Do češtiny bylo sice přeloženo několik Głowackého divadelních her, včetně nejslavnějšího opusu Antigona v New Yorku, tituly divadelní agentury Dilia však nepatří mezi bestsellery, navíc se mnohdy ani nedostanou na pulty knihkupectví. Głowacki je mj. spoluautorem kultovní polské komedie Rejs (Plavba), jako scenárista a dramatik se prosadil i ve Spojených státech, kam emigroval v bouřlivých 80. letech. V loňském roce vydalo nakladatelství Host jednu z jeho posledních próz, román Good night, Džerzy. Už obálka knihy avizuje, že se jedná o „příběh inspirovaný tragickou a skandální postavou spisovatele Jerzyho Kosińského“.

Nejedná se o žádnou monografii či ucelené memoáry, ale spíše o mozaiku útržků, vzpomínek, příběhů, snů a dopisů, které se nějakým způsobem vztahují k legendami opředené postavě spisovatele židovského původu Jerzyho Kosińského (* 1933), jenž přežil holokaust ukrytý s rodiči v polské vesnici díky místním kněžím. Po válce vystudoval na Lodžské univerzitě historii a politologii. V roce 1957 odjel na stipendijní pobyt do USA, kde už také zůstal. Mnohé z legend o sobě šířil sám Kosiński, nebo je minimálně nevyvracel. Na vrcholu slávy se mu vše poněkud vymklo z rukou ve chvíli, kdy ho dostihly jeho vlastní polopravdy z minulosti, anebo možná jen obyčejná lidská závist. O jeho prvním románu Nabarvené ptáče, kde syrově líčí druhou světovou válku na polském venkově včetně scén hromadného znásilňování, sexu se zvířaty apod., se dlouho předpokládalo, že má autobiografické rysy, což stavělo jeho původní vlast do nepříliš příznivého světla. Další skandál vypukl po zpochybnění autorství jeho knih. Po příchodu do USA neuměl Kosiński příliš dobře anglicky, proto vzniklo podezření, že minimálně jeho první romány psali redaktoři a korektoři, které si najímal. Navíc jeden z jeho románů byl označen za plagiát polského, v USA neznámého meziválečného románu.

Život Kosińského je v románu podán z různých úhlů pohledu, přičemž v popředí stojí jeho „všední“ existence v New Yorku. Navštěvuje kluby, kde probíhají nejdivočejší orgie pro zasvěcené, převážně z řad movitých občanů. Důležitou roli hrají také ženy, které hlavní hrdina dobývá všemi povolenými i nepovolenými prostředky, aby je nakonec od sebe odkopnul. Netouží po dítěti ani po jiných dlouhodobějších závazcích. Głowacki v sobě nezapře ani dramatika a scenáristu, protože některé scény jsou rozepsány jako část scénáře k divadelní hře či filmu.

Ostatně to je další linie příběhu, do níž se zaplétá sám autor. Rád by napsal scénář pro film o Kosińském a začíná na něm pracovat, odtud jednotlivé náčrty scénáře obsahující imaginární scény z autorova dětství. Pro realizaci filmu však musí najít podporu ze strany uměleckých kruhů. Příznačná je scéna, kdy ho jeho agent začne brát vážně poté, co jej najde vyfoceného v nějakém společenském plátku jako gaye. Východoevropští imigranti mají vůbec v New Yorku tvrdý chleba a prosadit se, především jako umělec, od nich vyžaduje trpělivost, získání těch správných známých a notnou dávku štěstí. Snad o to více vyniká právě Kosiński, jemuž se podařilo překonat tuto nedůvěru, ale nakonec mu jeho sláva stejně zlomila vaz. V roce 1991 spáchal sebevraždu. Název románu odkazuje k dopisu na rozloučenou, v němž napsal: „Ukládám se ke spánku na trochu déle než obvykle. Nazvěme to věčností.“

Głowacki nám sice k osobě slavného spisovatele neprozradí nic nového, spíš na sebe vrší příběhy: svůj, Jerzyho Kosińského a lidí, kteří ho obklopovali. Celý román je tak svým způsobem svědectvím o nemožnosti doopravdy poznat a pochopit druhého člověka. I když známe jeho gesta a jednání, nemáme možnost skutečně porozumět, co ho k tomu vede. Můžeme se jen domýšlet, jako to dělá Janusz Głowacki a celá řada jeho kolegů spisovatelů.