Pohádky se přáními jen hemží. Ale co víme o přáních pohádkáře? Ten se obvykle neodhaluje, v tradičním medailonu autora na to není místo. Výjimku představuje pásmo pohádek Žirafia mama a iné príšery / Kirahviäiti ja muita hölmöjä aikuisia. Autorka Alexandra Salmela v závěru knihy svá tři přání vyslovuje. Snad právě proto, že si je jejich čarovné moci vědoma.

Svou románovou prvotinu 27 aneb Smrt vás proslaví napsala Salmela finsky. Získala za ni prestižní literární cenu největšího finského deníku Helsingin Sanomat a nominaci na nejvýznamnější finské literární ocenění – cenu Finlandia. O překlad románu se zatím postarali různí překladatelé do slovenštiny, češtiny, polštiny, dánštiny a italštiny. Druhou knihu, adresovanou dětem a všem, kterým není proti mysli sem tam se sklouznout po žirafím krku, napsala sama Salmela hned ve dvou jazycích – v rodné slovenštině a opět finsky.

Žirafia mama a iné príšery / Kirahviäiti ja muita hölmöjä aikuisia je soubor jednadvaceti samostatných pohádek, které rámuje příběh o žirafí a sloní mámě. Stejně jako v kouzelných pohádkách i zde směřuje děj od nerovnováhy k harmonii, dobro vítězí nad zlem a nastává šťastný konec. Každá z pohádek má svoji logiku a vnitřní soudržnost. V knížce nenajdeme hlavní postavu. Hrdiny jsou děti, dospěláci nebo podivné bytosti, jako např. dinodonosaurus Rororo, Skákalka či obludy Vitrok a Softar. Během dobrodružství, která zažívají, se vždy některý z dospělých začne chovat poťouchle až nezodpovědně a dostane se do úzkých. V tom okamžiku mu dítě pomůže: Alice snese svoji zraněnou maminku z hor do údolí a zkrotí její adrenalinové choutky, Alan vyzraje na tátovu zapomnětlivost. „Podivnost“ dospěláků narůstá, začnou být nevšímaví a v každé další pohádce jejich sobecké a autoritativní chování sílí. Proto od nich dítě odchází. Chce, tak jako Milko prchající z Centrální opravny dětí, volně dýchat a uhájit si právo být sám sebou. Ve světě zažívá dobrodružství, která vyvrcholí návštěvou vesmíru, kde se začne bát. Vzpomene si na rodiče a řadu příjemných chvil, které jejich přítomnost nabízí, a vrátí se k nim.

Knížka není příliš velká ani těžká, s rozměry 24,5 x 25,5 cm se vejde právě do klína. V rámci jedné pohádky, která včetně ilustrací zabírá dvě dvojstrany, stačí pouze jednou otočit. Salmela v rozhovoru přiznává, že toužila zachovat příběh po celou dobu jeho trvání a posluchače nebo čtenáře ve světě fikce pokud možno nerušit. Při psaní postupovala metodou jakéhosi „jazykového filtru“, tytéž pohádky střídavě „přelévala“ ze slovenštiny do finštiny, měla neustále na mysli předem dohodnutý formát 1800 znaků. Ve výsledku se až s puntičkářskou přesností podařilo umístit pohádky do obou knížek tak, že dokonce i číslování stránek si ve slovenštině a finštině navzájem odpovídá.

Salmela má dar stvořit příběh hravě, promyšleně a s vtipem, což prokázala již ve své románové prvotině. V případě pásma pohádek dokazuje, že verbální a situační humor, absurdní či ironické tóny a sebekritika z jejích textů nemizí. Vyjadřuje se výstižně a „po svém“, vybírá taková frazeologická spojení, která jsou vlastní jazykům, ve kterých píše (např. „zaspal ako drevo“ / „nukahti kuin tukki“). Používá neotřelá slovní spojení a v souladu se zákonitostmi obou gramatických systémů vytváří novotvary, které splňují nároky na srozumitelné a účelné pojmenování, a přitom jsou také poetizačním, rytmizačním nebo gradačním prostředkem. Hlubší studii by si zasloužila osobní a místní jména.

Salmela dokáže vystihnout zvukomalebnost obou jazyků. S oblibou užívá různých forem aliterace, nejtypičtější stylistické figury finské lidové poezie, a nápaditě ji prolíná právě s tvorbou nových slov. Pohádku o chlapci, který natolik miloval vodu, že se proměnil v rybu, najdeme ve slovenské edici pod názvem Roboryba. Jejím finským pandánem je Kallekala: hrdina v téže pohádce vystupuje pod mužským jménem Kalle, „kala“ znamená finsky „ryba“.

Nenuceně a půvabně z pohádek vyplývá, že chvíle štěstí jsou odměnou za dodržené slovo, vnímavost, respekt a úctu vůči druhým. Salmela podněcuje fantazii i smysl pro spravedlnost a ekologické chování všech, kdo se do její knížky začtou. Nepřestává čtenáře bavit, a přitom odhalovat opravdovost a nedokonalost lidství. Těmito hodnotami navazuje na tu nejlepší tradici autorské pohádky, jak ji známe například od Astrid Lindgrenové, Tove Jansson, Ludvíka Aškenazyho, Vladislava Vančury nebo Pavla Šruta. Příběh u ní nabývá až mytického rozměru; je velmi prostý a svým uzavřením se nevyčerpá, nýbrž nabízí řadu podnětů k zamyšlení, zkoumání a rozhovorům. Pásmo pohádek můžeme číst také jako klíč k vzrušujícímu vnímání a chápání obyčejných situací všedního dne.

Stejně kreativně jako spisovatelka pracuje také výtvarnice Martina Matlovičová. Nápaditost, vtip a hravost jejích ilustrací dávají tušit, s jakým potěšením se příběhy zabývala. Dvojnásobná nositelka Zlaté stuhy (2010 a 2013) a řady dalších ocenění za ilustrace knih pro děti přiměje čtenáře dívat se jinak. Nutí ho knížkou všelijak otáčet, hledat v ilustracích příběh a povznášet se i nad jeho rámec. Pozorného adresáta navádí k tomu, aby si vybavil základní dějovou linii jednotlivých příběhů hned po prvním poslechu. Matlovičová ve svých malbách sytých barev, často kombinovaných s koláží, cizeluje detaily, využívá drobnokresbu tuší a různé textury včetně krajky. Uplatňuje (slovenské i finské) novinové útržky, obaly od sladkostí, mapy a další materiály rozličného stáří a cenné dokumentární hodnoty.

Matlovičová je bedlivá a pokorná čtenářka. Je-li řeč o Boeingu 737, namaluje právě tento dopravní letoun, a ne jiný nebo ledajaký. Jako první nabízí interpretace textů. Pohádku Letný beh na lyžiach / Kesähiihto doprovází ilustrací hladové koaly chroupající v lese jehličí a postávající na povrchu, kterým je útržek dokumentu ze sociálního odboru. Koala sama přiznává: „V novej krajine si treba zvyknúť na nové chute. Ale už som jedla aj lepšie.“

Výtvarnice vnáší do svých ilustrací a potažmo i do pohádek řadu aluzí. Na jednom z celostránkových obrázků, z něhož je patrné, že by Matlovičovou mohla oslovit i tvorba plakátů, se v koruně dubu pohupuje Adalmína. Rodiče by z ní měli nejraději princeznu, jenže ona je srdcem opice. Skáče po větvích a dovádí v koruně, kde se mezi lístky ukrývá i útržek zachycující necelé slovo „žovku“. Čtenáři znalí česko-slovenského kontextu si nejpozději u ilustrace vzpomenou na večerníček Žofka a spol.

Na finském knižním trhu působí ilustrace i texty pohádek pozoruhodně, kniha jako celek představuje dvojité zjevení a právem se uchází o cenu Arvida Lydeckena, kterou uděluje sdružení Finských spisovatelů pro děti a mládež hodnotné básnické sbírce nebo próze pro děti napsané finsky nebo švédsky. Výsledky se dozvíme v druhé polovině ledna 2014.

Nakladatelství Teos svým počinem dává dobrý příklad a naději, že podobných účelných uměleckých projektů bude vznikat více. O slovenském knižním trhu se neodvažuji psát, s jistotou však vím, že na pultu českých knihkupectví není Žirafia mama a iné príšery k dostání. Děti může v budoucnu nadchnout jedině v českém překladu. Ten by se nabízel hned ze dvou jazykových edic.