Poválečné Československo dlouho drželo světový primát v počtu realizovaných překladů z literatur národů Jugoslávie. Spolu se zánikem obou států na určitou dobu poněkud oslabila intenzita zpřístupňování soudobých děl jihoslovanských autorů českému čtenáři. Kontinuitu se v tomto ohledu podařilo víceméně zachovat pouze v případě současné slovinské literatury. Teprve v posledních několika letech se začala formovat nová generace literárních překladatelů z velmi blízkých a vzájemně srozumitelných spisovných jazyků užívaných v nástupnických republikách Jugoslávie, jejichž úřední jazyk byl v době existence společného státu obvykle nazýván srbochorvatštinou (Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Černá Hora). Mezi tyto mladé překladatele, kteří již mají za sebou samostatné knižní překlady z tvorby současných jihoslovanských spisovatelů, patří také Pavla Horáková a Jaroslav Geraskov Otčenášek, jejichž zásluhou se nám nyní do rukou dostává antologie postjugoslávské prózy Jugolaboratorija.

Jedná se o výbor z kratších próz a ukázek z románů bosenskohercegovských, černohorských, chorvatských a srbských prozaiků střední a mladé generace, který speciálně pro českého čtenáře sestavil srbský spisovatel, nakladatel a publicista Vladimir Arsenijević. Stav současné literární komunikace mezi jednotlivými zeměmi na území bývalé Jugoslávie zhodnotil ve své předmluvě Děti z jugozkumavky fejetonista, kritik a přední srbský znalec postjugoslávské literární scény Teofil Pančić. Dospěl přitom k optimistickému závěru, že navzdory nepřízni části politických elit vzrůstá zájem čtenářů o tvorbu spisovatelů ze sousedních republik, jejichž knihy nemusejí být vzhledem k minimálním jazykovým odlišnostem překládány. Na zvýšení objemu vzájemné literární komunikace se podle něj podílí nejen tato jazyková „kompatibilita“, ale také skutečnost, že „převážná většina obyvatel bývalé Jugoslávie“ sdílí „stejnou pop-kulturní scénu a velmi podobný smysl pro humor“. Dodejme, že k rozvoji kulturní výměny významnou měrou přispívají rovněž vybraní srbští, chorvatští a bosenskohercegovští nakladatelé, kteří se zaměřují na vydávání knih autorů pocházejících ze všech částí ex-jugoslávského prostoru. Jedním z průkopníků této praxe je také bělehradské nakladatelství Rende, které spoluzaložil sestavovatel recenzované antologie.

Arsenijević, jemuž byl do češtiny přeložen vysoce hodnocený román V podpalubí, přísluší k současné střední generaci spisovatelů narozených v 60. a na počátku 70. let. Byli to právě oni, kdo na stránkách svých knih podali nejpůsobivější a literárně nejzdařilejší autorské výpovědi o válečných a společenských kataklyzmatech, jež prožili obyvatelé bývalé Jugoslávie v poslední dekádě 20. století. Do této skupiny autorů patří také sarajevský rodák Nenad Veličković, jehož povídka pojednávající s notnou dávkou černého humoru o tragikomické životní anabázi válečného uprchlíka, otevírá antologii. S tématem exilu a s válkou spjatých absurdit se setkáváme také v ukázkách z tvorby břitkého splitského satirika Borise Dežuloviće, V. Arsenijeviće a Aleksandra Hemona, který dnes žije v Chicagu, píše anglicky a těší se statusu renomovaného amerického spisovatele bosenského původu.

Zvláště mladé srbské čtenáře si v 90. letech svými básněmi a lyrickou prózou zachycující dobovou atmosféru a každodenní výjevy ze života srbské metropole získal Srđan Valjarević, jehož tvorba je ve výboru reprezentována ukázkou z románu inspirovaného autorovým tvůrčím pobytem v Itálii. O svérázné mentalitě Bosňanů a specifickém multikulturním prostředí Bosny v desetiletích předcházejících poslední válce pojednává povídka dvojdomého chorvatského a bosenskohercegovského spisovatele Miljenka Jergoviće, jemuž nedávno vyšla v českém překladu jeho klíčová prozaická sbírka Sarajevské Marlboro. Knižního překladu své tvorby do češtiny se minulý rok dočkal rovněž zde zastoupený Robert Perišić, který ve svých syrových prózách tematizuje nejrůznější sociální deviace a patologické jevy, jež se rozmohly v chorvatské společnosti v souvislosti s válkou a vlnou nacionálního šovinismu. V jeho povídkách se často odráží autorův zájem o alternativní životní styly a subkulturní fenomény, jenž Perišić sdílí nejen s Arsenijevićem, ale také s některými zástupci nastupující generace tvůrců narozených na přelomu 70. a 80. let.

Platí to například o Barbaře Barbi Marković, která ve svém literárním debutu o mladých lidech bezvýsledně hledajících životní naplnění na bělehradské klubové scéně „remixuje“ novelu Thomase Bernharda. Ženskou tvůrčí sensibilitu a specifický prožitek světa vnášejí do výboru také Olja Savičević Ivančević (Split) a Lamija Begagić (Sarajevo), které se v prezentovaných povídkách zabývají (v kontextu jihoslovanských literatur netradičními) tématy – anorexií a lesbickým partnerským vztahem v patriarchálním prostředí. Mimořádné místo mezi mladými chorvatskými spisovateli zaujímá Vlado Bulić, v antologii zastoupený ukázkou ze svého prvního románu, který je generační výpovědí o vyrůstání v Chorvatsku zmítaném nacionalismem, hodnotovou dezorientací a nástupem „divokého kapitalismu“. Svým vynikajícím románovým debutem zasazeným do prostředí rumunského leprosária v době pádu Ceauşescova režimu zaujal rovněž Ognjen Spahić, jenž zde spolu s nejostřejším satirikem a polemikem postjugoslávské literární scény Andrejem Nikolaidisem reprezentuje současnou černohorskou prózu. Shodou okolností jsou oba spisovatelé zastoupeni texty, které pojednávají o komplikovaných mezigeneračních vztazích a konfliktu jedince s okolím.

Pokud bychom měli pojmenovat jednotící prvek tvorby všech představených spisovatelů, pak by to byla výrazná míra společenské angažovanosti, která se vyznačuje samozřejmým kritickým přístupem k retrográdním hodnotovým postojům a v jihoslovanském prostředí dodnes rozšířenému pojetí literatury jako hlásné trouby nacionální ideologie. Sestavovateli výboru se podařilo postihnout úctyhodnou rozmanitost autorských přístupů a tendencí, které se pohybují od neorealistického zobrazení skutečnosti, přes psychologickou introspekci až po postmodernistický experiment. Zařazené texty svědčí o tom, že spisovatelé tvořící na území bývalé Jugoslávie rozhodně nemají nouzi o silná témata spjatá s jejich domovským prostředím. Tento postřeh může jen stěží vyvolat údiv, vezmeme-li v úvahu, čím tamní společnosti prošly od pádu berlínské zdi do dnešních dnů. Přesto je pro rukopis řady představených autorů charakteristický také prvotřídní humor. V „jugolaboratoři“ zkrátka vznikají lákavé literární substance, s jejichž reprezentativním výběrem se nyní mohou v solidním českém překladu seznámit i naši čtenáři.