Kniha je rodinnou biografií zacílenou na kariéru a život vypravěččina otce. Otcův konkrétní příběh a rodinná historie, zásadně ovlivněná holocaustem, je tu v hrubých rysech představena i jako obecně historická zkušenost mnoha budapešťských rodin židovského původu. Jedinečnost jednoho osudu je zasazena do konkrétních historických kulis Budapešti a Maďarska ve 20. století. V zrcadle otcova osudu a světonázoru je zároveň popisován proces vypravěččina vlastního vymezování se vůči němu, hledání vlastní identity. Tato identita vypravěčky je pak východiskem i osou celého vyprávění.

Generační román má v Maďarsku bohaté podoby. Některá z těchto beletristických děl máme i v českých překladech. Například Zpověď jednoho měšťana Sándora Máraiho představuje esejisticky pojatým monologickým pohledem podobný typ (auto)biografického vyprávění: sebeidentifikace vypravěče je pojatá sociologicky, rozšířená o fresku podávající obraz celé rodiny i společenské třídy. Generační román ovšem od dob Máraiho prošel v maďarské literatuře obrovským vývojem. Doslova zlomem v práci s větou, textem a uspořádáním rodinné fresky byl Konec rodinné ságy Pétera Nádase a zatím naposledy vyvolal před deseti lety velké diskuse o žánru rodinné kroniky opus Harmonia caelestis s dovětkem Opravené vydání Pétera Esterházyho. Právě zpracování archaického literárního toposu „otec a otcovské dědictví“ u Esterházyho (snad jen pro zajímavost, i Esterházy se narodil v padesátých letech) vyvolalo rozporuplnou kritickou odezvu. Domácí kritika upozornila na vypravěčův jakoby nedospělý úhel pohledu: syn se vůči otci ani zcela nevymezuje, ani se s ním neztotožňuje, ale má na něj požadavky. U Esterházyho byla tímto požadavkem „politická čistota“, tj. syn se v románu místo otce omlouvá za to, že byl otec za minulého režimu spolupracovníkem státní bezpečnosti. Takovéto východisko je patrné i u debutantky Yudit Kiss. Zde je otec probírán jako exponent bývalého režimu, zastánce a šiřitel marxisticko-leninské linie v ekonomice, a navíc jako člověk, který popřel svou identitu, zavrhl svoje židovství. Poté, co vypravěčka představí otcovu životní anabázi se všemi souvislostmi, polituje se jako dcera, že nemá za otce humanistu západoevropského ražení.

Rozporuplné vyrovnávání se s otcovským dědictvím je ovšem asi vše, co Yudit Kiss s Esterházym může spojovat. Esterházy patří ke generaci, která si zhruba od konce sedmdesátých let vybudovala tradici poměrně složitého jazyka a stylu, je velmi logocentrická, místy až příliš uzavřená do svého jazykového a literárního kánonu, v rámci nějž ale kypí slovními hříčkami, aluzemi a neobvyklými obraty. I proto je velmi náročná na četbu, o překladu nemluvě. Literární debutantka Yudit Kiss s esterházyovským diskursem nijak nesoupeří. Její vyprávění je vedeno perem „socialistického realisty“, jak na mnoha místech v románu trefně a sebeironicky sama podotýká a její odkazy na literární osobnosti jsou spíše ilustrativní. Překvapivá usouvztažnění a zobecnění místy ale trochu nudí: „po válce byl syn zaneprázdněn na spáse světa, zatímco dcera se až po uši zamilovala“. Takto šmahem jsou popsána celá desetiletí. Přesto čtenář tuší, že za úhledným textem plným ilustrativních básnických odkazů se musí někde skrývat „prostor, který se protrhl jako nekvalitní balicí papír a za prasklinou mě očekávala studená, černá hlubina…“ Tento prostor je ovšem důkladně zahalován a obcházen. Zahalován do historického pozadí, tak, jak je vypravěčka vidí na základě svých solidních znalostí dvacátého století. Další zahalovací technikou je neustálé cestování dopravními prostředky. Vyprávění je lemováno nejrůznějšími přílety a odlety na konference a mítinky, takže o dětech se dozvíme to, že byly právě vyzvednuty z jeslí, deponovány u kamarádky či odveleny do divadla, o osobním partnerském životě se dozvídáme letmo ve vzpomínkách na různé lásky a pro kariéru a identitu „zásadní vztahy“. Na čtenáře se obrací žena, která se prosadila ve světě kravat a bílých límečků, daleko od své mateřské země, v cizím jazykovém prostředí. V této objektivní „letecké“ vypravěčské perspektivě přitom autorka uvádí neuvěřitelné množství závažných dramatických rodinných událostí. Pohřeb babičky je spojen s dojmem dramatického hledání spojů „jaks to stihla?“, a konečně i otcova nemoc a pohřeb jsou popsány na pozadí vypravěččiných pracovních příletů a odletů.

Jak reálně ale tato vypravěčská situace působí! Tak jako v televizních zprávách, i v této knize jsou závažná témata – problém viníka, spoluviníka a oběti v situacích válečných konfliktů a totalitních režimů dvacátého století – pojednána právě v rychlosti mediálního či vědeckého „diskursu“, zdánlivě objektivně a s vyloučením emocí. Jako by rodinná autobiografie Yudit Kiss byla mimovolně příkladem ztráty osudu, ztráty jazyka, ztráty identity – a zároveň nalézáním identity nové, identity tzv. úspěšné ženy, která svět vnímá z kulatého okénka letadla.

Román se točí v kruhu, a kdo se autorčiným vyprávěcím stylem nechá vtáhnout do dalších kapitol, dočká se nenásilného vhledu do fungování zbytku kdysi velké rodiny, která se ve dvacátém století rozprchla doslova na tři kontinenty naší zeměkoule. To, co se na počátku jeví jako žurnalistická plochost, je nakonec předností: bezpečné zařazení postav příběhu do sociální struktury a doby. Možná, že Yudit Kiss svým zdánlivě až konvenčním způsobem vyprávění otevírá prostor pro svébytný styl ženského psaní, které si klade za cíl uhladit konflikty, aniž by byly zameteny pod koberec, v klidu dopovídat příběhy, aniž by bylo dopředu selektováno, který z nich je ten správný, zasadit konkrétní autentické zážitky do takového kontextu, který je v zásadě akceptovatelný a v celkovém dojmu elegantní.