Mnoho spisovatelů detektivek a thrillerů před Sansomem našlo útočiště v různě vzdálených historických epochách, ať proto, že měli už jako děti ve škole nejraději dějepis a rádi se blýskli tím, co všechno si z něho pamatují, či proto, že tam bylo relativně volno, žádná konkurenční tlačenice. Od nudné diplomacie tam prchal Robert van Gulik, od moderních detektivek se tam uchýlila Ellis Petersová, od Conana, kterého kdysi mimo jiné psával, si tam odcházel vydechnout John Maddox Roberts. To, co zmínění i mnoho dalších po nich i před nimi psali, byly však primárně detektivky (thrillery) zasazené do historického rámce, staré dobré umění dedukce aplikované na nezvyklé prostředí, tradiční šarády o zločinu a trestu v netradičním starodávném rouchu, historické kriminálky. Sansom, který přišel na scénu hodně opožděně, to však (když ne jako první, pak jistě nejdůsledněji) obrátil: nejsou to historické kriminálky, kterými ukájí čtenáře, ale kriminální historie, romány, kde jde především o dějiny a o zločin jen jakoby mimochodem. Jakoby, protože ve skutečnosti jde o vychytralý trik, jak podstrčit úzce vyhraněnému čtenářstvu spíše upadlého krvákového čtiva něco, čím by za jiných okolností zřejmě pohrdli, totiž historický román.

Sansom jde však ještě dál. Na rozdíl od předchůdců, kteří tu více, tu méně šustili akademismem, z jehož rámce se klasická detektivka nedokáže a vlastně ani nesmí vymanit, přistupuje k tvorbě s nejmodernější stylovou a žánrovou výbavou, a dociluje tak jakéhosi nadčasového a každopádně zcela současného účinku.

Hůř by se mu vedlo, kdyby tak moc nedbal na důkladnou znalost dobových reálií. Protože však se v nich zjevně pohybuje, jako kdyby z nich vzešel, umožňuje mu to ladnou věrohodnost a reálnost, jako kdyby psal o tom, co před chvíli viděl na ulici nebo přinejhorším v televizi.

Možná zrovna právě tam (každopádně v kterémsi současném popkulturním díle) viděl nebo četl thriller, kde psychopatický vrah řádí posedlý vyšším principem, který jej nutí k pitoresknostem: od filmu 7edm jich na stránkách knih, na plátnech i obrazovkách defilovaly tucty. Sansomův masový vrahoun se zhlédl v biblické knize Zjevení. Jenže je třeba mít na zřeteli, co tento prvek znamená dnes, kdy Bibli najdeme v šupleti v každém americkém motelovém pokoji, a co znamenal v polovině 16. století, kdy v Anglii krvavě vrcholily náboženské spory mezi radikály a konzervativci a Písmo svaté četla a dopodrobna znala jen elita. To samozřejmě nemám ze své hlavy, z níž, pokud to tam od školy někdy bylo, se to již dávno vykouřilo. To mi připomněl Sansom, dal mi to do zajímavých politicko-společenských souvislostí a – proto jsem po něm sáhl, jinak by mě poučení minulo – obarvil mi to překrásným mordem.

A tak to jde v Sansomově knize detail po detailu: každý je pro nás, co se zdráháme vzít do rukou serióznější pramen, z něhož bychom se dozvěděli víc a zevrubněji (mnohé jsou vyčíslené v autorském dovětku), obalený jako kočičí pilulka v mase lákavým, nevážným rozptýlením. Ke všemu tomu Sansom nebudí pochybnosti a obezřelost jako třeba Wikipedie, z jeho jistého, autoritativního tónu pramení přesvědčení, že se mu dá věřit. Lze mu věřit, když popisuje prapočátky psychiatrie v podobě prvních ústavů pro choromyslné, lze mu důvěřovat, že si prostudoval příslušné prameny, z nichž pak podle vzorů konkrétních dávných vraždících šílenců upletl jednoho vlastního. Řádí v Londýně za Jindřicha VIII., ale díky Sansomovi a jeho autorské schopnosti zobecňovat a hladkým posuvem sbližovat časové roviny jako by byl jedním z nás – natolik je historický román Zjevení současný.