Život je banální, a někdy absurdní. Často pěkně zamotaný, a jindy sakra smutný. Občas se někomu nečekaně zvrtne v dokonalou gangsterku, a pro jiného bude pěkně těžkou zkouškou. V podání Nicolase Anciona, a jeho jazykem, pak nejspíš... povedenou drsárnou.

Jeden se nudí v práci, jiný trápí něšťastnou láskou. Každý máme tajné, a často marné sny. A nezřídka také bujnou fantazii. Jakási vyšší spravedlnost, pokud tedy je, zasahuje překvapivě, mnohdy leckoho i skutečně zaskočí. Nicméně stojí za to pokusit se nalinkovaný osud převézt, překonat zdánlivé předurčení, vymanit se z obtěžujícího koloběhu všednosti. Nezabráníme však tomu, že obyčejný sled náhod nám někdy i parádně zavaří. Všechny tyhle postřehy nám nabízí druhá knížka belgického spisovatele Nicolase Anciona více či méně zaklíčované v posloupnosti několika povídek, jejichž řazení ve sbírce se řídí promyšlenou dramaturgií: přepadení banky a pomsta bývalce („Spravedlnost existuje“), zbytečná malichernost završená objevem rumunské rodiny živořící ve skladu („Skvrna od omáčky“), žánrová historka z Bruselu („Větrné zámky“), krutá variace anarchistických aspirací („Vzpoura v Bruselu“), vyprávěním našponovaná tajemná absurdita („Moje tajemství“), výmluvná, ale pěkně cynická zpráva o mezilidských vztazích („Cvak cvak“), dojemný příběh o tom, jak důležité je ztotožnit se s rodinnými kořeny („Jiří a draci“), roztomile praštěná historka s neuvěřitelným koncem („Jak správně zabíjet“), nádherně vykonstruovaná zápletka kratičké povídky, jejíž podstatou je dokonalé utajení vypravěče („Krásný únik“), situace, která snad už nemůže být zamotanější, a přesto působí věrohodně („Vysoký tlak“)...

Ancionova sbírka povídek stojí na dosti rozmanitých historkách, které autor podává věcně, trochu nezúčastněně, často až zkratkovitě – což jim ale neubírá na poutavosti, ani na trefnosti sdělení. Dosti paradoxní a přehnané příběhy a scénky ze života působí kupodivu většinou docela věrohodně, aspoň ty, jimž nechybí smířlivý či chápavý nadhled. Jiné zase v nadsázce překonávají všechny představy a skoro i meze: krutostí, nesmyslností, absurditou.

Zvláštností českého vydání povídkové sbírky je změna názvu – oproti původnímu Nous sommes tous des playmobiles, který výstižně charakterizuje celou sérii textů tím, že všechny její hrdiny i nás čtenáře odsuzuje do role panáčků ze stavebnice playmobil (u nás jsme mívali takovou ubohou napodobeninu, igráčky), máme českou verzi pojmenovanou po jedné z povídek, Jak správně zabíjet. Do jisté míry se bohužel ztrácí i Ancionovo nevtíravé, ale příznačné ukotvení celé knížky v belgickém prostředí – zůstala sice bruselská topografie (názvy vyhlášených míst) a pár lahůdek jako čokoláda Godiva či znalecký popis pivního obřadu „zapil pivo pivem“. I když pro nezasvěceného vyzní návod na správnou belgickou výslovnost (s. 48) asi prázdně, exponovanou narážku na rivalitu Belgičanů s Francouzi si vychutná každý: „Zasraná Francie, ty šestiúhlá konzervo, kdo ti dal právo usadit svou tlustou prdel na trůn francouzskýho jazyka? Kdo ti dal, ty stará kurvo, moc rozkazovat všem, co na planetě mluvěj francouzsky?...“ (s. 60). Těch pár belgicismů, jež okrášlují francouzský originál, při vší snaze do češtiny prostě nelze převést tak, aby se neztratil vtip plynoucí z různorodého užívání jednoho specifického jazyka.

Jednu vadu ale český Ancion má: je dílem zkušené překladatelky, avšak jazykem se místy generačně míjí s originálem. Ač se to stává jen občas, i jediný takový výraz na každé desáté stránce dokáže věrohodnost textu narušit. Redaktor neuhlídal, nebo možná úmyslně neopravoval výrazy, které jsou sice správně co do významu a nasazení, ale nesou punc dřívějších časů, patří zkrátka jiným než dnešním mluvčím: „kapišto“, „čurypinda“, „čapnul“, „merčit“, „šťabajzna“, „pitivo“, „pokreješ mě“, „nacpat si nácka“, „renault zaznačil zablikáním“, „zkápnout“, „hnípat“, „odsvištět“. Jiný text by tahle slova možná pěkně ozvláštnila, v případě povídek Nicolase Anciona však působí rušivě. Mohla by sice nést jistou ironii, zde to ale, snad s výjimkou "čurypindy", opravdu nebylo záměrem. Knížka tohoto poměrně mladého autora (nar. 1971) je zcela aktuální, navíc zabydlená živými postavami, které by měly mluvit živoucím jazykem.

Jak různorodá je sestava knížky – tematická i co do způsobu podání – tak jiné může mít i přijetí. Rozhodně jde tentokrát o čtení pro milovníky humorné nadsázky, na rozdíl od prvního Ancionova románu, který vyšel česky r. 2002. Ne všechny povídky celého souboru jsou hotové perly, záleží asi na očekávání a povaze každého čtenáře, pokud jde o výběr těch, které ho vysloveně potěší. Nicolas Ancion ve sbírce povídek Jak správně zabíjet hromadí málo pravděpodobné, ale možné, ba běžné drobné události, které když se takhle zřetězí, dovedou s člověkem docela zatočit. Někdo si to vítězoslavně užije, druhý svůj úděl nese jako uražený, ponížený nebo ublížený. Autorův vzkaz je jednoznačný: hledejme ve všem tu první možnost.