Osm let po úspěšném románu Spas vydává Ivan Matoušek novou knihu. Intelektuálně náročnou, nikoli však zaumnou.

Je to svým způsobem potvrzení výjimečnosti díla, když se nám po jeho přečtení zdá, že se autor nutně vyčerpal a sotva může přijít s něčím dalším. Takový dojem jsem měl po přečtení olbřímího románu Spas Ivana Matouška (jenž následoval po rovněž rozsáhlém Egu). Čtenářská naivito! Matoušek nejenže od roku 2001, kdy Spas vyšel, dokončil zatím nepublikovaný román Adepti, ale vydává v současné době i delší novelu Oslava. Novela: označme novou prózu právě tak, pro její intimní rozvržení a důraz na neobvyklost výstavby. Oslava má na první pohled jisté experimentální rysy, sotva však jde o odtažitě laboratorní útvar. Próza je naplněna hlubokou lidskostí, citem pro detailní nazírání lidských vztahů a vůbec chodníčků, po nichž se lidská mysl a lidské chování ubírají. Matoušek znovu uplatňuje svůj bravurní postřeh, schopnost existenciálního vhledu a také příznačnou, v současné české próze výjimečnou vlohu drobnohledně, s proustovsky pozornou něhou evokovat věčnou „lidskou komedii“. Byť rozsahem útlejší, i Oslava nakonec vykazuje tah k šíři a monumentálnímu záběru: je plná postav, jmen, drobných scén, dějů, reminiscencí, životních detailů. Autor bohatě evokuje celý rodinný kosmos, pohybuje se volně v čase, střídá úhly pohledu, přirozeně a s chutí ohledává nejzapadlejší kouty existenciálních prostorů svých hrdinů.

Ačkoliv kniha je neobvykle „pokusnicky“ vystavěna, vlastní vyprávění se odvíjí v celkem stručných, všedních větách, mezi nimiž ovšem vytanou i přesně myšlenkově či zas poeticky vyostřené sentence. Přes závažná lidská témata, jako je umírání, odchod ze života, vztah otce a syna a šířeji mýtus sestupu do „podsvětí“, tedy k někomu, jenž už tu není, ač stále důležitě zůstává součástí našeho žití, je próza naplněna též Matouškovým typickým, jemně odstíněným citem pro ironii. Ovšem bez příměsi výsměchu či jízlivosti. Naopak: ironický pohled tu prohlubuje poznání, umožňuje subtilněji zachytit psychologické, významové hrany příběhu, je nástrojem citového sblížení. Přičemž suchá lakoničnost některých vět dodává textu zvláštní, matouškovskou poezii.

Zápisky starého muže
Oslava se skládá ze tří stylově odlišných částí. In medias res nás vtáhne telegrafický, banálních detailů plný deník starého muže, na něhož dolehla nevyléčitelná choroba. Oddíl se jmenuje lakonicky, abstrahovaně: Já. Zápisky jsou velmi konkrétní a působí zcela autenticky, často jde o pouhé poznámky na okraj: nákup, výše útraty, strohé lékařské údaje. Těží se tu z napětí mezi banalitou zápisků a vážností, osudovostí situace. Matoušek se ovšem nikdy neuchýlí k citovému či myšlenkovému zjednodušení, psychologickým oslím můstkům či lacinému „hraní na city“, k němuž by vypjatá situace mohla vybízet. Naopak, nechává celkový obraz vyvstávat postupně, nepřímo a složitě z letmých, „nedůležitých“ útržků. V závěru se vynoří významný motiv: umírající muž překládá se synem Kafkův Proces. O těchto vzácných chvílích často referuje jen úsečným: „Kafka“. Za denní kafkovskou rutinou se však skrývá hloubka: ještě jsme tu spolu, podílíme se na kouzlu a „práci“ světa, naše společná činnost se pomalu mění v testament; až tu nebudu, zůstane tu s tebou naše překládání Kafky.

Do zápisků starého muže, obklopeného rozvětvenou rodinou, manželkou, syny a dalšími postavami, prosakuje absurdita a grotesknost profánních či pedantických fragmentů, výjimečným kontextem nečekaně zveličených všedních útržků, jež obnaženy působí směšně, posléze však i dojemně lidsky a nakonec svým způsobem monumentálně. „Za svítání sedím na pařezu a loučím se s přírodou. Lahev od drenáže mám postavenou vedle sebe v trávě. … Škytám. Nechci žít.“ Matoušek dokáže absurditu a grotesknost mistrně navodit lehce bizarními, přitom obyčejnými větami, či zas prudkými skoky a přeostřením pozornosti. Zpoza věcnosti zápisů jako zpoza matného skla prokmitá náznak skutečných lidských vztahů, ať už laskavých, či zas napjatých, poznamenaných tíživou situací. Anebo, vzdor okolnostem, vytrvale všedních. Rodinné vztahy mají sice svou důležitost, vlastním ohniskem prózy je však zachycení širšího, niternějšího, mytičtějšího tvaru událostí, jejich absolutnějšího jádra. I druhá část je se schválností autorovi vlastní nazvaná: Já. Jde již o souvislejší záznamy, jejichž vypravěčem je tentokrát syn zemřelého. To samé dění se tu odvíjí znovu, ale je nahlíženo z pozměněného úhlu, původní strohá mozaika se plní a prosycuje a v mnohém i významově posouvá. Tytéž momenty dostávají nový odstín, další vyznění. Do ústředního vyprávění se navíc vplétá linie poněkud mysteriózního, současně ale velmi konkrétního až exaktního líčení cesty noční krajinou. Jde snad o „zásvětní“ putování odvrácenou stranou věcí, zcela nezvyklé, avšak zároveň i zázračně snadné, přirozené. Nevíme, kde jsme a proč, ale do detailu tu pouť žijeme a zachycujeme. Ocitáme se zároveň kdesi nad propastí i v úlevně chladivém bezpečí magického měsíčního svitu. Symboličnost a mytičnost sem vnikají nenásilně, vyvstávají jakoby mimochodem z prolínání vyprávěcích rovin. „Uvědomil jsem si, že celou noc nezafoukal vítr. Třeba nehybnost vzduchu nějak souvisí s tmou. Chvíli jsem se propadal, ale znovu jsem se vzchopil. Pomáháme jeden druhému. Nic už nepovažuji za samozřejmost.“

Sestup do podsvětí
Teprve v třetí části, nazvané klinicky přísně, zároveň tajuplně zdrženlivě Oni, vypukne jednolité, ba masivní, široké, „staré“ vyprávění. Třetí vyprávěcí osoba je ovšem protkávána návraty k ich-formě, dalšími reflexemi, reminiscencemi, odbočkami, dokonce fantaskními vizemi a nápady. Jemné vyprávěcí předivo volně klouže časem tam a zpět, přechází od jedné postavy k druhé, znovu ohledává a přesýpá již známé detaily. Uzlové body příběhu jsou nahlíženy zvnějšku, zároveň však stále vrstevnatěji i zevnitř, jednou v lyrizované, jindy reflexivní poloze. Objektivní perspektiva se mísí s technikou vnitřního monologu či s fiktivními zásvětními hovory syna se zemřelým otcem. Promodelovanější psychologičnost tu není cílem o sobě, ale vždy se svažuje k šířeji filosofující úvaze. Syn sestupuje „do podsvětí“ k zemřelému otci. Letmo se tu odkazuje k Vergilově Aeneidě. Z banalit se náhle stávají absurdní, avšak podstatné, dojemně lidské mýty, jakési groteskní životní osy, kolem nichž se život s nepochopitelnou, tvrdošíjnou přirozeností otáčí. Vnější s niterným, realita s fantaskním se tu spájí zcela nenásilně, místy až hravě. Matoušek vytváří třeba představu jakéhosi Muzea lidského osudu, se sály groteskně zasvěcenými různým drobným životním fasetám či soukromým podivnůstkám. Dojde i na zásvětní setkání s Kafkou, jehož Proces se stal významným polem sblížení syna a otce, jakousi jejich smlouvou, nevyřčenou úmluvou mezi odcházejícím a zůstávajícím. „Kafka je naše heslo. Když se vrátím z práce, táta se mě už ve dveřích ptá: Tak co, Martine, jdeme na toho Kafku?“ Objeví se pro Matouška příznačná féerická kolektivní scéna, plná nečekaných figur a groteskních momentů; podobné rozvětvené, mistrně podané scény jsou jako stvořeny pro sumární nahlédnutí lidského života v jeho roztodivných podobách. Osobní lidský úděl je tu – nejednoznačně, nadsazeně, ale o to hlouběji – myticky smiřován s obecnou humanitou vůbec.

A co smrt? Vstoupí sama vůbec kdy do textu? Co o ní mohou vědět ti, již nevyhnutelně zůstali na prvém břehu, odkud nezbývá než hledět k břehu protilehlému? „Dlouho na sebe máváme…“ Matoušek přísnou, přitom moudře ironickou „hru se smrtí“ s přehledem dotahuje do konce: nikdy se o smrti samé nezmíní. Vždyť na cestě „domů“ jsou jak ti, co zůstávají, tak ti, co už odešli. „Chcete jít domů? No asi. Jaképak asi. Buď ano, nebo ne. Tak ano.“