Sedm let těšení. Právě tolik uplynulo od poslední knihy Toma Clancyho, o které se dalo věřit, že ji skutečně napsal on. Předtím a mezitím jeho fanoušky téměř smetla bezmála cimrmanovská erupce vedlejších clancyovských produktů – nějaké knihy, pro děti, pro poloděti, pro dospělé, nějaké videohry, pár scénářů. V posledním čase se už ani netajil s tím, že na máloco z toho skutečně sáhl: knihy začaly nést jména různých spoluautorů, rozuměj snaživých a pracovitých nádeníků, kteří rozpracovávali Clancyho koncepty, tvůrcům videoher rovnou prodal svoje jméno, ať si s ním dělají, co dobrého uznají za vhodné. Ale celá ta léta se tušilo, či spíše hlavně doufalo, že stejně jako kdysi ve víceméně pravidelných dvouletých intervalech přijde Mistr s ryze vlastním a charakteristicky tlustým románem, kterým nás řádně překvapí. Protože, marná sláva, překvapovat tento autor vzdor určité těžkopádnosti svých „velkých“ románů vždycky uměl.

A dočkali jsme se a Clancy skutečně překvapil. Románem Živý nebo mrtvý dal světu na vědomí, že už ho obtěžuje i psaní „vlastních“, nesériových románů a že odteď do budoucna svěřuje i jejich tvorbu ghostwriterům. A hned se manufaktura rozbíhá na plné obrátky. Už žádné dvouleté intervaly – po Živém nebo mrtvém stačily jen v roce 2011 vyjít další dva romány spolupodepsané Clancym.

Na rozjezd blahé bezpracnosti si za parťáka zvolil Granta Blackwooda, který vlastní sérií akčních románů z počátku milénia s hlavním hrdinou Briggsem Tannerem velké štěstí neudělal, a tak se přilípl na jiného „frenčízového“ autora Clivea Cusslera a spíchl s ním tři romány ze série Fargo – a pak se ohlásil Clancy, který je ještě víc krevní skupina tohoto vysloužilého mariňáka a zjevně zupáka každým coulem. Clancy totiž nezměnil základní přístup k tvorbě a i jeho nový špionážní technothriller přetéká na detaily bohatými militariemi.

Clancy však naštěstí i v minulosti vždy překvapil i něčím pozoruhodnějším než vršícími se pochybami, zda i takzvaně své romány psal skutečně sám. Nakonec i kdyby ne, několikrát prokázal dar pronikavého politického ostrozraku, kterým viděl a do napínavého děje pak zpracovával rozmanitá „co kdyby“, alternativy možného politického vývoje, konfliktů, poukazoval na neuralgické geopolitické body… Pouštěl si na špacír fantazii někdy až tolik, že čtenář vrtěl pochybovačně hlavou, nečte-li už z řetězu urvaný futurologický román, dokud například teroristické letadlo nerozbilo v USA několik dost důležitých budov podobně jako pár let předtím v Clancyho knize Z rozkazu prezidenta.

Nová kniha řeší zdánlivě už vyřešené: hlavní dějový tok se soustředí na lov vrchního teroristy světa, který si říká Emír, ale jeho předobraz je jednoznačně Usáma bin Ládin. Chystá pro západní svět něco opravdu drtivého a opět si můžeme do doby, než k tomu či něčemu podobnému dojde, říkat, že Clancy přeťápl do komiksové polohy. Zatím to tak zaplaťpánbůh je a je to další z charakteristických Clancyho postupů: vrcholný realismus, jemuž neunikne žádný šroubek na výzbroji protagonistů, se organicky snoubí s akčním světem superhrdinů, kde už málem přestávají platit i fyzikální zákony. Koneckonců i v tom, že banda elitních lovců teroristů nakonec pro Emíra nemusí putovat přes půl světa do jeskynních komplexů nebo prozaičtějšího baráčku kdesi v Pákistánu, protože ten se skrývá – respektive spíše neskrývá – v… Prozrazovat se nesluší, ale tentokrát jde o jeden z osvícených okamžiků Clancyho fabulace.

Clancy má početnou a stabilní čtenářskou obec a pro ni zřejmě největší rozkoš bude představovat osazení románu postavami – a to i pro takové, kteří nepřekousnou jeho radikálně pravicový světonázor, ospravedlňující nemilosrdný postoj vůči nepříteli, mezi něž počítá i standardní levičáky, které považuje za viníky současného rozmachu terorismu (kupodivu neobhajuje mučení, to však ne z útlocitnosti, nýbrž proto, že se jím podle něj nic kloudného ze zajatců nezíská). Clancy opět postavil do centra dění Univerzitu, stínovou nevládní agenturu, kterou by pro její bezskrupulóznost a postavení nad zákony bylo možné srovnávat s teroristickými organizacemi, kdyby nesloužila věci dobra (známe ji už z Tygřích zubů), a tu zalidnil vpravdě „ligou výjimečných“. V jejích službách najdeme v zásadě všechny hlavní protagonisty, s nimiž jsme se za uplynulé čtvrtstoletí setkali v jeho samostatných románech: je tu Jack Ryan starší i mladší, John Clark, Ding Chavez, bratři Carusové i Mary Pat Foleyová. Seběhli se sem z různých jiných krizových situací, jež zabíraly tisícovky stran předešlých Clancyho románů, a už jejich prostá přítomnost způsobuje, že se i v nepřátelském světě, v němž jednají, cítí čtenář jako mezi starými známými, jako mezi svými.