Madeleine Albrightové (1937), podle autora její biografie Thomase Blooda „nejdynamičtější ženě světa, jež se v politice objevila od dob Thatcherové“, už česky vyšly čtyři knihy a letos se na pultech knihkupectví objevila pátá. Nese název Pražská zima a Albrightová v ní vypráví o seznámení svých rodičů a o prvních letech svého života, to vše na pozadí dějin Československa do roku 1948. Přináší tak rozšířenou verzi toho, o čem psala už v prvních kapitolách své autobiografie Madeleine: „nejlepší ze všech možných světů“ (česky 2003) nebo co vyprávěla v rámci dokumentu o svém otci Muž s dýmkou – portrét Josefa Korbela.

Albrightová byla v době své vrcholné politické kariéry jistě nejvlivnější ženou českého původu na světě (jiná věc je, jak její činnost hodnotit, sama kupříkladu lituje toho, že nedokázala dost rychle rozeznat začínající genocidu ve Rwandě). I když bychom mohli být autorce vděčni, že se snaží právě v  Pražské zimě zlepšovat povědomí Američanů o Čechách a Československu a jeho historických demokratických tradicích, rovnou uveďme, že její interpretace české historie je velmi idealizující a příliš idylická. Tak už politické poměry vlády Habsburků do roku 1618, období plné sporů a napětí, přehnaně líčí jako harmonické, podle ní prý u nás protestantská šlechta „celkem spokojeně přijala vládu Habsburků; vzájemná úmluva spočívala na srozumění, že budou respektována náboženská a majetková práva Čechů“. Meziválečné Československo pak podle ní bylo „vzorem demokracie 20. století v jinak neutěšené Evropě“ – to je možné tvrdit v kontextu střední Evropy, ale zřejmě to neplatí o Evropě jako celku. Pokud autorka píše, že v republice vznikly „politické strany, v nichž mohli Češi, Slováci a Němci spolupracovat“ a „sudetští Němci měli i své ministry ve vládním kabinetu“, pak je to sice pravda, ale přeci jen ne úplná: Němci i Slováci se fakticky organizovali převážně v rámci svých vlastních stran a do pražské vlády zástupci některých z německých stran vstoupili až po letech váhání… Meziválečným slovenským snahám o větší nezávislost či samosprávu pak autorka nevěnuje skoro žádnou pozornost, pádnými a – řekněme – velmi nevstřícnými slovy pak počastuje jen prezidenta slovenského štátu: „Páter Tiso, slovenský prezident se dvěma bradami a kratičkým ježkem na hlavě, byl nadšený kolaborant.“

Naopak velmi pozitivní obraz podává její kniha o Janu Masarykovi, s nímž několik let jako Masarykův přítel i podřízený úzce spolupracoval otec Madeleine Albrightové Josef Korbel. Když v závěru své knihy Albrightová doporučuje, abychom se nezaměřovali na skutky krutosti a zrady, ale spíše na světlé příklady, vyzývá: „Soustřeďme se ne na zmrzlou zem, ale na rašící zelené listy, na muže a ženy, kteří se postavili všem protivenstvím správně, s odvahou a vírou.“ Mezi nimi uvádí právě syna prvního československého prezidenta: „Osvěžme si duši obrazem Jana Masaryka, jak uniká ze společnosti všech usmiřovačů, fašistů a komunistů a vypráví vtipy, buší do piana a z plných plic vyřvává písničky o rusalkách a vodnících.“ Uvádět ovšem osud člověka, který v rozhodujících chvílích do jisté míry komunistům napomohl, jako následováníhodný příklad statečnosti a odvahy je poněkud diskutabilní.

Jestliže zvláště v publikaci Mocní a všemohoucí: úvahy o Bohu, Americe a mezinárodních vztazích autorka hlásala, že pevně věří v nezbytnost vůdcovství Ameriky, i když současně kritizovala způsob, jakým tuto ideu chápal a prosazoval prezident George Bush mladší, pak v nejnovější publikaci tentokrát do úst Jana Masaryka vkládá slova, že Spojené státy „musí převzít úlohu Mojžíše, neboť nikdo nemá pro vůdčí roli sílu ani věrohodnost“. A že česká země je „krásná a stará“, přičemž i „sám Ježíš pocházel z národa skromné velikosti“. O tom, jaký byl obraz Československa v zahraničí, si ovšem autorka nedělá žádné velké iluze. Uvádí, že Jan Masaryk prý většinu času, kdy působil v Londýně jako vyslanec, strávil „opravováním Britů, kteří jeho zemi nepřestávali říkat Českoslovinsko nebo Čechoslávie“. Připomíná přitom také první povídku sira Arthura Conana Doylea s Sherlockem Holmesem Skandál v Čechách, v níž si detektiv totožnost záhadného cizince rychle vydedukuje na základě jeho německého přízvuku. „Jako by povídku autor psal v úmyslu, aby nad ní čeští nacionalisté skřípěli zuby,“ komentuje to Albrightová. Doplňme, že podobný výčet by se dal rozšiřovat, třeba o Ruritánii, fiktivní stát ležící „jihovýchodně od Drážďan“, vytvořený britským spisovatelem Anthonym Hopem (1863–1933), pro který je příznačný chaos a nestabilita. Nebo o „Herzoslovensko“ z knihy Tajemství Chimneys (1925) od Agathy Christie. Název státu byl narážkou na nový stát Čechů a Slováků (i na jugoslávskou Hercegovinu). Jeho nepříliš vábná charakteristika? „Hlavní město Ekarešť. Obyvatelstvo tvoří převážně zbojníci. Národní zálibou jsou revoluce a vraždění králů. Poslední král Mikuláš IV. byl zavražděn asi před sedmi lety. Od té doby je to republika. Celkem vzato líbezné místo.“

Odkazy zvláště k českým spisovatelům se v  Pražské zimě objevují docela často a citáty z nich autorka využívá k emocionálnímu zesílení svého líčení konkrétních historických dějů. Nejde jí přitom asi jen o nějaké „literární ozvláštnění“, ale o zdůraznění hlubších etických, či dokonce metafyzických dimenzí historických dějů (tento akcent výrazněji vyvstává v jejích dalších textech, které pojednávají o ní samotné jako významné aktérce důležitých politických událostí a rozhodnutí, jež zásadně ovlivnily osudy milionů lidí). Několikrát se autorka hlásí k  Babičce od Boženy Němcové a dokonce se vyznává: „V mém srdci má (tato kniha) zvláštní místo – její hlavní hrdinka se jmenuje Madlenka.“ Babiččino vysvětlení faktu, že Viktorka vydrží žít ve velmi drsných podmínkách, neboť chudinka nikdy nepřijde do vytopené světnice, „a tak zimu tak jako my necítí“, slouží Albrightové jako metafora osudů jejích pronásledovaných současníků (i jí samotné): „V době, kdy jsem vyrůstala, neměly obrazně řečeno vstoupit do vytopené světnice desetimiliony lidí. Musely se naopak přizpůsobit válečným útrapám, okupaci nepřátelským vojskem, odloučení od domova a od svých nejdražších, nedostatku potravy a tepla, neustále přítomnému podezírání, strachu, nebezpečí a smrti.“ Nebo se dokonce můžeme dočíst toto přirovnání: „Jako kapitán Achab pronásledující bílou velrybu byl Edvard Beneš odhodlán pokračovat po všech diplomatických oceánech v honbě na Mnichovskou dohodu, ,dokud nebude chrlit ssedlou krev a nerozprostře ploutve‘.“ Tento způsob patetizace bohužel někdy autorka, jak vidno, dovádí až k nechtěné karikatuře, působící v českém překladu spíše komicky. Méně násilná, a dokonce i celkem působivá byla naopak – alespoň pro mne – tato aktualizace textu českého symbolisty: „Narazila jsem na citát připisovaný Otokaru Březinovi: ,Není již možno jako druhdy v němotách dáviti bratry. Vždy někdo uslyší jejich agónii a dá jí ode rtů ke rtům letěti celou zemí jak vichřici, která rozdmýchává svaté ohně.‘ Naneštěstí zprávy o genocidě sice mohou předstihnout vítr, a přeci nepodnítí včasnou akci, jež by zachránila životy. Lidé s dobrými úmysly se již po generace pokoušejí najít účinné záruky proti páchání zvěrstev, dosud je však nemáme.“ Doplňme ještě, že v ostatních svých knihách autorka odkazuje i na další, ovšem spíše cizí spisovatele, jako Davida Grossmana nebo Gabriela Garcíu Márqueze, kterého označuje za svého přítele.

Autorčino líčení historie Česka i druhé světové války a let těsně poválečných je nejzajímavější tam, kde připomíná některé méně známé detaily. Třeba to, že svůj odpor k Chamberlainově politice appeasementu někteří lidé v Americe dávali najevo nošením odznaku ve tvaru bílého deštníku coby „symbolu Chamberlaina v barvě kapitulace“. Autorka vysvětluje: „Už tehdy podobně jako nyní hodně lidí rádo vyjadřovalo, co si myslí, tím, co nosí“ (dodejme, že tomuto tématu se už dříve obsáhle věnovala v knize Tajná řeč broží: příběhy z mé šperkovnice). Referuje také o New British Broadcasting Station, vysílající z nacisty obsazené Evropy do Anglie. Stanice prý vykreslovala Churchilla jako „válečného štváče, který se snaží utlačovat Iry, Velšany a Skoty a prosazovat zájmy londýnských bank“. A také se snažila vyvolávat paniku, třeba šířením falešných zpráv o tom, že do okolí Birminghamu či Manchesteru byli vysazeni němečtí výsadkáři v civilu vybavení „kapslemi vypouštějícími mlhu, aby se tak vyhnuli dopadení. Někteří jsou vyzbrojeni elektromagnetickými paprsky smrti.“

Co se týká autorčina dětství, dozvíme se třeba to, že přítel jejich rodiny Prokop Drtina ji měl jako malou rád, neboť ve svých pamětech o „Madlence Korbelové“ píše, že to byla „půvabná holčička“, která byla „potěšením a zábavou“. Nebo že jako malá poslouchala z londýnského rádia hlas svého otce, myslela si přitom, že je ve skříňce ukrytý, a „pokoušela se ho z ní dostat ven“ (tuto příhodu autorka opakuje opravdu vytrvale a často). O něco podnětnější jsou pasáže líčící to, jak její rodiče na totalitní režimy, před nimiž prchali, reagovali a jak se vyrovnávali s vyvražděním většiny svých československých příbuzných – Židů. To Korbelovi (původně „Körbelovi“) svým dětem zatajili, takže Albrightová po většinu svého života nevěděla o svém židovském původu (po vstupu do vysoké politiky byla dokonce neprávem obviňována z toho, že ho úmyslně zamlčela). Až po smrti svého otce četla jeho pokus o román, v němž se postava emigranta vrací do vlasti a zjišťuje, že jeho příbuzní jsou mrtví. Na základě tohoto textu odhalila, že otec „nebyl žádný stoik, spíše naopak; prožíval hluboký cit a celá léta byl v jeho vleku“. Dlouze se autorka věnuje tomu, že v exilu její rodiče nechali pokřtít sebe i svoje děti, podle ní „usoudili, že budeme mít snazší život, když budeme vychováni křesťansky a ne židovsky“. Pochybuje přitom, že v tomto kroku nějakou roli sehrály „důvody teologické“. Hledá také vysvětlení toho, proč se o osudu svých zabitých předků musela dozvědět až tak pozdě. Rodiče neodsuzuje, snaží se jen pochopit. Vysvětluje, že pronásledování Židů nacisty bylo v době jejich křtu v plném proudu, ale „děsivý vývoj holokaustu byl teprve v nejranější fázi“. Její otec a matka podle ní „museli rozhodnutí konvertovat považovat za obtížné, avšak činěné především s myšlenkou na příští generaci rodiny“. Ke konci války by „přání být součástí české kultury, tedy ne německé, bylo ještě silnější, avšak pokus nahradit židovskou identitu identitou křesťanskou – a to bez skutečné náboženské potřeby – už by byl těžko představitelný“. Viděno prizmatem holokaustu, „mravní aspekty jejich volby se neodvolatelně změnily“. Možná právě proto si podle autorky její rodiče nenašli „příhodnou chvíli“, aby si s ní o svém rozhodnutí promluvili. Podle všeho se také „vyhýbali rozhovorům na toto téma s kýmkoli jiným; před vyvražděním šesti milionů Židů by možná slova našli, pak už nemohli“. Co se ale týká skutečného náboženského přesvědčení jejích rodičů, více vypovídající jsou zřejmě řádky o matčině spiritismu: „Když otec odjel na služební cestu, matka často využila příležitost a dopřála si účast na spiritistické seanci. Jelikož jsem se narodila brzy poté, co zemřel její otec a můj dědeček, myslela si, že se jeho duch mohl převtělit ve mne.“ Dodejme ještě, že v knize Madeleine se autorka svěřovala i s tím, jak kvůli svému manželovi Joeovi Albrightovi před svatbou přestoupila do episkopální církve, i když prý měla problémy s tím, že by se měla „vzdát Panny Marie“ (a jak dodává, „také jsem se jí nikdy nevzdala“).

Autorčin přítel Václav Havel prý o knize Pražská zima prohlásil: „Madeleine Albrightová napsala strhující příběh plný dobrodružství a vášně, tragédie a odvahy na pozadí okupovaného Československa během druhé světové války a následujících tří let, vedoucích k Únoru 1948. Ve své knize nabízí svěží, neotřelý pohled na události, jež formovaly její život a pozdější kariéru, a dovádí nás k hlubokému zamyšlení o mravních dilematech, která se projevovala i v našich životech.“ I když si původce těchto slov velmi vážím, jeho nadšení z knihy vůbec nesdílím. Nedávné české dějiny už jistě byly popsány i lépe, a i když je samozřejmě každý lidský osud jedinečný, před nacisty a komunisty ve 20. století utíkaly statisíce lidí, a osud Korbelových coby uprchlíků je tak pouze jedním z mnoha. A reakce v podobě popření vlastních židovských kořenů u manželů Korbelových sice byla poněkud extrémní, ale nijak mimořádná; i v mnoha jiných židovských rodinách se k židovství vrací (nebo je znovuobjevuje) až další generace. Ovšem fascinující a „strhující příběh“ v životě Madeleine Albrightové skutečně najdeme, podle mne ale spíše až po jejím příchodu do Spojených států, kdy se tato dcera relativně chudých emigrantů postupně prosazuje v novém prostředí, vdává se za příslušníka společenské elity (ten se s ní ale později rozvádí a ona zůstává sama se třemi dětmi) a konečně se stává první americkou ministryní zahraničí. To vše ovšem obsahuje kniha Madeleine, nikoli Pražská zima…

Madeleine Albrightová: Pražská zima. Přel. Tomáš Vrba, Argo, Knihovna Václava Havla, Praha, 2012, 450 s.