Útlá obrazová knížka, v originále vydaná už v roce 1950, vypráví příběh „nejšťastnější, nejusměvavější a nejzavěšenější vačice v celém lese“. Tahle vačice by si spokojeně visela na větvi, nebýt lidí, kterým připadalo, že je smutná, a tak se rozhodli, že ji rozesmějí. Jejich snaha je nakonec korunována domnělým úspěchem a vačice za všeobecného potlesku, poplácávání po zádech a udělování metálů odchází zdrcená zpátky do lesů.

Podobně jako v Medvědovi, i tady Tashlin pomocí srozumitelné, ale nikoli prosté kresby a jednoduché, ale o to chytřejší zápletky, postavené na úsměvu obráceném vzhůru nohama, karikuje potřebu člověka neustále všechno škatulkovat a organizovat a také jeho zblblost moderní civilizací. Nebohá vačice je tu konfrontována s lidským světem a absurdností jeho institucí.

Kontrast mezi prostou, nenáročnou zvířecí existencí a bohorovným dojmem člověka, že je pánem tvorstva, je ostatně patrný i v kresbě samotné. Obrazy vačice v přírodě působí lyricky a poeticky, ale jen do chvíle, kdy na scénu přicházejí lidé s vytrčenými hrudníky a zadnicemi a k nebi namířenými nosy. Ve městě, kam se vačice na své nedobrovolné cestě k úsměvu nakonec dostane, nás čekají hustě zalidněné scény, plné nejrůznějších epizodek a drobných vtípků.

Tashlinova satira je citlivá a nenásilná, ale zároveň velmi trefná a navýsost nadčasová. O jeho knihách se často píše jako o dětských, ale to není úplně přesné. Ano, svou srozumitelností a přímočarostí rozhodně pro děti vhodné jsou, nicméně svoje si v nich najdou i dospělí. Platí to zejména o Tashlinově třetí knize, alegorii křesťanství a moderní civilizace The World That Isn’t (Svět, který není, 1951), jež česky zatím nevyšla. Vačice, která se nesmála je ten typ knížky, kterou rodič po večerním předčítání a prohlížení neodloží na noční stolek v dětském pokoji, ale odnese si ji s sebou a sám si ji ještě několikrát prolistuje.