Zbavíme se někdy smrtelnosti? Stanou se jednou lidé díky technologiím chytřejšími a empatičtějšími? A narostou jednou lidem skutečná křídla? Na tyto a podobné otázky se snaží odpovědět kniha rozhovorů Budeme žít věčně?, kterou vloni vydala Kniha Zlín. Zahajuje ji rozhovor s vynálezcem a futurologem Rayem Kurzweilem, který do budoucna předvídá, že umělá inteligence překoná lidskou ve všech oblastech, člověk splyne s inteligentní technikou, stárnutí a nemoci budou pokořeny využitím genové techniky a nanomedicíny a nakonec už nikdo nebude muset zemřít přirozenou smrtí. „Zbytek“ knihy tvoří reakce významných vědců a dalších autorů na dotaz, co si o těchto optimistických vizích myslí. Autoři knihy, spisovatel Tobias Hülswitt (1973) a fyzik Roman Brinzanik, o tématu diskutovali mezi jinými s nositelem Nobelovy ceny za chemii Jean-Marie Lehnem, vědcem v oboru výzkumu kmenových buněk Hansem R. Schölerem a vědcem v oboru výzkumu mozku Wolfem Singerem, prezidentem Institutu Maxe Plancka Peterem Grussem, demografem Jamesem W. Vaupelem či etikem Bertem Gordijnem.

Jak se dá očekávat, postoje oslovených ke Kurzweilovým tezím se značně lišily. Někteří s nimi souhlasili a ještě je sami dále rozvíjeli. Tak Lehn nadšeně rozvíjel teorie o tom, že bychom jednou mohli mít o jeden pár rukou navíc, případně oči i na temeni hlavy; podle něj přitom „neexistují nepřirozené věci, protože vše je součástí vesmíru“. Gerontolog D. Gems zase vážně prohlašuje, že „stárnutí je nemoc, příšerná nehoda evoluce“, a jednou ji budeme schopni vyléčit.

Jiní naopak byli o poznání skeptičtější, takže třeba podle Wolfa Singera jde jen o „vykonstruované hypotézy, které nemají žádné přesvědčivé zdůvodnění“. Dle něj je představa, že půjde nakopírovat lidskou paměť na externí nosič dat, pouhá domněnka spočívající na příliš zjednodušeném vnímání struktury mozku. Další se ztotožňovali s myšlenkou, že „krása umění spočívá v melancholii smrtelnosti a v útěše, kterou může poskytnout“, případně že smrt nutně patří k „osobnímu příběhu každého člověka“ (katolický kněz Friedhelm Mennekes) a že člověk by ani nevydržel žít s vědomím, že nemusí o nic bojovat, protože má nekonečné množství času (spisovatel Hans-Ulrich Treichel). I když se průměrná délka lidského života stále prodlužuje, prý o „šest hodin denně“ (i při nedávném udělení Nobelovy ceny za medicínu Johnu Gurdonovi a Š. Jamanakovi se objevily novinové titulky hlásající, že jsme se opět o něco více přiblížili nesmrtelnosti), B. Gordijn suše a podle mne rozumně konstatuje, že „nikdy nebudeme schopni změnit svou biologickou konstrukci tak zásadně, aby už nikdy nedocházelo k jejímu úpadku“.

Všichni také dostali otázku, zda by se chtěli dožít 400 let. Někteří nadšeně odpovídali ano, jiní rozhodnutí fatalisticky svěřovali biologii a jejím zákonům. Skeptici také poukazovali na to, že velká část lidstva má dnes velké existenční problémy zcela jiného druhu než sny o věčném pozemském životě; a dokud se nepodaří zajistit pro Afriku dost sítí proti moskytům, je úsilí o nesmrtelnost „neoprávněné“.

Mnohé z názorů v knize vyjádřených (zvláště na to, co je to „přirozené“ a „nepřirozené“) jsou předvídatelné a vlastně ne příliš překvapivé. Nevšední pro mne byly spíše pasáže domýšlející budoucí koexistenci lidí a robotů či strojů. Někteří se zabývali tím, kdy a jestli vůbec budou mít roboti lidské vědomí a budou navzájem spolupracovat. Luce Steels k tomu podotýkal, že letadlo sice umí vyslat signál „není mi dobře“, což ale neznamená, že by mělo vědomí a bylo schopné reflexe – dodejme, že se mezitím objevily i experimenty s roboty, kteří jsou schopni sami sebe rozpoznat v zrcadle, ale ke skutečnému sebeuvědomování to má stále velmi daleko. Tentýž vědec také zdůrazňoval, jak výrazně strukturujeme svoji identitu pomocí příběhu, který si o sobě vytváříme, ovšem roboti jsou zatím ve „stádiu pojmenovávání barev“ (autor žertem navrhuje, že posadí pár robotů kolem ohně, aby u nich narativní umění povzbudil).

Co se týká toho, jaké by mohly být sociální důsledky nových technologií, v knize najdeme hlasy dokazující, že někteří lidé už dnes zavrhují technologie, které by jim přitom mohly v jejich životě pomoci. Tak například implantáty v uších podle některých „ničí identitu společenství hluchoněmých“, a proto je jeho členové někdy odmítají. Zmíněna jsou i rizika jako závislost na virtuální realitě. Filozof Aaron Ben-Ze’ev naopak rozvíjí – řekněme krajně nekonvenční – teorie o tom, že díky internetu dnes lidé mohou mít paralelně několik vztahů a prospívá jim to. Píše dokonce o nevěrné ženě, která byla dotázána, zda by nevěru tolerovala u svého snoubence. Odvětila, že ano, ale chtěla by případně ovlivnit výběr jeho druhé partnerky, protože ta by se mohla stát „důležitou součástí i jejího života“. Podle Ben-Ze’eva bude takový postoj jednou potřebný, protože „vztahy se stanou mnohem komplexnější“. Opakovaně se v knize vrací i téma náboženství: jeden z autorů provokativně prohlašuje, že možnost oživení zaživa zmraženého člověka je mnohem pravděpodobnější než zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Jiní rozebírají samotné téma transhumanismu, hluboce zakořeněný v západní tradici, ale tentokrát je to poprvé, kdy se technologie stává pro mnohé lidi „Vykupitelem“.

Jestliže skeptici v knize promlouvají celkem umírněně (takže i přizvaný jezuita pronáší relativně liberálně laděné názory), optimisté svým snům a vizím popouštějí uzdu skoro neomezeně a v tom je kniha výrazně technooptimisticky „vychýlená“. Co se týká plánovaného nestárnutí lidského organismu, a hlavně lidské nesmrtelnosti, myslím, že tu by technologové opravdu měli raději přenechat tradičním náboženstvím. Ovšem příprava na to, že budeme moci mít jednou více končetin, než máme dnes, jakkoli taková představa dnes působí fantasticky, se nám možná bude opravdu hodit, a proto stojí za to o ní už teď alespoň uvažovat (nebo číst). A případně už s předstihem dojít k futuristickému závěru, že o podobné vylepšení nestojím…