V květnu tohoto roku byl na knižním veletrhu Svět knihy 2012 slavnostně představen nový překlad moldavského prozaika, novináře a básníka Aurelia Busuioca Říkej mi Johny!, který vydalo pražské nakladatelství Havran. Český čtenář má tak již podruhé možnost seznámit se s tímto rumunsky píšícím moldavským autorem – v roce 2003 vyšel v českém překladu jeho román z roku 1999 Smlouvání s ďáblem. Za oba překlady vděčíme Jiřímu Našincovi, který se v posledních letech snaží českému publiku představit literaturu této východoevropské země.

Aureliu Busuioc (* 1928) debutoval v polovině padesátých let knížkou poezie pro děti, od té doby má na svém kontě řadu dalších básnických sbírek, románů, divadelní hry a filmové scénáře. V knize Říkej mi Johny! (v originále vyšla v roce 2003) popisuje ústy prosovětsky orientovaného Moldavana osud Besarábie třicátých a čtyřicátých let 20. století, kdy bylo toto území mezi řekami Dněstr a Prut násilně odtrženo od Rumunska a připojeno k Sovětskému svazu. Vrací se zde k tématu, které bylo v jeho zemi donedávna tabu a kterému se věnuje už ve Smlouvání s ďáblem, totiž setkání řadového člověka s mocnou KGB. Tato setkání jsou ale v obou knihách diametrálně odlišná. Zatímco ve Smlouvání s ďáblem volí hlavní hrdina spolupráci s tajnou policií ve vidině záchrany (která se však následně nekoná), v románu Říkej mi Johny! je paktování s ďáblem KGB zcela dobrovolné, ba co víc, chápané jako jediná správná životní cesta a reakce na danou historickou situaci.

Říkej mi Johny! je fiktivní biografie člověka, který se postupně mění z pologramotného propadlíka téměř bez budoucnosti v neústupného aparátčíka zrůdných morálních zásad, který se zcela ztotožnil s ideologií a mocenskými mechanismy sovětských okupantů a ve slepé oddanosti neváhá obětovat ani své nejbližší. Kniha je napsána formou obsáhlého dopisu, který sedmasedmdesátiletý vysloužilý kapitán KGB adresuje svému synovci (který ani neví, že je jeho synovcem) ve snaze vylíčit mu svůj život, a tím ho přesvědčit o nutnosti navázat na někdejší „pravé“ komunistické hodnoty. Pisatel necítí potřebu své činy omlouvat, svému politickému přesvědčení je stejně věrný jako zamlada a věří, že synovec si po přečtení dopisu uvědomí svůj odklon od jediného správného životního směru. Ani na chvíli si nepřipouští, že by dopad mohl být jiný. Text dopisu je členěn na kratší úseky, které často doplňují vsuvky v závorce. V těch hlavní hrdina dělá odbočky od svého biografického nástinu, doplňuje ho ze své současné pozice, polemizuje se synovcovým rozhodnutím odejít studovat na univerzitu do Ameriky anebo se rozhořčuje nad současnou situací a nad úpadkem „komunismu v postkomunistické době“.

Román nese podtitul Naučení veterána KGB Verdikurova synovci a je rozdělen na tři části: Učedník, Tovaryš a Mistr. Tím autor na první pohled odkazuje na dva literární vzory: podtitulem na výchovný spis valašského panovníka z počátku 16. století Naučení Neagoe Basaraba svému synovi Teodosiovi, který však k ději románu tvoří spíše ironickou paralelu, a pak na žánr tzv. bildungsrománu, potažmo i na Goethova Viléma Meistera. Porozumět „Bildung“, utváření, je možná i účelem celé knihy – pochopit, kde se vzaly ty stovky či tisíce přisluhovačů KGB, kteří asistovali zaprodání vlastní země a ve jménu stalinismu a ruské moci byli ochotni se dopustit těch nejhorších zločinů, aniž by si ovšem jejich zločinnost jakkoli připouštěli.

Třem částem po Goethově vzoru odpovídají tři etapy v hrdinově vývoji, reprezentované i třemi podobami jeho postupně porušťovaného jména. Zlomem v životě uličníka Iona, jehož osudem měla být ševcovina, je setkání s mladou komunistkou, která se stane jeho ochránkyní a učitelkou: zachrání mu život, naučí ho číst a psát a přivede ho mezi komunisty v ilegalitě. Tento pro něj příznivý obrat, stejně jako všechny další, Ion interpretuje ne jako náhodu, ale jako šťastné zásahy osudu, respektive „anděla strážného“. Po příchodu Sovětů se spolu s ostatními snaží sloužit „osvoboditelům“, noví mocipáni však nemají o besarabské ilegalisty zájem a většinu jich postupně zlikvidují. Ani jejich osud pro něj není varováním a nedojde mu, že okupantům nejde o ideologii, ale o moc. Naopak se pro novou moc nechá naverbovat jako „sledovatel situace“, to jest donašeč. V nové funkci se účastní procesu převýchovy a odsunu nepohodlných lidí na Sibiř, mezi nimiž jsou i jeho rodiče. Za války prchá na sovětské území, dostane se mezi ruské partyzány, pro které vykonává popravy zajatců – práci, kterou sami partyzáni nechtějí dělat. Po válce pokračuje v kariéře špicla a ke snadnému navazování známostí používá tykání a větu „Říkej mi Johny“. Tato žoviální fráze, kterou se dá snadno a nenápadně navodit důvěra, je symbolem bezskrupulózní manipulace, kterou hlavní hrdina ve svém černobílém (nebo spíš rudo-nerudém) vidění světa ovládá své okolí. Tím jeho „Bildung“ dosahuje vrcholu: v kariéře sice pokračuje dále ve službách „osvobozené sovětské Moldávie“, jeho vidění světa už se ale dál neposouvá, a to ani v proměněném světě po Stalinově smrti, jemuž pomalu přestává rozumět.

Dopis synovci tedy píše jako mírně zahořklý, nicméně se sebou spokojený penzista, který – ač to nikde nepřiznává – se přece jen snaží svému životu dát zpětně smysl a symbolické pokračování. Jako jeho potvrzení a vyvrcholení si představuje právě šťastné setkání se synovcem, který pochopí správnost a nevyhnutelnost jeho postojů a na pozdrav mu řekne onu větu, ze které snad každého čtenáře obeznámeného s dějinami střední a východní Evropy musí zamrazit: „Říkej mi Johny“.