Finsko-slovenská spisovatelka Alexandra Salmela (*1980) není v českém kontextu neznámá. Tvorba této vystudované divadelní dramaturgyně je relativně rozmanitá: v roce 2012 v češtině vyšel její debutový román 27 aneb smrt vás proslaví (2010), za nějž získala Cenu Helsingin Sanomat za nejlepší literární debut a nominaci na Cenu Finlandia. Poté následovalo několik knih pro děti (Mimi & Líza, č. 2013, Mimi & Líza 2, č. 2015, Žirafí máma a jiné příšery, č. 2015). Salmela si texty také sama překládá do své mateřštiny. Román Antihrdina (Antisankari, 2017) je jejím druhým dílem určeným pro dospělé.

Text jako koláž aneb nejen slova mají význam

Asi není obvyklé zahájit recenzi románu pochvalou grafika a sazeče, proto mi, prosím, tuto drobnou rozpustilost odpusťte. Radek Pokorný odvedl precizní práci a bez jeho péče by dílo ztratilo celou jednu či spíše celé roviny významů. Antihrdina totiž do značné míry stojí na typografickém zpracování. Kniha si s vámi začne pohrávat už v okamžiku, kdy ji prvně vezmete do ruky. Přiznám se, že mně se ji napoprvé správně otevřít nepodařilo.

To podstatné se ale samosebou odehrává uvnitř. Tam, kde čtenář očekává strukturované dílo, sestavené z jasně rozlišitelných kapitol, rozsegmentovaných do kratších či delších odstavců, v nichž věta odpovídá myšlence a vytištěná slova jsou ve své fyzické podobě víceméně stabilní, se před ním rozprostře slovní a významová koláž. Záznam je místy zhušťován do mohutného proudu, ohraničeného jen okraji textového bloku, jindy rozvolňován na úroveň solitérních vět či slovních spojení, které jako ostrůvky významů „vyčnívají“ nad okolní bílý papír (nebojte se, jedná se jen o metaforu, trojrozměrnosti se dočkáte jen na deskách knihy). Antihrdina někdy nabývá podoby dopisů či deníkových záznamů, jindy je tvarován ve stylu Apollinairových kaligramů, sem tam jsou však slova jen nahodile rozesetá po stránce.

Toto je ale pouze jedna rovina „typografického chaosu“, kterou Salmela využívá: další se nachází uvnitř vět a odstavců. V těch se to jen hemží na první pohled zapomenutými a nadbytečnými tečkami, čárkami, lomítky a spojovníky. Vzhledem k tomu, že interpunkci většinou vnímáme jako ryze formální prostředek, jehož funkcí je strukturace, asi nás nenapadne, že i ona může nést význam. Děje se tak i v „běžném“ textu, v němž interpunkce pomáhá rozklíčovat myšlenky pisatele a tím se přiblížit k významu; Salmela ji však používá i pro vyjádření jinak skrytého psychického rozpoložení postav, v jejichž promluvách jsou tyto prvky tematizovány. Přijmeme-li autorčinu hru, naskytne se nám možnost odhalit úplně novou interpretační rovinu.

Jedním dechem lze připustit, že ne každý čtenář může mít pro tuto vědomou rezignaci na typografická pravidla pochopení. Autorce ale nelze upřít, že tento aspekt knihy dobře promyslela a že forma v tomto případě nejenže koresponduje se stavy mysli vypravěčů, nýbrž také do díla vnáší další, nesamozřejmou, rovinu významů. Textová rovina románu na čtenáře nepůsobí jen jako zakódovaná a jistými uzuálními pravidly (s)vázaná forma jazyka, jak je u literatury běžné, ale jako nositel významu per se. Antihrdina ve svých nejsilnějších chvílí neříká, co a jak se děje, on to ukazuje (vzpomeňte prosím na tuto recenzi, až budete číst dopisy adresované Anttimu nebo Liin výslech na imigračním úřadě). Ano, je v tom jistá dávka teatrality – a funguje to.

Zmar nad zmar

Je nutno se ovšem ptát, jestli výše popsaná forma není jen manýrismus, byť dobře promyšlený a provedený, a forma tu opět jednou nezvítězila nad obsahem.

Antihrdina je nový v tom, že v experimentálním modu, zachycujícím pomíjivé stavy mysli vypravěčů a postav, přináší v současnosti stále více akcentované téma střetu ekologie a konzumu na postapokalyptickém půdorysu. Líčení obou ideologií není ani zdaleka černobílé, zároveň se však ani nepohybuje v příslovečných odstínech šedé. Až na naprosto zřídkavé popisy „ostrůvků pozitivní deviace“ spojené s lidmi žijícími v jednotě s přírodou (tedy mimo dosah jakékoli ideologie, včetně zelené), připomíná snažení hrdinů dlouhou cestu černou nocí.

Tomuto pesimismu se není proč divit. Román Antihrdina je antiutopie, tedy kritika myšlenky ideálně vystavěné společnosti řízené ideální formou vlády. Utopická díla nás provázejí odpradávna, stačí vzpomenout na Platónovu Ústavu a Zákony, očekávání Nového Jeruzaléma v biblické knize Zjevení Janově či Boží obec ve stejnojmenné knize Aurelia Augustina. Avšak jako všechny texty, které nabízejí ideální obrazy společnosti, vycházejí i utopie z individuální či skupinové ideologie (v deskriptivním smyslu toho slova), tedy zjednodušeně řečeno ze souboru hodnot, pojmů a hledisek autora nebo společnosti. Proto je konstrukce i interpretace (anti)utopických knih silně spjata s hodnotami, které autor a čtenář díla vyznávají.

Antihrdina zřetelně kritizuje naši současnost a nečiní tak bez jisté invence. Salmela umí trefně pojmenovat problémy globalizované společnosti (mnohdy v působivé, sarkastické zkratce: „Holubi a racci ať se klidně zadusí plastem, nenažranci pitomí. Tak očistí trosky tohohle světa, obětují se za člověka“) a vybudovat atmosféru zmaru, ve kterém se postavy potácejí odnikud nikam. Čtenář nepřestává vnímat, že mnoho z toho, co je mu překládáno, zná: ačkoli nikoli v děsivě konkrétních, ad absurdum dovedených obrazech, ve kterých jsou například lidé při reality show nuceni pojídat vlastní výkaly. Salmela nestraní nikomu, snad s drobnou výjimkou mladičké ekologické aktivistky Meteory, jejíž vřelý vztah k přírodě lze sice vnímat pozitivně, avšak pouze a priori – jeho konkrétní projevy jsou již produkty environmentální propagandy. Expresivita spolu s bezvýchodností situací, které známe z reálného života, vede k nepříliš veselému čtenářskému zážitku.

Salmela očividně ví, které koncepty chce zničit (a není jich málo), a jde si nemilosrdně za svým. Dalo by se ironicky podotknout, že současná západní společnost si procesem dekonstrukce těch největších a nejtradičnějších narativů samozřejmě již z velké části prošla, tedy nihil novi sub sole a vlastně „se zas tolik neděje“. Narativy jako takové se však zdají být přetrvávající součástí i podmínkou fungování společností. Je tedy velkou otázkou, k čemu je zavržení všech rámců dobré. Jistě můžeme argumentovat tím, že nám takto koncipovaná literatura nastavuje zrcadlo – je to však ještě potřeba? Jistěže, chtělo by se říct, ale co pak? Nejsme si snad dostatečně vědomi nebezpečí, před kterými stojíme? Jakou roli pak taková literatura sehrává? Není snad úkolem umělce nejen odhalovat zažité narativy a oponovat jim, ale zároveň nabízet alternativy – tak, jak tomu bylo u tradičních (anti)utopií? Někdo možná namítne, že tento úkol padá na bedra politiků a jiných světových lídrů – neměli by k těm druhým však patřit i spisovatelé? A možná více než mladé ekologické aktivistky?