Prozaička a dramatička Daniela Fischerová (1948), která v oblasti literární tvorby pro děti zdomácněla díky prózám s dětským hrdinou, pohádkám a textům k leporelům již v 70. letech 20. století, se nyní představuje i jako básnířka. Verše sice provázely již autorčiny předchozí knížky pro děti (například cyklus básní inspirovaných barvami v Duhových pohádkách), Milion melounů je však první autorčinou ucelenou sbírkou pro děti. Básnickou sbírku v grafické úpravě Filipa Heyduka doprovodila ilustracemi Irena Šafránková. Knížka vychází v rámci umělecké edice Modrý slon.

Pod aliteračně rozverným názvem se skrývají čtyři desítky básní, říkadel a jazykolamů, které sjednocují prvky hry a komiky. Sbírka je tematicky velmi pestrá a zdaleka se nedrží pouze tradičních okruhů spojovaných se světem malého dítěte, jako je například rodina, škola, cykličnost ročních období. Výjimku představuje báseň „Dopis Ježíškovi“, úsměvně stylizovaná jako autentický dětský projev.

Fischerová se přiklání k nonsensové tradici moderního českého básnictví pro děti. Její verše prozrazují spřízněnost zejména s inteligentním humorem Emanuela Frynty. Fischerová nepotřebuje vymýšlet absurdní zápletky a neskutečné postavy pro své básnické hříčky. Bohatství mateřského jazyka jí totiž skýtá nepřeberné množství literárních hrdinů, které dosazuje do vtipně modelovaných situací. V básni „Ukolébavka“, kde se ve škole potkávají pan Cokoli a pan Nic, získává pan Nic sympatie všech svým uklidňujícím mlčením. Text „Dvojice“ proti sobě staví Nemehlo a Mehlo, Nekňubu a Kňubu, dokud vše harmonicky neurovná Nestvůra se Stvůrou. Převládají verše založené na nápadité hláskové instrumentaci („Katka tká“, „Krápání“, „Mžení“, „Liják“, „Syslí jazykolamy“). Autorka dovedně zachází i se zřídka využívanými jazykovými prostředky (například lámavé rýmy v básni „Hádanka“), nepřekračuje ovšem čtenářské kompetence dětského adresáta směrem k výlučnému experimentátorství. Naopak – některé motivy, nápady, slovní hříčky jsou lehce předvídatelné („Kokršpaněl“, „Vize“), autorce to však rádi odpouštíme pro přirozenost a vytříbenost jejího básnického výrazu.

Melodické a rytmické kvality básní nepřímo potvrzuje i skutečnost, že část textů byla zhudebněna a zařazena do CD dětských písní Dušičky (2011) Slávka Janouška a Luboše Vondráka.

Jiří Stránský, který sbírku opatřil doslovem, radí dětským čtenářům, aby verše nečetli rychle: „pomalu si je opakujte – najednou uslyšíte, kolik muziky v té naší řeči je. Ale i významů.“ Fischerová jako pomyslnou tečku zařadila na konec sbírky báseň „Co všechno je slyšet, když se dobře zacpou uši“. Závěrečná pasáž vypovídající o tom, že ve smíchu je slyšet velké ticho a „Ti, kdo tohle ticho slyší, ti už o něm nepíší“, může být chápána i jako spiklenecký vzkaz čtenářům. Za všemi veselými hrátkami se slovy a jejich významy je totiž ukryta pokora k jazyku coby nástroji myšlení.