Letos devětatřicetiletý Jan Costin Wagner je autor, kterého Němcům může většina kontinentálních evropských zemí (s výjimkou skandinávských, kde momentálně kriminální žánr prožívá zlatou éru) závidět: v dosti mladém věku již publikoval šest kriminálních románů, které se rychle dočkaly také překladů. A došlo i na překlad do angličtiny, přičemž jeho první kniha s finským (Wagner její děj zasadil do Finska, odkud pochází jeho manželka) komisařem Kimmo Joentaou Ledový měsíc se dostala do nominací na cenu deníku Los Angeles Times. Pravda, ta cena není tak věhlasná jako jiné, ale při podrobnějším pohledu zvláště na ročník 2007, kdy Wagnerova kniha v USA vyšla, objevíme silnou konkurenci. Wagner se totiž ocitl mezi velkými současným hvězdami žánru, když se o vítězství ucházely například Britka Tana Frenchová se svou prvotinou V lesích či Benjamin Black (neboli jeden z nejvýznamnějších žijících irských spisovatelů John Banville) s románem Kdo je bez viny; zvítězila tehdy renomovaná norská autorka detektivek i poezie Karin Fossumová.

Německá detektivní literatura sice nemá nějak významnou historii (světové proslulosti dosáhly jen romány Švýcara Friedricha Dürenmatta), v posledních třiceti letech se jí tu však věnuje značné množství autorů, kteří dosáhli evropského věhlasu a v německy mluvících zemích bestsellerových prodejů: Bernhard Schlink, Horst Eckert či Frank Schätzing. Wagner mezi nimi vyčnívá důrazem na psychologii: pachatelů, vyšetřovatelů, obětí i pozůstalých. Zvláště myslí zločinců se zabývá velmi intenzivně, čemuž přizpůsobuje také kompozici románů: čtenáři na rozdíl od vyšetřovatelů od začátku vědí, kdo vraždil (někdy i podrobnosti celého zločinu), a sledují jeho přemýšlení a chování. V obou románech, které vyšly česky (v roce 2009 Ledový měsíc a letos Mlčení), jde přitom o zločiny v podstatě bez motivu. Sériový vrah z Ledového měsíce zabíjí, protože mu to dává moc nad lidmi, a ze samotářského mladíka se ve vlastní představivosti mění ve všemocného fantoma. Dvojice mužů v Mlčení znásilní a zabije mladou dívku, kterou si vyberou zcela náhodně, když kolem ní jedou autem. Ke zločinům všechny pudí jakési temné síly uvnitř, které občas nedokážou ovládnout – ale později se v nich ozývá cosi jako svědomí. Wagner je neukazuje jako monstra, jak to bývá v podobných případech dosti časté, ale jako sousedy odvedle, nenápadné, na první pohled průměrné bytosti. V případě dvou vrahů z Mlčení využívá kontrastu: zatímco v jednom výčitky svědomí začnou hlodat nesnesitelně, druhý je natolik tupý, že mu nic takového nepřijde na mysl. Amorální asociálové vraždí zřejmě nejčastěji, ovšem v takových případech by Wagner k psychologickému portrétu ztratil materiál.

Další zvláštností je výchozí statut hlavního hrdiny, mladého policisty Kimmo Joentay. V Ledovém měsíci jej nacházíme u nemocničního lůžka mladé manželky, která umírá na rakovinu. A právě vyrovnávání se s nečekanou smrtí Joentau vyděluje z obvyklého nezúčastněného typu detektivů: Kimmo má občas nutkání svěřovat se se svým zármutkem pozůstalým po obětech vyšetřovaných vražd, případně zjišťovat, zda a jak se smiřují se ztrátou blízkých; vlastní zkušenost mu říká, že jizva je trvalá, nezacelitelná. V Mlčení se to opakuje a nejinak tomu je i v románu Ve lví zimě, který vyšel předloni a do češtiny zatím nebyl přeložen.

Z výše napsaného to může vypadat, že Wagnerovy detektivky jsou nezáživným sledem vnitřních monologů a stesků. Pravda je to až na onu nezáživnost – střídáním vypravěčských perspektiv, dobrým načasováním událostí a rychlým tempem vyprávění vytváří Wagner dramatické napětí s prvky thrilleru. Sugestivní těkavé bloudění muže, momentálně hlavy spokojené spořádané rodiny, jenž má však černé svědomí, prolínané s čím dál zoufalejším a hysteričtějším policejním pátráním, které nikam nevede, to obojí dodává Mlčení silnější náboj než zápletka s tajemstvím, jejíž rozuzlení je (zvláště oproti civilně realistickému obsahu knihy) poněkud přespekulované a nepravděpodobné.

Na kvalitě jí to však ubírá jen málo: v podstatě ji to drží v mantinelech kriminálního žánru, jakkoliv by Wagner, který vystudoval literární vědu, mohl mít i na víc. Ale dost možná, že je spokojený tam, kde je: nadějný, perspektivní autor, který může podceňovaný oddechový žánr přiblížit ke krásné literatuře.