Představitelé evropských politických režimů první poloviny dvacátého století postavených na vizi silného kolektivního aktéra se neodvratně dostali k otázce, jak by měla vypadat nejmenší jednotka třídy, rasy či národa, totiž jednotlivec.
JH
Jiří Hanuš
Kněží jsou v této knize pojímáni jako lidé, kteří se bolestně snažili v nových podmínkách dostát závazkům svého poslání. Museli přitom reagovat na upadající veřejnou autoritu kněze. Aby pestrá škála zařazených osobností byla soudržná, autoři člení své kapitoly podle předem dané, ale dostatečně pružné tematické osnovy. To je nutí vynalézavě hledat nové, nevšední odpovědi.
Nejde o práci polemickou či apologetickou, která by se snažila některému z táborů dobových sporů nějak výrazněji stranit. Spíše se pokouší pochopit, v jakém kontextu antiklerikalismus vznikal a čím jej etablované církve někdy samy vyvolávaly a živily.
Téma vztahů Ruska a Západu už bylo i v češtině několikrát systematicky zpracováno a stále k dané problematice vycházejí nové tituly. K těm všem přidává knížka Rusko a Západ pár příspěvků spíše neutříděných a snad až příliš heterogenních. Jde o několik drobných střípků do složité mozaiky: nijak převratných, ale snažících se dokreslit celkový obraz.
V mnoha příspěvcích historiků a dalších vědců se uplatňuje osobní rovina. Nejeden s úlevou konstatuje, že nemusí psát odborný text, ale že se do svého tématu může pustit „s láskou a vyznavačsky“. Někteří tedy líčí, jaká je historie jejich vztahu k problematice, jíž se dnes profesionálně věnují. Další hledají paralely mezi svými životními osudy a profesní dráhou autorů svých oblíbených knih. Případně se vyrovnávají s obviněním, že jimi ceněný autor byl odhalen jako spolupracovník StB.
Když se dnes vysloví slovo „konverze“, mnoha lidem se vybaví proměna průmyslových staveb či změna zápisu dat nebo si vzpomenou na oblíbené spojení „konverze zbrojního průmyslu“. Po stovky let se však tomuto pojmu dával jiný, především náboženský význam.
