Básníka, dramatika, překladatele, malíře, esejistu a romanopisce Gao Xingjiana, nositele Nobelovy ceny za literaturu z roku 2000, není třeba českému čtenáři obšírněji představovat. Zásluhou nakladatelství Academia vyšel v roce 2010 jeho román Hora duše a v rámci Pražského festivalu spisovatelů (PWF) jsme téhož roku měli možnost se s ním setkat osobně nejen při autorském čtení.

Jen stručně tedy připomeňme, že se narodil roku 1940 ve východní Číně v provincii Jiangxi a pochází ze středostavovské rodiny. Roku 1962 dokončil studium francouzské literatury v Pekingském institutu cizích jazyků. Za tzv. Kulturní revoluce dobrovolně odešel na venkov, odkud se roku 1975 vrátil do Pekingu a navázal na svou práci v nakladatelství. Reakce úřadů na jeho avantgardní hry na sebe nenechala dlouho čekat, navíc mu byl, naštěstí chybně, diagnostikován plicní nádor. Uchýlil se do hor v blízkosti Dlouhé řeky a strávil deset měsíců putováním. Od roku 1987 žije v exilu, roku 1997 přijal francouzské občanství.

Román Bible osamělého člověka poprvé vyšel roku 1999 na Taiwanu, vzápětí byl přeložen do několika jazyků, mezi něž se letos řadí i čeština. Gao Xingjian je znám svým experimentálním přístupem k tvorbě, v případě jeho Bible tomu není jinak. Text románu je rozčleněn do jedenašedesáti kapitol, označených pouze číslem. V první třetině textu se pravidelně střídají kapitoly věnované minulosti s těmi, které se zabývají situací, v níž se hrdina – v exilu žijící úspěšný čínský dramatik a režisér nesoucí značně autobiografické rysy – právě nachází. Zlom nastává ve dvaadvacáté kapitole, ve které se vypravěč, provázející hrdinu nejrůznějšími etapami jeho života a hodnotící jeho chování, rozhodne pro určité rozdvojení. V době mládí, na niž hrdina chtě nechtě musí vzpomínat a musí o ní psát, o něm mluví ve třetí osobě, zatímco v současnosti ho důvěrně oslovuje, tyká mu („Jeho prožitky se shromažďují v záhybech tvé paměti… vždyť ty jsi ty a i on zůstane sám sebou“, str. 178). Je zajímavé, že perspektiva „já“ v románu téměř chybí. V dalších částech textu se dějové linie komplikují, vzpomínky začínají hrát výraznější roli, v závěru se znovu vracíme do současnosti, do období kolem roku 1997, kdy se schylovalo k předání Hong Kongu – do té doby pod britskou správou – pod vládu ČLR.

Gao se v románu věnuje dvěma zásadním tématům. Prvním je tzv. kulturní revoluce, kterou lze bez nadsázky označit za občanskou válku, rozpoutanou Mao Zedongem (Mao Ce-tungem) a provázenou neslýchaným terorem a ničením všeho „reakcionářského“ – lidmi počínaje a věcmi majícími sebemenší kulturní hodnotu konče. Téma je celospolečenské, navýsost čínské, miliony lidí se dodnes snaží vyrovnat s hrůzami, které během šedesátých let zažili a které snad i sami byli nuceni páchat. Druhým tématem je hrdinova snaha vypořádat se s postojem k ženám (Číňankám i cizinkám), s vlastní sexualitou, s neschopností a s přibývajícím věkem i neochotou žít v trvalém vztahu a založit rodinu. Tímto intimním tématem, které ovšem úzce souvisí s kulturní revolucí a je jí do značné míry i ovlivněno, opouští román specifickou oblast pohnutých čínských dějin druhé poloviny 20. století a proniká do sféry obecně lidské zkušenosti. Společným jmenovatelem obou témat je motiv snu, který prostupuje celým dějem a pomáhá vytvářet napětí mezi časovými rovinami. Čtenář musí pozorně rozplétat předivo reálných a snových, často minulostí ovlivněných situací („Vzpomínky z něj se smísily se sny a všechny tyto dojmy se vznášely nad časem a prostorem“, str. 13).

Zmíněná východiska dávají autorovi prostor k úvahám nad dalšími zásadními a všeobecně platnými otázkami: Jaká je funkce jazyka ve vztahu ke společnosti, jaké jsou možnosti vyjádřit jazykem skutečnost („Říkáš, že to ona nemůže pochopit, v čínštině se možná vyzná, ale to, co se děje v Číně, se samotnou čínštinou vysvětlit nedá“, str. 34). Velký prostor je věnován úvahám o životě („…život jako nevyrovnaný účet, který ani sečíst nedokážeš“, str. 46), o svobodě („Proto se také utíkáš k jazyku, abys tu svobodu stvrdil, i když tvé spisy věčný život mít nebudou. Protože když píšeš, můžeš ji vidět, slyšet, přesně v okamžiku tvého psaní nebo četby nebo poslechu propůjčuješ svobodě bytostný výraz a bez tohoto přepychu se vlastně už ani neobejdeš: vyjádření svobody a svoboda výrazu, jak na ně dosáhneš, nalézáš klid. Svoboda se nenadílí, nekupuje, svoboda je tvoje uvědomění života…“, str. 283) a samozřejmě o literatuře („Takzvaná opravdovost básníka či pravdivost romanopisce se podobá postoji fotografa schovávajícího se za svým aparátem, objektivita jeho chladného oka působí sice nestranně, odtažitě, to, co se však promítne na negativ, není nic jiného než opět sebeláska, sebelítost, sebeukájení či sebeponižování…“, str. 82).

Gao se však nevyhýbá ani (sebe)reflexi a kritickému nahlížení osobních slabostí a selhání. Uvědomuje si je zejména v jakési inventuře svých intimních vztahů, přiznává neschopnost zachovat se správně, nebát se, pomoci, když je právě zapotřebí. Vysvětluje, proč je pro něj kniha, kterou píše, „osobním Písmem svatým“ (str. 192). Všímá si celospolečenských nešvarů spřízněných s jeho vlastními poklesky, zásadním se v jeho pojetí jeví nutnost mít imaginární masku a skrývat pod ní všechna hnutí srdce i mysli („Číňané tráví celý život s maskou, odložit ji je téměř nemožné“, str. 50; „Když se totiž maska nosí přilepená k obličeji příliš dlouho, roste a vyvíjí se spolu s pletí, obličejovým svalstvem i nervy a pak už se jen tak odložit nedá. Nemoc je to ostatně stále poměrně rozšířená“, str. 203).

Kromě textu románu obsahuje jeho české vydání i překladatelův fundovaný doslov a překlad Gao Xingjianova eseje Ideologie a literatura. Oba texty nabízejí čtenáři hlubší pohled na Gaovu tvorbu a její myšlenková východiska, zároveň přibližují společenské klima, z něhož jeho dílo pramení a jehož vliv je pro ně určující.

Závěrem ještě pár slov k překladu. Denis Molčanov odvedl ohromný kus práce. Pomineme-li obtížnost překladu z jazyka a kultury tak vzdálené té naší, musíme mít stále na zřeteli Gaovy experimenty jazykové i kompoziční, jichž se překladatel mistrně zhostil. Diskutabilní je snad jedině používání mezinárodní transkripce čínštiny (pinyin) namísto obvyklé transkripce české, která čtenáři lépe přibližuje skutečnou výslovnost čínských jmen. Bohužel je však patrné, že si překladatel, který vystudoval sinologii v zahraničí, občas není jist různými ustálenými spojeními a výrazy („pouliční výbor“, str. 23; „třídní front“, str. 40; „na prospektu se to hemžilo“, str. 71; „potahovačky s policií“, str. 103; „strážené pásmo“, str. 108) a někdy i s gramatikou („se statusem uprchlíka“, str. 15) či terminologií („piastry z doby mandžuských císařů“, str. 9). Výtka se tudíž týká spíše odpovědného redaktora. Přeneseme-li se přes tato občasná klopýtnutí, čeká nás nevšední čtenářský zážitek. Blížící se Gao Xingjianova návštěva Prahy jej může obohatit o další rozměr…