Před několika lety se v norských kulturních kruzích nemluvilo o ničem jiném než o knihách Johana Harstada (nar. 1979). Mladý spisovatel původem ze Stavangeru vtrhl po roce 2000 na norskou literární scénu doslova jako uragán a získal si horlivou pozornost nejen univerzitních studentů. Tato vlna neminula ani české nordisty, a bylo tak jen otázkou času, kdy budou Harstadova díla přeložena do češtiny. Nejprve se ve studentské antologii Se světem nepohneš objevily dvě povídky ze sbírky Záchranka (Ambulanse, 2002). Nedávno tato sbírka vyšla česky v celém svém rozsahu.

Sbírka obsahuje 11 povídek, které se vzájemně prolínají a doplňují, takže má čtenář spíš pocit, jako by četl (byť notně experimentální) román. Knihou procházejí stejné postavy a opakují se stejné motivy – televizní hra, mobilní telefon značky Nokia, japonské hlavní město Tokio nebo airbag. Jako červená nit se textem táhne přítomnost záchranky, jež symbolizuje pomoc a obavy zároveň. Hlavní postavy se nacházejí ve vyhrocených životních situacích, které mají často bizarní nádech. Dívka se zabalila do igelitu, aby její mrtvola nebyla cítit. Lékař psychicky nemocné pacientky se radí s automatickým internetovým psychologem Elizou. Muž vyhodil do povětří dům a teď leží zavalený v jeho sutinách. Chlapec musí v rámci tělocviku ve škole zachránit tonoucího, ale má panický strach z vody. Stařík letí v balonu do nebe a láskyplně vzpomíná na svou nedávno zemřelou ženu.

Přes vážné problémy, které postavy řeší, není ladění sbírky ponuré ani depresivní. Postavy si jsou vědomy odpovědnosti za své činy a věří, že pokud vytrvají dostatečně dlouho, vše se v dobré obrátí. Neštěstí, nepřízeň osudu i smrt patří k životu. Někdy nedokážeme ovlivnit, co nás čeká, ale většinou takovou možnost máme. Život má i své světlé stránky, k nimž patří přátelství a láska, a jak se říká, naděje umírá poslední:

„Před tímhle se na mě Nina s tmavými vlasy, docela dlouhými, ze Stockholmu, ze Söderu, dívala přes stůl a já jí pohled oplácel, a ona se natáhla přes stůl a vzala mě za ruku, naklonila se ke mně, zatímco se ostatní bavili o Londýně, a já si pomyslel, že člověk jen musí vytrvat, jde jen o to vydržet. Obléct si záchrannou vestu, udržet se nad hladinou, dá se říct. Klidně dýchat. Vystoupit z letadla“ (s. 139).

Z úryvku povídky Jdu domů je dobře patrná Harstadova inspirace bezpečnostními pokyny z letadla. Obrázek postavy se záchrannou vestou na ramenou zdobí i obálku norského vydání sbírky. Český nakladatel se ho však bohužel rozhodl nepřevzít a zvolil vlastní, nepříliš vhodnou, barvami hýřící obálku. Pro Harstada je přitom grafická stránka knihy neméně důležitá než text, proto si přebaly vytváří sám a dává si na nich velmi záležet.

Autor si pro své povídky vybírá skutečnosti či motivy, které si běžně spojujeme s bezpečím, a záměrně jejich roli otáčí. Havarované letadlo vyobrazené v bezpečnostních brožurách, které klidně leží na boku a z něhož spořádaně vystupují cestující, by během opravdové evakuace těžko vypadalo takhle idylicky. Podobně pracuje autor s motivy záchranky a airbagu. Záchranka může stejně jako každé jiné auto havarovat a nefunkční airbagy se mění v smrtící nástroj. Dalším stěžejním tématem povídek je (u Harstada obecně) válka. Autor nemoralizuje, ale ukazuje, jak se mohou válečné konflikty podepsat na psychice lidí. Hrdinovi z povídky Záchranka se při transportu do nemocnice přehrává před očima válečná vřava, snad bitva u Verdunu za první světové války. Hrůzy války jsou hlavním předmětem také povídky Vietnam. čtvrtek, v níž se vietnamská žena ani po pětadvaceti letech nedokáže vyrovnat se zážitky z války ve Vietnamu. Ve většině lidí ale slovo „Vietnam“ v dnešní době už nevyvolává žádné pocity ani asociace:

„Vietnam.
Pořád to bolí?
Ne?
Mělo by. Rozhodně by mělo. Možná právě to je ten problém“ (s. 37).

Harstadovy knihy jsou vážné a někdy až mrazivě ponuré, ale vykazují také velmi specifický smysl pro humor a jazykovou a stylistickou vytříbenost. Texty vyžadují soustředění, aby všechny dílky zapadly na své místo. Vrchol sbírky představuje poslední povídka o staříkovi a balonu, která nabízí asi nejdojemnější líčení dlouholetého manželství, které kdy bylo napsáno.