Česká knižnice, sbírka reprezentativních děl českého písemnictví od středověku po současnost, kterou nyní vydává nakladatelství Host, je edice významná a nezastupitelná. Na tomto základním konstatování nemohou nic změnit dílčí výhrady k některým jejím problematickým stránkám, jako je příliš pomalé tempo vydávání (čtyři svazky ročně), odlišná koncepce či nevyrovnanost ediční přípravy jednotlivých svazků, diskutabilní a proměnlivé grafické řešení (dané měnícími se vydavateli) či kompromisní pojetí doslovů (složených z dobových recenzí a ohlasů, ale jen v podobě ukázek, či dokonce z kontextu vytržených vět, nedůsledně doprovázených kritickým komentářem). Výhrady lze mít pochopitelně i k edičnímu programu, přestože je třeba mít stále na paměti, že těžko by se našli dva odborníci na českou literaturu, kteří by do (minimálně) 200 svazků České knižnice vybrali stejné autory a stejná díla.

Jedním z posledních vydaných svazků edice je kniha Marie Pujmanové: Pod křídly / Pacientka doktora Hegla / Předtucha (editoři Marie a Emil Lukešovi). V případě díla nepříliš plodné autorky se z hlediska uvedení v České knižnici v podstatě nabízela pouze dvě řešení.

První spočívalo ve volbě společensko-politických próz Marie Pujmanové, považovaných i dnes za charakteristické dobové ukázky socialistického realismu (nehledě na vágnost tohoto termínu), tedy románů Lidé na křižovatce, Hra s ohněm a Život proti smrti. Vzhledem k prudce klesající literární úrovni a zvyšující se politické explicitnosti a poplatnosti trilogie však reálně přicházel v úvahu k zařazení do edice jen román Lidé na křižovatce. Ačkoli je tato práce z narativního hlediska vyvážená a dobře komponovaná, vysoká míra typizace, přecházející až do tezovitosti a schematismu psychologického a ideologického, poznamenala dílo negativně a vedla místy až k prvoplánové pamfletičnosti (postava Kazmara, zvaného Hospodář, připomínajícího Baťu a ovládajícího Úly, tj. Zlín aj.). Mínění S. K. Neumanna, že Lidé na křižovatce jsou „záměrně a dokonale netendenční“, bylo jen relativně platným soudem, odrážejícím časté dobové představy o „zapojení“ literárního díla do přeměny světa.

Jestliže se sestavovatelé edičního programu České knižnice rozhodli zásadně nepřihlížet k politické orientaci a názorům jednotlivých tvůrců, šlo o správné – a jedině nosné – stanovisko. Vydání nejlepších knih komunistických spisovatelů Vladislava Vančury, Václava Řezáče, Ivana Olbrachta (u něhož byly ovšem opomenuty významné tituly Bratr Žak a Žalář nejtemnější) či Marie Majerové (u níž byla dána přednost poněkud netypické Přehradě před vrcholnými sociálními prózami Siréna a Havířská balada) je proto logické, neboť tato díla nejsou zasažena ideologickými předsudky autorů. (O zařazení do edičního plánu si přitom „říkali“ někteří další spisovatelé, spjatí s KSČ, zejména Karel Konrád a Jaroslav Kratochvíl.) Naopak Lidé na křižovatce propagandistický aspekt obsahují, a i proto tento titul do takto prestižní řady nepatří...

V případě výboru z díla Marie Pujmanové tedy připadalo v úvahu vlastně jen druhé řešení (neboť autorčina poezie je zjevně bezvýznamná): vydat menší prózy, které nejsou ovlivněny politickými zřeteli. Trochu křečovité Povídky z městského sadu a některé drobné, okrajové, vesměs rané prózy (O pyšné Evě aj.) se logicky ocitly stranou a volba editorů padla na povídkový cyklus Pod křídly a krátké romány (či novely) Pacientka doktora Hegla a Předtucha. Podobně složený triptych už ostatně jednou vyšel: v roce 1983 v nakladatelství Československý spisovatel pod názvem Tři prózy o mládí. Editorem byl už tehdy Emil Lukeš, který ovšem tehdy soudil, že „v dalších vydáních próz Pod křídly a Pacientka doktora Hegla by se měly respektovat autorčiny zásahy a mělo by se při vydávání vycházet z vydání poslední ruky“. Nyní Lukeš názor změnil a při edici souboru Pod křídly se vrací k vydání z roku 1947, u Pacientky doktora Hegla dokonce k prvnímu vydání z roku 1931. Vzhledem k tomu, že změny v textu nejsou až tak významné (v definitivním znění je několik odstavců, motivů a drobných epizod z Pacientky doktora Hegla vypuštěno, text Pod křídly obsahuje místo 18 jen 16 kapitol, nic není ale přidáno), není potřeba asi tuto ediční otázku autoritativně rozhodovat.

Knihou Pod křídly (1917) Marie Pujmanová debutovala. Pohledem šestiletého děvčátka Irénky – v první osobě – sledujeme její rodiče, babičku a dědečka (když umírají, přichází do dětského vědomí poprvé smrt), další příbuzné a známé, mladšího bratra Julka, především však objevujeme malá i velká tajemství života. Svět se jeví idylicky, ale jsou v něm už přítomna trápení a obavy a nesmíme zapomínat, že kdesi v pozadí příběhu se odehrává válka. Talent Pujmanové mísit představy a sny se skutečností a evokovat dětskýma očima – ale současně i prizmatem dospělé autorky – rodinné prostředí je zjevný, byť se zdá poněkud receptivního typu. (Pod křídly je kniha zřetelně ovlivněná dobovým literárním „impresionismem“, podobně jako následující Povídky z městského sadu vykazují znaky nepříliš stráveného expresionismu a naturalismu.) F. X. Šalda soudil, že Pujmanová „má v jediném malíčku víc talentu a vtipu než já ve všech svých desíti revmatických prstech dohromady“. Výrok nelze vysvětlovat jen skutečností, že autorka patřila do literární „družiny“ jejich společné přítelkyně Růženy Svobodové (ostatně té je kniha Pod křídly připsána) a že kritik dobře znal jejího otce, ale má racionální jádro. Charakteristické ovšem je, že další spisovatelčiny knihy už názorově neúplatný Šalda radši nekomentoval...

Krátký román Pacientka doktora Hegla (1931) vznikl po několikaleté tvůrčí krizi a je posledním autorčiným dílem před jejím příklonem k ideji komunismu. (Ve dvacátých letech Pujmanová přispívala do liberální Tribuny a Přítomnosti, od roku 1932 – mj. pod vlivem mostecké stávky a návštěvy Sovětského svazu – se ztotožnila s politikou KSČ, psala do Tvorby i Rudého práva.) Tématem díla je láska k ženatému muži a osud svobodné matky. Karla má hodného, ale nevzrušujícího snoubence Járu, její život plyne vcelku poklidně, dokud náhle těžce neonemocní. Do doktora Hegla, který ji zachrání život a imponuje jí jak profesními úspěchy a sebevědomím, tak i pozorným chováním, se zamiluje. Karla se přátelsky stýká i s Heglovou manželkou, která muži jeho milenky toleruje, a s jejich dětmi. Nestandardní vztah nicméně nezůstane utajen „veřejnosti“, takže Jára žárlí (dokonce se s Heglem popere) a po rozchodu se snoubenkou páchá sebevraždu. Událost přispěje k postupné erozi vztahu (v třetím roce trvání), ale jeho následek – dítě – přijímá matka jako dar. Milostný poměr k muži, který není žádný zloduch, ale řídí se heslem „ženu nezměníš, proto třeba měnit ženy“, je v románu líčen v duchu Karlina označení Hegla „Vy jste mé neštěstí, ale já jsem ráda“.

Pacientka doktora Hegla je dobře, nebo možná spíš rutinně napsaná próza. Navzdory kultivovanosti provedení však až příliš připomíná románek pro ženy. Co to u Pujmanové konkrétně znamená, se ukáže průkazně až u následující podobné prózy...

Předtucha (1942) je delší novela, jejíž hrdinkou je patnáctiletá Jarmila. Jako většina puberťaček se bouří proti rodičům, jejich radám a připomínkám, má problém vyjít se sourozenci i kamarády, bojí se, aby netloustla („raději smrt než ztloustnout!“). Začne se stýkat s Toufarem, což je „veliký devatenáctiletý muž, který zná svět, a ona malá holka“. Má obavu, že pro něj není „dost vitální“, že „jeho ruka je nahá a živá“, zatímco chlapcovo vychloubání jí spíše imponuje. Zlomem v jejich vztahu se stane Jarmilin strach, že se něco přihodilo jejím rodičům, Toufar pro ni náhle ztratí kouzlo, dívka se přimyká k rodině, zjistí, „že to nebylo to“, že „před námi živý svět“ – a tak odchází „bludných a jedovatých patnáct let“.

Marie Pujmanová o knize řekla: „Napsala jsem Předtuchu, abych ukázala lidem, že i události, které se zdají být katastrofální, mohou po všech úzkostech skončit šťastně. Chtěla jsem zde říci, že za žádných okolností nesmíme zoufat.“ Výrok naznačuje skutečnost, která by nás napadla, i kdybychom jej neznali. Předtucha znamenala pro spisovatelku východisko z nouze: v politicky angažované linii Lidí na křižovatce (1937) pokračovat nemohla, ale s protektorátním režimem si nechtěla zadat a snažila se opatrně, jinotajně, metaforickým způsobem naznačit národní krizi, pokušení, rezistenci a lepší budoucnost. (Jako občanka se Pujmanová ovšem úzkostlivě vyhýbala jakékoli účasti v odporu proti okupantům.)

Forma dívčího románku je ovšem poněkud „povýšena“ i z jiného důvodu. „Romány pro ženy“ chtěli v té době mnozí (jako např. Jan Šnobr v článku O literatuře tak zvané lidové z roku 1941) „odstraňovat, jako se odstraňuje pýr z pole“, dívčí románek byl dokonce označován za „jedno z největších nebezpečí vůbec“. Pujmanová tedy v Předtuše usilovala příliš neslevovat z jazykové a psychologické úrovně své předchozí prózy, vynalézavě používá průběžné pointování, dobře odpozorovanou hovorovou mluvu, nechybí ani řeč polopřímá a vnitřní monology.

Navzdory tomu výsledné dílo dívčím románkem zůstalo. Neliší se tím od novely Boženy Benešové (jednoho z literárních vzorů Pujmanové) Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová, která měla na tvar a vyznění Předtuchy zřejmý vliv. Děj obou knih – odhlédnuto od rozdílů – je jednoduchý a jednoznačný, nese jasné, čitelné poselství, má určující didaktickou rovinu, končí útěšně, šťastně. Dichotomie „mladí versus staří“ sice není u Pujmanové tak vyhrocená jako u Benešové, nicméně i ona straní „mládí“, chápe jeho omyly, varuje před nebezpečím, předčasným a „nepravým“ zamilováním atd. Všechny tyto rysy sdílí Předtucha také s Pacientkou doktora Hegla: ta jen je čtení pro poněkud větší děvčata.... (Obě knihy se svou psychologicky založenou melodramatičností velmi hodily pro zfilmování, takže není divu, že je ve čtyřicátých letech Otakar Vávra scenáristicky upravil a zrežíroval...)

Pokud by ovšem v Pacientce doktora Hegla a Předtuše Pujmanová chtěla vytvořit jen kultivovanou ženskou četbu, kritiku by si nezasluhovala. (Upřímně řečeno právě do této specifické literární oblasti asi měla svůj talent směřovat...) Spisovatelka však i v nich usilovala o „víc“, o komorní variantu románu společenského, tak, jak si jej představovala a realizovala ve své trilogii. Čtenář přitom není knihou inspirován, čtenář je rezolutně přesvědčován. Osvícenské pojetí kultury jako osvěty, řídící se zákonem pokroku a historické nezbytnosti, kterým jsou prodchnuty romány Lidé na křižovatce, Hra s ohněm a Život proti smrti, zanechalo stopy i na většině ostatních děl Marie Pujmanové.

Čestnou výjimku tvoří její šťastná prvotina Pod křídly. Jakkoli ji budeme hodnotit střízlivě (evokativní silou se těžko může srovnávat třeba s tematicky příbuznými a přibližně ve stejnou dobu psanými prózami Nikitovo dětství Alexeje Tolstého či Malá Luversová Borise Pasternaka), proti novému vydání této knížky – byť ne nutně v dané edici – lze těžko něco namítat. Naproti tomu Pacientka doktora Hegla a Předtucha jsou už jen spíše dokumenty doby a určité fáze literárního myšlení a vývoje. Reprezentativní a vydavatelsky náročná sbírka, jako je Česká knižnice, by však neměla být literárním muzeem se zaprášenými vitrínami, nýbrž aktuální „výstavou“: měla by přinášet jen živé a přečnívající literární činy, takové, které můžeme bez rozpaků vztahovat k dnešku a dnešnímu čtenáři.