Knihu Davida Jana Žáka jsem uvítal s velkým očekáváním jako další z nečetných pokusů emancipovat v přítomné české literatuře žánry, jimž se tradičně daří spíše v anglofonní oblasti, v současnosti navíc – jak se zdá – více ve filmové než knižní produkci. Ostatně i peritexty na zadní straně obálky připodobňují Ticho hned dvakrát k Lynchovu kultovnímu (omlouvám se za tenhle otřepaný přívlastek) seriálu Twin Peaks. Přečtení Žákovy prózy mě však přimělo k úvaze, nakolik jsou tato zkratkovitá přirovnání neúměrnou nadsázkou a nakolik klamavou reklamou. Uvědomuji si, že různé anotace, úryvky a citace uvedené na přebalech knih plní hlavně marketingové funkce. Ale proč bychom je navzdory tomu nemohli brát za slovo?

Příběh o šumavském sériovém vrahovi mladých žen má k Lynchovu opusu právě tak daleko, jako jihočeské pohraničí k americko-kanadskému pomezí. Přesto má i tuzemská sugestivně vykreslená zimní krajina potenciál stát se navýsost vhodným prostorem pro tajemné, nepochopitelné jevy a také místem, které svébytným, po staletí formovaným charakterem fatálně ovlivňuje chování zdejších usedlíků. Mystičnost fikčního časoprostoru je ovšem v Žákově pojetí poněkud oslabena tím, že se dějiště možná až příliš konkretizuje autentickým místopisem událostí. Navíc magická schopnost prostoru ovládat své obyvatele se projevuje v zásadě jedinou kolektivní vlastností – až zarytou neochotu spolupracovat s vyšetřovateli. Přiznám se, že jsem předpokládal v lynchovském duchu nějaké temné „prokletí“ zdejší komunity, zdánlivě idylickou vesnici, v níž nikdo není bez viny, nebo anonymní sídliště ovládané neviditelným, leč takřka hmatatelným archetypálním Zlem. Místo toho se nám ale dostává vcelku fádního vysvětlení podivného chování: oč více se v pohraničí donášelo za minulého režimu, o to více se nyní během vyšetřování mlčí.

Dějová linie pátrání po pachateli vražd se odvíjí od motivického modelu, který je v thrillerech poměrně běžný – určitý handicap hrdiny je kompenzován nějakou zvláštní, někdy až paranormální schopností, díky níž se mu daří uspět tam, kde jiní selhávají. V Tichu je takto postiženou postavou slepec, obdařený talentem tvořit busty dle odposlouchaného hlasu a zároveň schopností prožívat představy a sny, jež se pak variantně uskutečňují. Touto nápaditou kombinací se autorovi otevřela možnost pro umné proplétání dvou dějových alternativ, děje „reálného“ a děje snového či představového, přičemž hranice mezi nimi není rozhodně neprostupná. Možná stálo za pokus předěl mezi „realitou“ a snem ještě více rozostřit a neusnadňovat čtenářům orientaci odlišným typem písma. Grafickým oddělením obou narativů je dle mého názoru zbytečně znemožněn žánrově příznačný moment „secvaknutí“, kdy rafinovaně roztroušené indicie mohly do sebe víceznačně zapadat tak dlouho, dokud by čtenář sám nepochopil, že tady něco nehraje.

Tento dojem tak v případě Žákovy knihy vzniká hlavně kvůli pochybnostem o pohnutkách některých postav. Proč se kupříkladu policisté v časovém presu zdržují dosti zdlouhavou a nejistou identifikační metodou? Proč sériový vrah aranžuje své zločiny zrovna na adventní neděle? Hned odpovídám: pouze proto, že je to efektní; žádné náboženské či psychoanalytické souvislosti nečekejte. Proč se pachatel snaží zametat stopy vyloženě krkolomným způsobem? Pochybnosti o adekvátní motivaci postav se týkají i druhé dějové linie, která paralelně s pátráním rýsuje svérázný milostný trojúhelník. Připouštím, že se osobní spor mezi slepcem a jeho švagrem-kriminalistou mohl v intencích chorobných citů a komplexů dostat do stadia, kdy lidský život nic neznamená. Jenomže autor nedokázal postavy psychologicky prokreslit tak, abych jim mohl takovou míru patologie či afektu zcela uvěřit. Krom toho do příběhu opakovaně zasahují náhody a ty já osobně považuji v rámci daného žánru za dosti laciný fabulační trik. V opravdu dobrých thrillerech se totiž nic neděje náhodou. A nemusí to souviset ani s mystikou, ani s kvantovou fyzikou, kterou autor bůhvíproč do Ticha motá: osobně věřím, že se myšlenky ve fikčním světě thrilleru mohou klidně zhmotňovat. Žádné (ani mimoděčné) vědecké vysvětlení nepotřebuji.

Nechtěl bych, aby z mé recenze nakonec vyplynulo, že Žákovu knihu nemá vůbec cenu číst. Jistou dávku napětí určitě dokáže vyvolat, akční scény jsou dostatečně akční, slepcovo specifické smyslové vnímání je ztvárněno věrohodně. A je rozhodně dobře, že vyřešením kriminálního případu nejsou odhalena úplně všechna tajemství. Také v rovině jazyka a stylu se Žák projevuje jako vcelku obratný pisatel, pomineme-li ovšem některá ne zcela vhodná přirovnání („Beranidlem vylamují dveře. Během několika vteřin dveře leží v chodbě domu. Vpadly tam jak kus nakrojeného dortu“, s. 87) nebo pár nezáměrně komických vět („Stojany nehybně stojí...“, s. 93). Navzdory uvedeným kladům Žákovy prózy však musím konstatovat, že očekávání, které ve mně „propagační“ texty na obálce knihy spolu s žánrově vymezujícím podtitulem vyvolaly, nebylo zcela naplněno.