Sotva rok po úspěšném vydání Incalu, nejvýznamnějšího komiksu francouzského kreslíře Jeana Girauda (1938–2012), který se proslavil pod pseudonymem Moebius, vychází také dílo, které je pro Moebia čímsi jako emblémem. Mnozí komiksoví fanoušci již postavu Arzacha, futuristického lovce na ptákovi-stroji, připomínajícím pterodaktyla, znají z nejrůznějších zobrazení či citací, jeho obrázek nechyběl snad v žádném z letošních nekrologů. Kdo si ovšem za oním obrázkem představí epické dílo podobné Incalu, bude z Arzacha zklamán.

Na pouhých 56 stranách totiž nalezne „jen“ několik povídek, přičemž v té první Arzach vůbec nevystupuje. Dnešní čtenář komiksů navíc nebude kresbou ani náměty nikterak ohromen – od roku 1975, kdy se Arzach poprvé objevil na stránkách tehdy začínajícího komiksového časopisu Métal Hurlant, se komiksové médium proměnilo natolik, že co bylo tehdy revoluční, dnes je běžné, samozřejmé, ba překonané. Časopisy Métal Hurlant i jeho anglická verze Heavy Metal od té doby publikovaly stovky komiksových povídek, jejichž autoři se Arzachem inspirovali přímo či nepřímo. Svět podivuhodných mutantů a vnesení fantasy rekvizit do sci-fi žánru ještě v 70. letech dotáhl k masovému globálnímu publiku George Lucas ve svých Hvězdných válkách, obludné biomechanické bytosti a krajinné či technologické útvary organických tvarů brzy nato (nejpozději s premiérou Vetřelce) proslavily Švýcara H. R. Gigera. Moebiův nový kreslířský styl plný šrafur, teček a všelijakých „nečistot“ od té doby převzali mnozí další včetně našeho Káji Saudka. Asi nelze tvrdit, že ke všem výše popsanému byl Arzach inspirací, spíše se zařadil do širšího proudu. Tehdy, v onom roce 1975, se však (zejména v kontextu evropského komiksu, v americkém undergroundu se již tou dobou děly dost divoké věci) jednalo o zjevení: komiks, který zcela zjevně nebyl určen dětem, obešel se beze slov a nenabídl žádný snadno čitelný příběh.

Těžištěm sešitu, který vznikl později a shromáždil všechny komiksy s Arzachem, jsou čtyři povídky o délce osmi stran. Dvě epizodická dobrodružství v podivuhodné pustině, která ve své době uhranula absencí kontextu a absurditou výchozích situací (obří opočlověk na torzu mostu přes louku obří masožravé trávy), jsou těmi srozumitelnějšími, s jasnou pointou, nečekaně humornou vzhledem k celkově pochmurné atmosféře i zachmuřenému Arzachovu pohledu. Třetí je postapokalyptická hříčka, v níž se dozvíme, co je zač stvoření, na němž Arzach létá, ale která má opět znepokojivé momenty (technik musí projít hloučkem nahých mužů, z nichž jeden jej bez vysvětlení zezadu napadne). A ve čtvrté naznačuje Moebius cosi jako torzo mytologie s nejasným výkladem: nechť si každý čtenář domyslí.

Dalšími kousky mozaiky jsou již jen drobná dílka, spíše vtípky: o čekání na vlak, o nájemném zabíjení, o močení na veřejnosti. Z celku se vymyká úvodní povídka Objížďka: kromě toho, že je na rozdíl od Azrachových příhod textem přeplněna, se neodehrává v žádném fantasy světě budoucnosti. Alespoň zpočátku: sledujeme totiž mladou rodinu (Moebius zde zachytil sám sebe), kterak se při cestě na dovolenou vydá jinudy než obvykle. Ta cesta se ovšem záhy stane divokou halucinační vizí. V roce 1987 Moebius tuto povídku s Azrachem propojil novou krátkou povídkou, na níž je kromě tohoto provázání zajímavý posun stylu k čistší lince, bez emblematických šrafur.

Arzach je kus komiksové historie, klasika, která sice trochu zestárla, ale stále má svou sílu i znepokojivost. Je to symbol proměny evropského komiksu ze zábavy pro děti v suverénní uměleckou disciplínu. Možná není jejím vrcholným představitelem (k tomu by musel být Moebius nejen mistrným kreslířem, ale také dobrým scenáristou), „pouze“ průkopníkem. I tak ale stojí za to.