Současná maďarská literatura již světu představila mnoho autorů, jejichž jména si v uplynulých letech vydobyla slušný věhlas a zvuk. Není proto divu, že po úspěšných překladech do světových jazyků se tito Bodorové, Bartisové a Dragománové dostávají i k českému čtenáři. Yudit Kiss však na jejich seznamech nehledejme. Nejenže se jedná o její beletristickou prvotinu, čeština se navíc stala prvním jazykem, do kterého byl tento memoárový román přeložen.

Je i není tomu tak náhodou. Fakt, že je děj knihy z velké části zasazen do středoevropského prostoru (kromě Maďarska či Polska i do Prahy, kde autorčin otec strávil podstatnou část svého mládí), nejspíš této skutečnosti značně napomohl. Překladatelka Anna Valentová si mohla být již od počátku jista, že jí zprostředkované téma má dostatečný potenciál naše čtenáře oslovit: hlavní kontext totiž celé knize dává společná socialistická minulost zmíněných zemí. Otec, věrný pomocník minulého režimu, projevuje vůči komunismu jakousi neopětovanou platonickou lásku, jejímuž naplnění brání jen jeho „špatný“, tj. židovský původ. Nepomáhá mu ani snaha zříci se svazujícího břemene a odmítnout vše, co by ho v očích strany mohlo degradovat. To umožňuje vzniknout hlavní „zápletce“ románu, byť spíše než o skutečnou zápletku se vzhledem k charakteru knihy jedná o autorčin myšlenkový dialog s přesvědčením jejího zemřelého otce.

Jeho smrt, či možná spíše postupné umírání, vede Yudit Kiss k úvahám, které knize dodávají místy až filozofický charakter. Vedle popisu let strávených s otcem i ve vzpomínce na něj, jenž otevírá pohled do života této specifické maďarské rodiny, je kniha ve svých sedmi dlouhých kapitolách i jakousi obžalobou a zároveň obhajobou duševního a duchovního života daného muže, doplněnou o stejně niterný popis myšlenek a názorů autorky. Jakkoliv by se to mohlo naskýtat, Kiss však žádný z popsaných názorů a přístupů nezatracuje, toho je její něžná a shovívavá tolerance daleka. Přestože má próza formu autobiografického monologu, držíme v rukou obohacující dialog zdánlivě nesourodých myšlenek, které se spolu nesvářejí, ale naopak se doplňují, vzájemně vysvětlují a poskytují čtenáři široký prostor k vlastnímu zamyšlení.

Jednou ze zásadních myšlenek knihy je už samotný pohled na umírání. „Je možné, že léto, kdy otec zemřel, přeci jenom začalo spíš na začátku léta 1972.“ Anebo také později, podle toho, v jaké fázi otcova života vidí autorka okamžik, kdy v něm dohaslo odhodlání, naděje a víra v lepší budoucnost a už jen bezmyšlenkovitě, zato o to sveřepěji, pokračoval ve vytyčené cestě, jako kůň s klapkami na očích.

Ale čtenáři, který by v knize viděl jen příběh umírajícího muže a jeho dcery, by z díla uniklo neskutečně mnoho. Knihu je možno číst nevyčíslitelným množstvím způsobů. Jako příběh rozvětvené židovské rodiny, kterou nepříznivá doba rozfoukala po všech částech světa. Jako příběh názorového dospívání mladé ženy, ujasňující si svůj postoj k demokracii, víře, domovu a rodině. Jako úvahu o existenciálních otázkách lidského života. Jako živou učebnici historie, psychologie a filozofie. A v neposlední řadě i jako seznam doporučené četby pro všechny otevřené čtenáře. Pravda, je to možná víc, než očekáváme a žádáme od kvalitní beletrie. Kdo však v knize hledá zamyšlení, podnět k seberozvoji a pohroužení se do vlastního nitra, nemusel by být zklamán.