Únos Evropy: M. Kundera
Pro stav debaty o střední Evropě je v osmdesátých letech příznačné, že hlavní iniciativu přebírají spisovatelé, ať už ti, kteří se ocitli v exilu (M. Kundera, Cz. Miłosz, M. Dor), nebo ti, kteří zůstávají za železnou oponou (G. Konrád, D. Jančar). Stejně tak je příznačné, že spisovatelé sahají velmi často k jazyku politiky či politologie. Opakuje se tak vzorec, který ve střední Evropě známe již od devatenáctého století, a sice že spisovatelé se stávají hlavními nositeli programů a politických tužeb.

Esej Milana Kundery (nar. 1929) „Únos Západu“ představuje západnímu čtenáři, že to, co po Jaltě postihlo střední Evropu, se velmi blízce týká i jeho. Na Východ byla „unesena“ část kontinentu, která kulturně a historicky patří jinam. Ve střední Evropě se bojuje nikoli o nějakou lokální věc, ale o Evropu a její dědictví. Střední Evropa je totiž „zmenšeným modelem Evropy, vytvářeným podle jediného pravidla: co největší rozmanitost na co nejmenším prostoru“. Kundera upozorňuje, že strach z Ruska — za únosce považuje Rusko, nikoli komunismus — je v této oblasti dlouhodobý, a při této příležitosti se dovolává F. Palackého, K. Havlíčka a traumatické polské zkušenosti s ruskou agresí. Velmi silně se ohrazuje vůči ideji slovanského světa, kterou považuje za „klišé světové historiografie“. Posléze se ptá, zda je střední Evropa vinna „tím, že Západ ani nepostřehl její zmizení“. A dochází k tomu, že vina z větší části neleží na její straně. Důvodem je, že tuto oblast nelze určit zeměpisně a politicky, ale přesto střední Evropa dala světu velkou kulturu, zejména na přelomu devatenáctého a dvacátého století. Za tmelící prvek považuje M. Kundera Židy: „Žádná jiná část světa nebyla tak hluboce poznamenána působením židovského génia. Židé, všude cizinci a všude doma, byli ve dvacátém století hlavním kosmopolitním, integrujícím živlem ve střední Evropě.“ Autor se pokouší střední Evropu vymezit i geograficky: je to „nejistá oblast mezi Ruskem a Německem, obývaná malými národy“. Na závěr se Kundera vrací ke svému východisku, jímž je Evropa. Tragédie střední Evropy podle něj spočívá v tom, že Evropa „sama ztrácí svou kulturní identitu, nevidí ve střední Evropě nic jiného než politický režim. Jinými slovy, vidí ve střední Evropě toliko východní Evropu“. — Ve stejné době se autor ke střední Evropě vyjadřuje ještě dvakrát, sice méně explicitně, ale přesto dost průkazně: jednak v románu Nesnesitelná lehkost bytí (1984, česky 1985), jednak v několika esejích v knize Umění románu (1986). V prvním je to především konfrontací „východního“ intelektuála Tomáše se „západním“ intelektuálem Franzem, v tom, jak si nejsou schopni porozumět, přestože používají stejná slova. Střední Evropa je v tomto románu rozestřena spíše v optice než v topice, tj. ve způsobu vyprávění než v motivech, které autor uvádí. Například v situaci, kdy fotografka Sabina má výstavu v Západním Německu a v katalogu jsou přes její fotografii nakresleny ostnaté dráty. Sabina protestuje, ale pořadatelé jí nerozumějí. Proti čemu protestuje? Ono „středoevropské“ na tomto nejslavnějším Kunderově románu má rozměr nikoli politický, ale existenciální. Je to neporozumění, tj. Sabinina snaha uniknout kýči, který „lidé chtěli vyrobit z jejího života“. Ve druhém případě se Kundera ke střední Evropě vztahuje především tam, kde se věnuje romanopiscům pocházejícím z této oblasti (F. Kafkovi a H. Brochovi), přičemž se také snaží postihnout jejich středoevropskou specifičnost, jakož i fakt, čím je jiná pro člověka se zkušeností za železnou oponou a pro člověka ze Západu. — Všechny tyto tři pokusy vytvářejí jakousi vyšší jednotu, v níž se z různých stran nasvěcují tytéž autorovy klíčové motivy a teze. K tomu, aby k nim vůbec došlo, musely být ovšem splněny dvě podmínky: život v Československu a zkušenost exilu, tj. pohled zevnitř i zvenku. Jinak řečeno: v Kunderově koncepci střední Evropy nejde v první řadě ani tak o kritiku jaltského systému, jako spíše o kritiku jeho recepce v zemích, které zůstaly na té lepší straně železné opony. Jde o kritiku toho, jak snadno jsme náchylní zbavovat se tázání a pochybování a podléhat sugestivně černobílým obrazům.

Když Kafka, tak i Hitler: ohlasy na Kunderův esej
Ohlas, který Kunderův esej vyvolal, byl obrovský, a to na obou stranách železné opony. Důvody spočívaly jak v probuzeném zájmu o střední Evropu, tak v autorově osobnosti. Za ohlas tak může z velké části interference obojího. Esej totiž napsal uznávaný autor, v té době nositel několika cen, nadto autor velmi úspěšného románu Nesnesitelná lehkost bytí, který se ve Francii držel po dva měsíce na prvním místě v žebříčku bestsellerů. Dalo by se říci, že velmi podstatnou rezonanční desku zájmu o střední Evropu tvoří Kunderův nejslavnější román. Jiným důvodem je, že Kundera ve svém pojetí zvolil velmi jasné geografické pojetí střední Evropy jako území mezi Německem a Ruskem. Nadto dokázal přenést mnoho motivů z předchozí tradice, zejména z české a slovenské reflexe (F. Palacký, K. Havlíček, T. Garrigue Masaryk, M. Hodža a K. Kosík), a přitom je „přečetl“ optikou současné situace, tj. situace nejenom po Jaltě, nýbrž po Budapešti, Praze a Gdaňsku.

Hlavní polemická výtka směřovala ke Kunderovu zacházení s Ruskem. Milan Šimečka, česko‑slovenský disident, ve své polemice zprostředkovává výrok Lva Kopeleva, uvážlivého ruského disidenta žijícího na Západě, že Kundera vylučuje Rusko z Evropy. Kunderovi se vytýká jistá asymetrie. Tedy: proč tak intenzivně viní za únos střední Evropy Rusko a současně si nevšímá, jakou roli sehrálo hitlerovské Německo: „Především z šílených činů nacistů vyplynulo, že se národy střední Evropy staly oběťmi a outsidery dějin.“ Milan Hauner v zaslaném (ale neuveřejněném) dopise redakci The New York Review of Books shledává v Kunderově postoji dokonce „rasistické podtóny“, v jejichž důsledku zde „Rusové [...] vycházejí jako ztělesnění barbaři“. Autor také Kunderovi vytýká, že ve zdůrazňování kulturních vrcholů střední Evropy je velmi výběrový. Tak například v souvislosti s Pražským lingvistickým kroužkem jmenuje „českého komunistického quislinga Mukařovského“, ale už zatajuje, že zakladateli kroužku byli tři Rusové: Roman Jakobson, Nikolaj Trubeckoj a Sergej Karcevskij. Připomínalo se též, že Kundera poněkud necitlivě nerozlišuje mezi sovětským komunismem a Ruskem, čímž zapomíná, že v této zemi byla a je velmi silná linie těch, kdo bojovali proti asijsky despotickému Rusku, linie počínající u A. S. Puškina a končící u B. Pasternaka, O. Mandelštama a A. Achmatovové (G. Nivat). Nejautoritativnější odmítnutí Kunderova postoje vzešlo z pera Josifa Brodského, ruského exilového spisovatele (nositele Nobelovy ceny za rok 1987). Ten poznamenává, že „politický systém, který vyštval pana Kunderu, je stejnou měrou produktem západního racionalismu i východního emocionálního radikalismu“. Roli Kunderova obhájce ve věci Ruska na sebe vzal Jefim Fištejn, český intelektuál ruského původu žijící v exilu a spolupracující s Rádiem Svobodná Evropa. V široce pojatém exkursu do dějin ruského myšlení a sporů mezi jeho hlavními křídly autor ukazuje principiální odlišnost ruského pojímání pravdy od toho, jak ji chápe Evropa. Poukazuje též na fakt, že názorovou pluralitu Rusové přijímají nikoli jako sílu, nýbrž jako slabost, jež směřuje ke lhostejnosti. Fištejn ukazuje, že kritiku, kterou podává Kundera, lze nalézt, dokonce v ostřejší podobě, u samotných Rusů (např. u N. G. Černyševského). Varuje před tím, aby autorovi „Únosu“ byla primárně podsouvána rusofobie, neboť mu „jistě nejde o vyloučení Ruska z Evropy, ale pokud možno především o vyloučení jeho vlasti z širšího Ruska“.

Druhý okruh tvoří výtky směřující ke Kunderovu selektivnímu zacházení s kulturním dědictvím střední Evropy. M. Šimečka autorovi připomíná, že za naše problémy nejsou odpovědni Rusové, ale my sami, konkrétně jak jsme se, Češi a Slováci, k sobě chovali za normalizace. François Bondy, švýcarský publicista, se podivuje, že Kundera do své střední Evropy nevtahuje Německo, jakož i že za Středoevropany považuje B. Bartóka, F. Kafku, R. Musila, ale zapomíná na odvrácenou stranu: „Byl Adolf Hitler méně Středoevropanem než Kafka?“ Jan Vladislav, český básník žijící v pařížském exilu, připomíná Kunderovi, že pokud se zmiňuje o tom, kolik lidí ztratilo zaměstnání na počátku sedmdesátých let, neměl by zapomínat, že „dvacet let před tím, po komunistickém převratu, roku 1948, byla československá společnost a s ní i kultura postižena ještě mnohem hůře“. — Egon Schwartz se pozastavuje nad skutečností, že Kundera nechává střední Evropu vně svého narativního díla. Pro Predraga Matvejeviće a Marii Todorovovou je Kunderova koncepce nepřijatelná, neboť ze střední Evropy vylučuje Balkán. Todorovová také připomíná onu již zmiňovanou selektivnost: „Země střední Evropy jsou nazývány středoevropskými, pouze pokud je míněno něco pozitivního. Pokud ne, nastává obrat směrem k pojetí východní Evropy.“ Velmi příznačná je poznámka českého exilového filozofa Ivana Svitáka, podle něhož jde o záměnu literatury a politiky, což je „naším národním neštěstím“. Svitákova reakce může být jakýmsi ideovým klíčem ke Kunderovu eseji: nepostihuje totiž jen jednu událost, nýbrž nepřímo charakterizuje i stav diskuse o střední Evropě osmdesátých let, stejně jako kontaminaci literatury politikou (či — šíře — společenskými úkoly) jakožto klíčového rysu celé středoevropské kultury.

[...]

Závěr
Na závěr je potřeba vzít vážně otázku vetknutou do názvu této části. Tedy: z ducha čeho se střední Evropa vlastně zrodila? Ostří takto postavené otázky však poněkud nahání strach, zejména svým strmícím absolutismem. Ten totiž nabádá k výpravě na pole nadčasového ahistorismu, do říše platónských idejí. A před pokušeními totalizujícího platonismu varoval Karl Popper, slavný rodák ze střední Evropy. Zkusme se spíše smířit s tím, že jedna odpověď, jediná, tedy nadčasová a triumfující, zkrátka neexistuje. Určující vlastností střední Evropy, a proto i pokusů o její konceptualizaci, jsou dějiny; kunderovsky řečeno: nesnesitelná tíže dějin. My, Středoevropané, jsme nemocni dějinami; dějiny jsou „bohatstvím střední Evropy“ (E. Brix). Bohatstvím i prokletím — chtělo by se doplnit. Přitom dějiny jsou zde bytostně nespojité: „Ve střední Evropě neexistuje kontinuita dějin, dějiny se neustále rozpadají, doba ani člověk nemají čas vyzrát“ (J. Kroutvor). A co se týče vlastní povahy dějin střední Evropy, H.‑A. Steger případně zdůrazňuje, že nejde o dějiny jednoho teritoria, jako je tomu například v případě dějin francouzských, ale že jde o dějiny osudu, tj. osudu jistých „horizontálně‑společných symbolů“. Tedy: dějiny jsou pro Středoevropany stejně tak tíživé jako fragmentární, a ke všemu ještě nesamozřejmé. Dějiny se drží střední Evropy, řečeno za pomoci lakonické moudrosti moravského lidu, jako hovno košule.

Všechny koncepty, které jsme si procházeli, vykazují silnou pečeť času, tj. umístění v síti dobových příčin a následků, a nadto i místa, z něhož je tento koncept odvíjen. Jsou časově a prostorově podmíněné. Tak například Kunderovy teze o tom, že střední Evropa je na Východ „unesená Evropa“ a že jde geograficky o prostor mezi Německem a Ruskem, by se asi nezrodila bez jeho české tradice (takto před ním zeměpisně uvažovali i Palacký a Masaryk); také by se asi nemohla zrodit jindy než v osmdesátých letech, tedy v době Kunderova pobytu na Západě, kde viděl, jak je tento prostor bezstarostně zařazován na Východ jako jakýsi vedlejší produkt Sovětského svazu. Zkušenost exilu by však Kunderovi asi nebyla nic platná, kdyby neměl autentickou zkušenost života na nešťastné straně železné opony. A obojí by ho zřejmě nepotkalo, kdyby Evropa nebyla po roce 1945 rozdělena Jaltskou smlouvou; Jaltská smlouva by nebyla možná bez druhé světové války, druhá světová válka bez Hitlera, Hitler bez versailleského systému, který Němci vnímali jako ponižující, a proto tak vehementně uvítali někoho, kdo slíbil, že z nich toto ponížení sejme... Kunderův koncept se tedy rodí v Paříži nejenom jakožto v místě autorova exilového pobytu, ale také jakožto v místě historických příčin, které ho do exilu dostaly. Ostatně Paříž je asi nejdůležitějším externím bodem střední Evropy a Czesław Miłosz viděl silnou příčinnou souvislost mezi poválečným úpadkem tohoto regionu a odsunutím Paříže z pozice hlavního města kultury: „Osud Paříže byl určitým způsobem spojen se střední Evropou.“

Střední Evropa jako symbolický hodnotový svět se tedy několikrát rodí z dobových pohnutek. Proto není jedna, ale je jich mnoho. Nerodí se ani tak z ducha, jako spíše z duchů doby. Ostatně smysl pro Mischung a pluralitu se v souvislosti se střední Evropou velmi často připomíná. V návaznosti na to, co psali jiní (např. E. J. Hobsbawm), je možno najít tři základní, dobově ukotvené koncepty: (1) koncept německého expanzionismu, kulturního i politického, což platí pro období vilémovské i pro léta 1933–1945; (2) koncept nostalgie za rakousko‑uherskou monarchií, což platí pro meziválečnou dobu, jakož i pro šedesátá léta dvacátého století, a týká se Rakouska, respektive intelektuálů, kteří jsou spjati s rakouskou kulturou; (3) koncept protestu proti Jaltě, ten platí zejména pro osmdesátá léta dvacátého století a týká se středoevropských disidentů a exulantů, respektive těch představitelů západních demokracií, kteří disidentům a exulantům stáli nablízku.

A je tu ještě jedna věc. Střední Evropu se podařilo uvést ve známost tím, že byla převedena do prostředí kultury, zejména literatury. V této podobě udělala kariéru a v této podobě k sobě přivábila i pozornost intelektuálů (a posléze i politiků) z celého světa. Ukázalo se, že její hlavní modus je příběh či metafora, nikoli geopolitická úvaha nad mapou. Střední Evropě chybějí pevné a přesné hranice, ale ty kultura nepotřebuje. Zmiňuje‑li se K. Schlögel o tom, že o střední Evropě se dá mluvit jen v konjunktivu („Konjunktiv‑Modus“), pak vlastně nepřímo říká i to, že jejím nejlepším příbytkem jsou kultura a literatura, tedy nejvlastnější sídla tohoto konjunktivu („als ob“): podmíněné sídlí v oblasti vlády podmíněného. Jiným rozměrem tohoto konjunktivu je fakt, že koncepty střední Evropy jsou buď budoucnostními vizemi a projekcemi, nebo nostalgickými vzpomínkami a elegickými nářky nad ztracenou minulostí. Vůči přítomnosti jako by ani střední Evropu nešlo konceptualizovat; jako by ji nebylo možné sklopit do přítomného času.

Možná by to všechno, co jsme zde podstoupili, šlo lakonicky vyjádřit dvěma metaforami z oblasti informačních technologií: (1) střední Evropa existuje jako software, přičemž její hardware se (zatím) sestrojit nepodařilo; (2) ke střední Evropě se nelze připojit on‑line.