přesahoval a já jsem z toho byla absolutně nešťastná a nevěděla jsem, co dělat. Nechtěla jsem škrtat na úkor krásy jazyka, tak jsem zkoušela najít odstup. Dívala jsem se na ten problém tři dny, a pak jsem došla k závěru, že něco takového nemá smysl. Dovolila jsem si přetáhnout.

iLiteratura: Jaké možnosti ti psaní ve finštině dává? Jistě jsi nucena porovnávat se slovenštinou, i když bys třeba ani nechtěla.
Alexandra Salmela: Slovenština je v lecčem stručnější a jednodušší, dokážu se v ní vyjádřit přesněji. Na finštině oceňuju zvukomalebnost a polovětné konstrukce, které šetří prostor. Mám ráda i slovenské přechodníky, ale lidé se na ně většinou dívají úkosem, a přítomnost něčeho tak archaického se navíc v překladu špatně vysvětluje. Problémy s délkou textu, které jsem musela řešit, pramení zčásti z rozhodnutí vydat pohádky knižně a napsat je finsky, navíc takovým spisovným jazykem, který si libuje právě v přivlastňovacích konstrukcích. Samozřejmě se ale nejedná o žádné akademické texty, používám dětské výrazy, zkomoleniny a různé novotvary.

iLiteratura: Ve finském textu najdeme mnoho zvukomalebných slov a citoslovcí. Obdivuji, jak bravurně je používáš, i když finština není tvůj mateřský jazyk. Jak se lze něco takového v dospělosti naučit?
Alexandra Salmela: Sama se obracím na různé slovníky, koriguje mě ucho. Repertoár mých citoslovcí není zas tak ohromný, řadu z nich si jen tak zkouším. Za dobrou pomůcku považuju konverzace na internetu, často se ptám přátel. Poslední korekci textu má na svědomí nakladatelský redaktor. Oslovuje mě finská aliterace, ale pokud píšu slovensky, používám jiné prostředky.

iLiteratura: Pohádky se odehrávají ve světě, který lidé osobně znají, ale ve kterém zároveň platí pohádkové principy. Navazuješ na tradici autorské pohádky, jejímž zdrojem je pohádka lidová. Vidím zde přímou spojnici s Čapkem, Wolkerem, Aškenazym nebo Werichem.
Alexandra Salmela: Autorskou pohádku jsem na mysli vůbec neměla. Způsob psaní (třeba i pohádek) je pro mě fakt, stav, něco, nad čím nepřemýšlím a neanalyzuju to. Ale je pravda, že jsem schválně napsala příběhy tak, aby se daly přečíst najednou a měly uzavřenou formu. Chtěla jsem vytvořit krátké texty, o kterých se dá bezprostředně po přečtení povídat. Zároveň je pro mě důležité, že dítě může v klidu bez listování sledovat výtvarnou složku.

iLiteratura: Dokážeš si pohádky představit v jiné než knižní podobě? Třeba jako divadelní představení…
Alexandra Salmela: Zatím jsem o tom neuvažovala a ani během psaní jsem si pohádky v jiném formátu nepředstavovala. Abych řekla pravdu, sama bych se takového procesu účastnit nechtěla, aspoň ne v tuto chvíli. Pokud by o to měl zájem někdo jiný, nebránila bych se. Aspoň doufám, že by to byl akceptovatelný a příjemný nápad.

iLiteratura: Z jakého jazyka navrhuješ knížku překládat?
Alexandra Salmela: Knížka je vlastně koprodukce, o zahraniční práva se stará finská strana. Ale tak úplně do věci nevidím, a dokonce si myslím, že to autorovi ani nepřísluší. Byla bych velmi ráda, kdyby se text neodděloval od ilustrací. Klíčem k překladu by mohl být třeba princip jakési kulturní blízkosti. Některé pohádky mají středoevropské konotace, například ta o horské dráze, ve které jedou maminka s dcerou do hor. Ve finské verzi jsem musela vysloveně připsat, že spolu chodí po horách, protože ve finském prostředí by mohly dva týdny putovat po pláni a na žádnou horu nenarazí. A já jsem viděla něco jako Tatry, což bylo nutné zdůraznit.

Jediný rozdíl obecnější povahy se týká jednoho z hlavních hrdinů. Ve finské verzi je dítě afrického původu, kdežto ve slovenském kontextu se objevuje dítě romské. Uvědomuju si, že je to velký rozdíl, ale změna napomáhá tomu, aby vyznění pohádky zůstalo jak ve finském, tak ve slovenském kontextu stejné: tématem je rasová diskriminace.

Pokud by se našel překladatel schopný číst pohádky v obou jazycích, jistě by pochopil, proč se finská verze od té slovenské v něčem liší. V případě, že by překladatel obě kultury znal, jistě by byl nejkompetentnější. Ale samozřejmě povoluji překlad z finštiny i slovenštiny.

iLiteratura: Narazila jsi na něco, co by bylo ve finské nebo slovenské literatuře pro děti tabu?
Alexandra Salmela: Myslím si, že ne. Zároveň se ale domnívám, že pro finské ani pro slovenské kulturní specifikum nejsem dost objektivní. Cítím se být oběma kulturami velmi pohlcená a zároveň mám pocit, že stojím na jejich rozhraní. Ale je pravda, že o zařazení příběhu Uupumuksen puu / Strom vyčerpania jsem hodně přemýšlela. Pro dětského čtenáře je to napínavé dobrodružství o záchraně maminky, zatímco dospělák v textu lehce pozná různé druhy psychických problémů a závislostí.

iLiteratura: V rozhovoru s Lenkou Fárovou jsi na otázku, zda se považuješ za spisovatelku, odpověděla: „Aby se člověk ve Finsku mohl považovat za spisovatelku, musí napsat dvě knihy.“ Považuješ se tedy v tuto chvíli za „celou“, a ne za „poloviční spisovatelku“, jak tomu ještě do nedávna bylo?
Alexandra Salmela: Pravidlo, že dvě vydané knihy dělají z člověka spisovatele, platí pro finský Svaz autorů. Můj vztah k institucím a byrokracii je takový, že jsem o členství nezažádala. Ještě stále se za spisovatelku nepovažuju. Nedávno jsem četla článek, ve kterém se psalo, že autor tří knih se přece nemůže považovat za spisovatele. Beru to jako výzvu! Zkusím, co se mnou udělá třetí kniha a jestli se něco v mém nitru zlomí.

Alexandra Salmela: Kirahviäiti ja muita hölmöjä aikuisia, kuvittanut Martina Matlovičová, Teos, Helsinki, 2013, 96 s.
Alexandra Salmela: Žirafia mama a iné príšery, ilustrovala Martina Matlovičová, Artforum, Bratislava, 2013, 96 s.