Někdejší Československo i nástupnická Česká republika jsou v období posledních 65 let vnímány jako téměř národně homogenní státy, jejichž etnická jednotvárnost má kořeny v dohodách z konce druhé světové války. Kulturní sterilita přiživovaná několika desítkami let vlády jedné strany navíc tento pocit zdatně udržovala. Přesto na „našem“ území existují oblasti, které si uchovaly něco ze své původní identity. Jednou z nich je Hlučínsko, ztracené v severovýchodním pohraničí.

Slezský román, který vydal brněnský Host Petru Čichoňovi (* 1969), dává nahlédnout pod povrch událostí, které od vzniku samostatného československého státu udělaly z Hlučínska Bohem i lidmi zapomenutý kout světa kdesi v divokém pohraničí.

Autor rozvíjí od samého prvopočátku vícero dějových linií, které, ač rozdílné v čase i prostoru, směřují k nejasně tušenému průsečíku. Víceméně soudobý příběh mladé dvojice (Martina a Martiny) pátrající po osudu Hanse Kammlera, jednoho z pozapomenutých, jistým zvráceným způsobem fascinujících přisluhovačů nacistické ideologie, se prolíná s příběhem Martinova otce. Ten se počátkem 90. let vydává s letitým parťákem jako gastarbeiter pracovat do Německa. A konečně je čtenáři předložen rovněž osobní příběh Kammlera, jehož stopy oficiálně končí v protektorátu ve dnech květnového povstání. Pro úplnost je třeba osvětlit, že Kammler nebyl řadovým nacistou, ale generálem zbraní SS, pod nějž spadaly továrny na výrobu tajných zbraní, jimiž chtěl režim do posledních chvil zvrátit prohranou válku ve svůj prospěch. Jeho nejasný osud dává prostor mnoha spekulacím a Čichoň jednu z nich skrze Kammlerovo vylíčení křižovatek vlastního života rozvíjí.

Autor není na literárním poli nováčkem. Ač nyní působí jako architekt, má na svém štítu několik sbírek poezie i několikaletou práci nakladatelského redaktora. Pozornost čtenáře zaujme jazyková stránka románu. Výrazové prostředky obyvatel Hlučínska, z něhož ústřední hrdina Martin Klučka pochází, jsou svébytnou směsicí ostravského dialektu, němčiny i polštiny. Historicky zakořeněné a režimy zpřetrhané vazby jsou díky jazyku všudypřítomnou připomínkou dějin 20. století, kdy se region stal po první světové válce součástí Československa, ač měli místní obyvatelé coby pruští Slezané blíže k německému živlu. Proto se oblast stala po záboru československého pohraničí součástí pangermánské Třetí říše a zdejší muži rukovali jakožto Němci do wehrmachtu.

Němčina je všudypřítomná, ať již skrze nářečí, jímž promlouvají Martinovi příbuzní, nebo při líčení Kammlerova osudu a v neposlední řadě rovněž při německé anabázi obou zedníků. Překladatelské poznámky pod čarou kvůli četnosti nejsou uspořádány v rejstříku na konci knihy, ale nacházejí se přímo pod textem.

Nesluší se prozrazovat zápletku, natož její rozuzlení, nicméně před čtenářem vyrůstá příběh, který místy žánrově přesahuje k literatuře faktu, etnografické studii a díky autorově erudici i k dějinám architektury, přičemž nechybí dramatický rámec. Jak již bylo řečeno, všechny vyprávěné roviny se v závěru propojují, byť otazníky i prostor pro interpretaci zůstávají.

Navzdory svobodě, kterou pole literatury nabízí, příběh místy drhne a část o cestě Martina Klučky na americký kontinent i o pohnutkách, které jej k ní vedly, přes svou splašenost takříkajíc kulhá na obě nohy. Závěrečná pasáž se pak více než čemukoliv jinému podobá mytologické parafrázi odkazující ke kultům, na nichž byla nacistická ideologie vystavěna. Ač je Kammlerův pohled na vlastní „poslání“ prost jakýchkoliv pochybností, nelze ze strany autora hovořit o adoraci, jak se objevilo v jedné z recenzí.

Slezský román zaujme v určitých okamžicích jazykem a zpracovávaným tématem. Sousto, které si autor vzal, se však posléze ukazuje jako příliš velké a namísto labužnického uspokojení nastupuje těžce uchopitelná rozháranost a čtenářovo nechutenství.