Vznešená ruská žena s hlubokou duší jako z románů Tolstého, Dostojevského, Andrejeva či Turgeněva je ideálem, po němž touží hlavní hrdina románu Ruska, poručík Ragaiac: „snil jsem o štíhlé a bledé kozácké dívce, která zpívá a doprovází se na kytaru…“ A doufá, že se mu poštěstí na podobnou dívku v nesnázích narazit při službě na rumunsko-sovětské hranici na Dněstru po první světové válce, kdy o zoufalé utečence ze všech ruských společenských vrstev nebyla nouze. Tak by se dal ve stručnosti shrnout děj románu, který svému autorovi Gibu I. Mihăescovi vynesl uznání meziválečné literární kritiky a nyní vychází v češtině ve vynikajícím překladu Jitky Lukešové. Ta také stála za vydáním výboru z Mihăescových povídek pod názvem Přeludy v 80. letech, které již v hlavních rysech naznačují autorovu inspiraci a témata. Gib I. Mihăescu patří vedle Hortensie Papadat-Bengescové k čelným představitelům rumunské psychologické prózy v meziválečném období. Zatímco druhá uvedená se ve svém díle soustřeďovala na zobrazení třídy novodobých zbohatlíků, jejich snobismu, pokrytectví a chorobného úpadku, Mihăescu čerpal ze svých armádních zkušeností a zachycoval především milostná dobrodružství a obsese svých hrdinů, ať už šlo o žárlivost či ošklivost apod.

V úvodu románu sídlí poručík Ragaiac se svou posádkou na besarabském maloměstě a na svou milenku rozhodně nežárlí, protože mu slouží pouze ke zpestření armádního života, jeho obsesí však je potkat vysněnou Rusku. Když je převelen na hlídání hraničního úseku na Dněstru, má pocit, že ta chvíle je na dosah. Zabývá se četbou Bible a matematických knih a upíná se ke svému ideálu, který však na sebe nechává čekat příliš dlouho. Proto si i zde nachází milostné rozptýlení, jímž je Niculina, temperamentní manželka místního převaděče lidí ze Sovětského svazu do Rumunska. Ragaiac ji sice dobude, ale marně se snaží získat její výlučnou lásku, byť o ni usiluje spíše z ješitnosti a touhy porazit rivala – jejího muže – než kvůli tomu, že by sám vůči Niculině planul ušlechtilým citem. Mezi davy uprchlíků se nakonec objeví i tolik očekávaná a vytoužená Ruska, houslistka Valentina Nikolajevna, bohužel ve vedlejším úseku jeho kolegy Iliada, jemuž se Ragaiac dříve svěřil se svými touhami a Iliad je přijal za své. Po krátkém románku musí Iliad na rozkaz svého nadřízeného poslat dívku zpět za Dněstr a přes veškerou snahu obou poručíků ji už nikdo nikdy neuvidí. Ragaiac se vrací zpět do městečka, kde sídlí posádka, a ke svému dřívějšímu frivolnímu způsobu života.

V obecnější rovině bychom mohli příběh interpretovat jako marnou a neuskutečněnou touhu po ideálu, která nemůže nikdy dojít naplnění, byť v případě hlavního hrdiny byl téměř na dosah. Román, jehož hlavním motivem je čekání, však není statický, právě díky poručíku Ragaiacovi. Ten je sice na jedné straně idealista schopný ponořit se do studia integrálů, na druhou stranu však není žádný svatoušek s poustevnickými sklony, a právě to z něj činí velmi životnou postavu, která se přes veškeré snění nezříká skutečného života včetně nemorálního jednání v duchu přísloví „lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše”. O důsledky svých milostných dobrodružství se příliš nestará, ale o to bolestněji jeho činy doléhají na ženy, jež se mu oddaly, což je ostatně charakteristické i pro hrdiny ostatních autorových próz. Gib I. Mihăescu zemřel v jednačtyřiceti letech na zhoubnou nemoc a jeho dílo bylo pozapomenuto, k čemuž přispělo i to, že román Ruska byl po druhé světové válce zakázán, protože oficiální propaganda se snažila přepsat dějiny a zmínka o tom, že by ze sovětského „ráje” mohl někdo utíkat do buržoazního Rumunska, byla nepřípustná stejně jako připomínka, že hranice rumunského území nekončily u řeky Prut, ale sahaly až po Dněstr, kde později vznikla Moldavská sovětská socialistická republika.

Vydání Rusky v češtině znamená doplnění dalšího kamínku do pestré mozaiky rumunské meziválečné prózy, z níž zdaleka nebyla přeložena všechna stěžejní díla. A právě tento téměř osmdesát let starý román je důkazem, že klasika má co nabídnout i dnešnímu čtenáři.