I bez poděkování velikánovi science fiction, na něž narazíme až na zcela posledním řádku knihy, je jasné, kdo inspiroval Scalziho debut z roku 2005: podobnost s Hvězdnou pěchotou Roberta A. Heinleina a i s dalšími, méně proslulými díly tohoto největšího z militantů žánru je očividná.

Je přiznaná, proto žádná výčitka, a je tak důsledná, že místy přerůstá až v jakousi dobromyslnou parodii na tohoto vojáckého ultrapatriota a v každém případě si s jeho horoucím militarismem pohrává až kacířsky. Scalzi tak bezpochyby přispěl do pokladnice subžánru military SF, ale docela dobře by se na v tomto případě vyjímala předpona anti-.

Zvolený směr proti tendencím žánru se projevuje už v základní premise, o níž vypovídá lakonický první odstavec knihy: „V den svých pětasedmdesátin jsem udělal dvě věci. Navštívil hrob své ženy. Potom vstoupil do armády.“ Scalzi vysílá do mezihvězdného boje s rasově mnohočetným nepřítelem starce. Sice starce omlazené převratným procesem prodloužení života, ale starce zkušenostmi, vědomím, myšlením. Jsme ušetřeni naivity a psí poslušnosti, které svým postavám účelově vštípil Heinlein. V přijímači sice zní typický řev „yes, sir!“, ale má jiné zabarvení. Tahle hvězdná pěchota starců má svoje odžité, promyšlené, procítěné, přemýšlí jinak, hloubavěji, a dostalo se jí i daru pochyb, a to i o nejposvátnějších věcech, dokonce i o válce, jíž se účastní, o jejím smyslu, a to stáčí Scalziho román nečekaným, osvěžujícím směrem.

Válka se ve vesmíru vede v ctnostném jménu obrany pozemských kolonií před nesčetnými rasami. S jejich vykreslením si Scalzi vyhrál, jsou skutečně cizorodé, nepochopitelné, na první pohled náležitě odpudivé a dravé. A přece mají s námi společného něco, co autor vnese do příběhu až cynicky a nechá čtenáře, aby to strávil: mimozemšťané jsou stejně rozpínaví jako pozemšťané, nejsou o nic dravější než my, xenofobie vládne na obou stranách minimálně stejnou měrou. Nad principem spravedlivé války se náhle zjevuje velký otazník, jakým si poslušnější a méně invenční autoři subžánru nechtějí příliš komplikovat psaní. A v příběhu hlavních hrdinů, starců, se zajímavým způsobem kroutí a modeluje.

Je třeba vzít v úvahu, že román vznikl v době kulminující války v Iráku. A je rovněž třeba si připomenout, že Scalzi deset let před svým prozaickým debutem psal internetový blog. Je natolik vkusný, že v románu na politickou pilu netlačí, ale zdroj jeho nepatetického pohledu na realitu války, byť mezihvězdné, je zjevný. Blogerská volnost mu umožňuje nectít moc žánrových pravidel a nehledě na rušnou akci nechat stařecké hrdiny v čele s vypravěčem Johnem Perrym meditovat o ne zcela typických tématech: o morálce, stárnutí, umírání. Toho, jakož i dokonané smrti, je v knize hodně: umírání jako by zde nahrazovalo dospívání, jež bývá hlavním rámcem military SF, a Scalzi kormidluje román zkušeně, aniž by zabředl do sentimentu; a přece dodává své variaci na válečný román nebývale bohatou dávku citu. Možná právě proto si čtenáři jeho románu (rozrostl se v dalších letech do trilogie, kterou CLASSIC slibuje vydat celou) povšimli bedlivěji než jiných (a do military SF se dnes pouští kdekdo) a vynesli jej k nominaci na cenu Hugo.