Nakladatelství Albatros a Crew vytrvale testují, zda a do jaké míry se v českém prostředí mohou uchytit frankofonní komiksy, kterým se tu až na výjimky (Asterix a Tintin) dosud příliš nedařilo. Obě nakladatelství to přitom zkoušejí převážně s těmi nejslavnějšími díly, případně s těmi, která se v šedesátých nebo sedmdesátých letech mihla českými časopisy pro děti a mládež, zejména Sedmičkou pionýrů. Takto došlo například na Rahana a nyní také na pozapomenutý klenot Les Aces neboli Velká esa, humorné a dobrodružné příběhy pětice kamarádů, jejichž krátké příběhy v Sedmičce vycházely v letech 1975–76. Programový ředitel Albatrosu Ondřej Müller v krátké informativní předmluvě uvádí, že tyto staré překlady vyšly souborně v roce 2008 pod názvem Pivoňkova dobrodružství, což potvrzuje i česká Wikipedie, zjevně však (anonymní) vydavatel neměl zajištěna autorská práva a titul vyšel nizoučkým nákladem. Sešit Quentin Gentil a Mistr úniků tedy lze považovat za první oficiálně vydaný příběh Velkých es v Česku.

V Albatrosu si možná chvíli lámali hlavu, jak vlastně začít, protože Gregův (vl. jm. Michel Régnier, 1931–1999) seriál vycházel od roku 1963 na pokračování v časopisech pro děti, sešitovou podobu začal dostávat až o více než desetiletí později. České vydání se nakonec přidrželo právě francouzské sešitové řady z osmdesátých let, a jako první tedy vydalo Mistra úniků, příběh, který patří k těm raným, ale nebyl úplně první. Zdejší čtenáře tak vrhá přímo do jednoho dobrodružství, aniž by se zdržovalo představováním hlavních hrdinů. V zásadě to ale nevadí, protože mladší školní děti, jimž je komiks určen, nemají důvod pátrat po charakterech všech pěti „es“, když v tomto konkrétním příběhu hraje hlavní roli právě jen Quentin; a s ním smolařský Pivoňka, který je ale po většinu děje uvězněn v rytířské helmě se zavřeným hledím, a tudíž toho moc nenamluví. Čtenáře – a nejen ty malé – navíc rychle strhne svižný děj, plný komických scének a sevřený kriminální zápletkou.

Gregův seriál vychází z Tintinových příběhů, ale posouvá je více do grotesky a rozšiřuje počet hrdinů (byť většina z nich se dostane ke slovu až v pokračováních): v podstatě jde o dobrodružství dětské party, což je žánr po desetiletí pevně zakotvený v literatuře pro děti a mládež. Quentin a jeho kamarádi pátrají po různých záhadách a větších či menších zločincích, přičemž díky komiksovému médiu jsou jejich příběhy o poznání více nadsazené a anekdotické. Příběh Quentin Gentil a Mistr úniků se pohybuje na hranici mírně nepravděpodobného napínavého příběhu a pohádky: iluzionista z cirkusu povětšinou skutečně čaruje, nejde o žádné předem připravené mechanické triky. Greg využívá obvyklých vypravěčských rekvizit napínavého a humoristického čtiva, tedy rychlých zvratů, kuriózních omylů, nečekaných setkání, honiček, fint, zajetí a vysvobozování, přičemž vše pointuje vtipným a dobře připraveným závěrem. Jednotlivé gagy ale oplývají fantazií a lehkostí a skvěle fungují i desetiletí po prvním publikování.

Podobně Gregova kresba: nabízí charakteristický karikaturní styl, který frankofonnímu komiksu pro děti vládl ve zlaté éře 60. a 70. let, velmi dynamický, s komicky přepjatými emocemi a velkolepými karamboly. Samozřejmostí je jistá kreslířská ruka, jednotlivé stránky sice drží konvenční řazení oken, ale občas jej naruší celostránkovým obrázkem či změnou obvyklého rytmu. Celkově svým stylem včetně četných drobných vtípků připomíná Uderza, byť k jeho slavným druhoplánovým hříčkám se nedopracuje.

Překlad Richarda Podaného je jako obvykle precizní a kongeniální, nicméně podobně jako v případě polistopadových vydání Asterixe bude možná trochu dráždit pamětníky překladu ze Sedmičky pionýrů odlišnými jmény. Jestliže u Asterixe se změnila jména některých epizodních hrdinů a Římané se místo Jupiterem zaklínali jeho počeštěnou zkomoleninou Jóviš, v případě Velkých es Podaný zachovává jejich původní francouzská jména. Respektive nedůsledně – zatímco malý vědátor Calixte Hautcoeur s přezdívkou Génie byl v Sedmičce Rozum, zde je Kalixt, naopak Pivoine Agénor je starý známý Pivoňka. Jméno Píďa pro Quentina bylo asi neudržitelné, přesto stojí za zvážení minimálně u dvou v prvním díle bezejmenných dětí (André Luron alias Copain neboli Kámoš a jeho sestra Susanne alias Mouche neboli Muška) počeštění jejich jmen či přezdívek v případných dalších dílech.

Zmínění pamětníci (dnes čtyřicátníci) nepochybně zajásají a pořídí Quentina Gentila svým dětem. I u těch by mohl letitý seriál zafungovat – zejména proto, že kromě domácího Čtyřlístku, Asterixe a Tintina tu humorně dobrodružné komiksy pro mladší školní děti chybějí. Zvláště ty, v nichž jsou hrdiny jejich vrstevníci.