„Přijměte pozvání do světa, v němž bychom si přáli žít: kde pálí ostré slunce na dětská dobrodružství, kde platí dané slovo, kde nikdo není zbytečný a nad každým člověkem bdí láska a pochopení.“ Těmito slovy charakterizuje Milan Pokorný, šéfredaktor Týdeníku Rozhlas, ve svém doslovu vzpomínkovou knihu akademického malíře a grafika Jiřího Anderleho (*1936). Ten už od roku 1997 připravuje pro ČRo Dvojka pořad Láska za lásku, přičemž právě nyní vychází jejich stejnojmenná autorem pečlivě připravená knižní podoba, i když jde jen o jejich velmi malou část toho, co dříve zaznělo v éteru. Každopádně kniha je natolik úspěšná, že se už teď plánuje dotisk.

Ačkoli Anderle procestoval celý svět a v Praze se stýkal s mnoha slavnými osobnostmi, především s Bohumilem Hrabalem, ve své knize se soustřeďuje na své dětství, prožité na venkově. Lidem, kteří v onom prostředí žili, se obdivuje pro jejich postoj k životu a způsob, s jakým si dokázali poradit s tehdejšími nelehkými životními podmínkami (zpětně se sám diví, jak málo dříve stačilo lidem k přežití). Nevynechává přitom četné malé i velké tragédie, které se i v tomto světě odehrávaly. Podrobně líčí každodenní činnosti, jež lidé dříve bravurně zvládali, protože jim ani nic jiného nezbývalo, jako zatápění v kamnech, zkracování knotu v lampě, nasazování topůrka na sekyrku, nakládání vajíček do vodního skla, zavařování okurek, příprava brambor k sadbě. Čtenář se dozví i přesný význam slov, u nichž ho předtím možná jen mlhavě tušil, jako „onuce“, nebo to, jaké říkanky se přeříkávaly při mlácení obilí. Je přitom sympatické, že autor se nijak neholedbá, že právě on dokázal toto vše ovládnout, naopak se přiznává, že nebyl ani šikovný, ani odvážný, například v draní peří byl zoufale pomalý; „jen zevlování“ mu prý šlo dobře. Ale jak dodává, kdyby pořád nekoukal kolem, neměl by dnes o čem vyprávět.

Na jednom místě Anderle konstatuje: „Žiji ve století dvacátém prvním, narodil jsem se ve století dvacátém a babička mi vyprávěla o životě ve století devatenáctém.“ Jeho kniha ovšem poskytuje průhled do časů ještě starších, kdy věci, stromy i zvířata měly – minimálně v představách našich předků – svoji duši a bylo možné s nimi rozmlouvat (sám ostatně dodává, že „ve svém nitru nosíme ozvěny pradávného času“). Tak jeho hrdinové vedou dialogy se svými domácími zvířaty, ať už šlo o koně, se kterými po nucené kolektivizaci zemědělství chodili rozmlouvat do společné stáje a při tom plakali, nebo o fenku, která se jednoho dne vydala na stanici autobusu a autorova babička k ní pak vedla toto kázání: „Kam jsi chtěla jet? Vždyť nemáš peníze.“ Nebo čteme svérázné rozhovory s věcmi (například s žebříkem, ze kterého babička právě spadla), či dokonce s částmi vlastního těla, třeba s nohou, o niž hrdinka zakopla a pak jí vyčinila: „Náno pitomá, proč jsi mne nechala spadnout?“ Onu svéráznou „promluvu k noze“ ovšem čtenář v knize nenajde, musí si ji najít ve zvukovém záznamu v archivu rozhlasu, stejně jako vstupy malířova papouška Žandy, přičemž některé z pořadů jsou vlastně stylizovány právě jako malířův rozhovor s jeho ptačím společníkem (či společníky, kteří postupně umírají a nahrazují je další téhož jména).

Toto vše ovšem Anderle líčí s odstupem světoběžníka, který už od té doby prožil i poznal leccos jiného, ale komplementárně i k současnosti přistupuje s nadhledem tvora, kterého hned tak něco neohromí, protože například obdobou dnešních „helovínů“ se prý on a jeho kamarádi bavili už kdysi dávno. Údaj o tom, že se planeta Země dá obletět za hodinu, kupříkladu v jednom pořadu přenesl do „časoprostoru“ své babičky, která za tentýž čas stihla zabít husu, vykuchat a spařit ji. V knize (i v autorových rozhlasových pořadech) se tak prolíná několik časových pásem: první sleduje průběh roku počínaje Vánoci a konče podzimem, druhé vypráví osobní historii autora a jeho rodiny; svoje pozdější umělecké úspěchy přitom autor skromně shrnuje do několika stručných vět. Občas se Anderle zlehka dotkne i toho, jak se světodějné události promítaly do mikrosvěta jeho rodného Pavlíkova: odsuzuje krvelačnost, s níž se někteří samozvaní „vlastenci“ chtěli na konci války postavit ustupujícím Němcům a pravděpodobně tak způsobit masakr (vlastních lidí), nebo tragickou proměnu venkova po nástupu komunistů, který přinesl nejen slzy hospodářů nad zabavenými zvířaty, ale i rozorávání mezí a ničení křížů. Tehdy prý krajinou znělo „bolestné skřípání drceného pískovce i praskot černých litinových křížů s Ukřižováním“, které autor podává tak expresivně, jako by byl Kristus znovu křižován.

Nad současností autor občas nevěřícně kroutí hlavou, ale rozhodně ji zcela neodsuzuje a v tom, co jí vytýká, má asi pravdu: v porovnání s muži a ženami z dob, na které převážně vzpomíná, jsme asi skutečně „nespokojení, přecitlivělí, ženoucí se za pocity slasti a vzrušení“. Někteří vědci tvrdí, že dovednost nakládat okurky či okopávat zahrádku se nám ještě může znamenitě hodit, protože se to stane civilizační nutností. Ale i kdyby tomu tak nebylo, právě v líčení onoho bezprostředního vztahu k věcem i zvířatům, který má velmi archaické kořeny a je opěvován četnými básníky jako Rainer Maria Rilke či Vladimír Holan, je Anderleho kniha – vzniklá i díky jeho zálibě v „zevlování“ – velmi inspirativní a aktuální. A snad i nadčasová.