Románová prvotina 27 eli kuolema tekee taiteilijan (27 aneb smrt dělá umělce) rodilé Slovenky Alexandry Salmely vzbudila ve Finsku velký ohlas. Kniha získala prestižní literární cenu největšího domácího deníku Helsingin Sanomat a byla nominována na nejvyšší finské literární ocenění Finlandia. Čím mladá začínající finsko-slovenská spisovatelka tolik zaujala finské čtenáře? Především je to asi notná dávka svěžího středoevropského humoru, který je pro severskou kulturu netypický. Autorka, která výborně pracuje s ironií, černým humorem i sebekritikou, tak přináší jisté oživení do možná pochmurné literární tradice.

Hlavní hrdinkou románu je sedmadvacetiletá dívka Angie (pod touto přezdívkou se skrývá česká Marta), studentka finštiny v Praze, která se snaží umělecky prosadit a stát se spisovatelkou. 27 je pro Angie přelomový věk – téměř všichni, kdo v moderní kultuře něco znamenali (Kurt Cobain, Jim Morrison, Janis Joplin, Jimi Hendrix...), zemřeli právě v tomto věku na vrcholu své kariéry. Angie má rok na to, aby otřásla kulturní scénou a zemřela uprostřed nejlepších tvůrčích sil. Když v Praze nenachází pochopení ani inspiraci, odjíždí pod záminkou studia kalevalské symboliky doprostřed finských lesů, kde se stává nechtěným přírůstkem typické finské rodiny.

Významnou roli v knize hraje střídání vypravěčů, kteří jsou hned čtyři (pomineme-li prolog, epilog a nekrolog). Kromě Angie pozorujeme události ještě prostřednictvím plyšové hračky „Pana Pašíka“ (Herra Possu), kočky Kassandry a auta Opel Astra. Každý z těchto vypravěčů vládne výrazně jiným stylem, jejich vybroušenost a dynamické střídání patří k nejlepším stránkám románu. Zatímco Angie reprezentuje tradiční vypravěčský postup a pohled sebevědomé dívky, Pan Pašík vypráví naivním stylem moderátora pořadů pro předškolní děti se všemi infantilnostmi, které k tomu patří. Opel Astra zase s technickou přesností zaznamenává dialogy postav jedoucích v autě a neopomíjí zahrnout informace o ujeté vzdálenosti, rychlosti, řazení apod. Nafoukaná kočka Kassandra pohrdavě a povýšenecky komentuje pro ni nepochopitelné chování lidí ve svém okolí.

Kromě vypravěčů se hojně střídají i typy textu. V částech patřících Angie se objevují její literární pokusy – krátké popisy, proud vědomí, básně, synopse telenovel i divadelních her, prostě všechny žánry, o které se hrdinka neúspěšně snaží. Kromě nich se v knize setkáváme i s moderními komunikačními prostředky – e-maily a chatem.

Příběh Angie můžeme číst jako autobiografický – Salmela vystudovala finštinu v Praze a nyní žije v Tampere. Očima Středoevropanky dokáže pozorovat život ve Finsku s jistým odstupem a vtipnou formou upozorňovat na jeho specifika, jako je stále poměrně nedůvěřivý vztah k cizincům, prosazování ekologického způsobu života, vášeň pro vše finské apod. Všechny tyto rysy Salmela zdařile paroduje a nevyhýbá se ani užším aktuálním tématům jako například přemnožení divokých králíků ve velkých městech. Také pasáže o úskalí vlastní literární tvorby i o tvůrčím procesu a krizi působí z pera mladé spisovatelky velmi přesvědčivě.

Kromě této stránky románu je pro čtenáře jistě přitažlivé i hlavní téma knihy – hledání sebe sama na prahu středního věku, kdy člověk navždycky opouští dobu mládí a snaží se najít své místo ve světě i společnosti. Neúspěšné hledání a stálé pochybování posouvá román z čistě humoristické roviny spíše k tragikomedii. Jak se totiž záhy ukáže, nikdo není spokojen s životní rolí, pro kterou se rozhodl, ale udělat krok jinam nikam nevede. Je jen škoda, že není více rozpracována psychologizace postav a jejich vývoj – prožité události jednotlivé charaktery příliš neovlivní. Sebevědomí a sebestřednost hlavní hrdinky i její pohrdání ostatními působí někdy až nevěrohodně a čtenář se musí zamýšlet, jestli je Angie opravdu dvacet sedm, nebo o deset, patnáct let méně.

Asi není nutné podotýkat, že cizí jazyk, v němž se knihu rozhodla napsat, ovládá autorka perfektně. Dovedně si hraje zejména se střídáním stylů a žánrů. Text je navíc protkán celou řadou aluzí na finskou i světovou literaturu a kulturu, velmi zdařile jsou parodovány typické mýty a termíny finské literární vědy jako „spisovatel z lesa“ (korpikirjailija) nebo „zobrazení prostého lidu“ (kansankuvaus).

Román Alexandry Salmely zaujme jak náročnějšího čtenáře, tak i všechny, pro něž je literatura spíše oddechem. Vzhledem k nadšenému přijetí finskou kritikou i veřejností můžeme doufat, že z pera autorky snad brzy vzejde další kniha. Český překlad románu se již připravuje.